GLADIATOR II

                      Režie : Ridley Scott  

                      Scénář: David Scrapa, 

                                    Peter Craig,         

                                    David Franzioni

 

Ikonického původního Gladiátora jsem viděla nespočetněkrát a pokaždé na mě dokázal působit stejně silně, a to i když jsem po tolika letech viděla Russela Crowa osobně v Karlových Varech v jeho tolik neznámé pěvecké poloze. A ano, existují ještě lidi, kteří první díl neviděli. Celou dobu před projekcí, než začal film, který mě tedy celkově pohltil, jsem si neustále říkala, jestli je lepší být nepopsaný list, nebo jít na film s obrovskými očekáváními, přestože vím, že to nikdy není dobrý nápad a většinou se mi daří jakákoliv očekávání upozadit. Zde se mi to naprosto nepovedlo. Na druhé nadechnutí ale máme zkušenosti s velmi nepovedeným Napoleonem a proto jsem byla připravena i na velmi špatnou variantu.

A zahraniční recenze, které se ještě před českou předpremiérou valily na potencionálního diváka byly velmi negativní, ale nepřikládala jsem jim velkou váhu s tím, že uvidím na vlastní oči a sama si sestavím obrázek. 

Tak tedy. Režisér se snaží držet náladu, kterou nastavil u prvního dílu. Herečtí představitelé byli vybráni skvěle, pro některé bylo velké překvapení obsazení role matky Lucia stejnou herečkou, nutno podotknout, že se i tady obrazil těžký úděl ženských postav a hlavně hereček v hollywoodském rybníčku, protože byť sošná herečka, přes vyšperkovaný obličej nedokázala tváří zahrát jakékoliv emoce.  A teď právě k emocím. Strašně moc jsem očekávala výbuch emocí při setkání Lucia s matkou. V celém skoro 2.5 hodinovém filmu byly slovy dvě osobní setkání, naprosto s odlišnými emocemi, ovšem divák nedokázal obsáhnout takový posun o 180° z tak málo interakcí a byť duo Mescal a Pascal hrál jak o život, bohužel to bouřlivé setkání a odpuštění se do diváka nepromítne. Takže co se týče vztahové linie, která, dle mého názoru, by měla být nosná a fungující stejně jako v prvním díle, tady bohužel nefunguje. Naopak se potvrzuje, že hrát jednoznačně kladnou postavu (a ne, nehovořím zde o Luciovi) je velmi nevděčný úkol, ale nutno podotknout, že herec zahraje to, co mu scénář a režisér a v nepodstatné míře producenti dovolí. Joseph Quinn, kterému hezky sekunduje Fred Hechinger už asi navždy bude zařazen do šuplíčku "psycho", a osobně bych ho strašně moc ráda viděla i v jiné poloze. Postava Denzela Washingtona tahá za nitky a nezalekne se ničeho, aby dosáhla svého a Denzel se v tom vyžívá tím svým "Denzelovským" způsobem.

Divák si tentokrát rozhodně užije bitvy a řežbu, silně doprovázenou hudebním podkresem, což pan Scott bezpochyby umí, jak už nesčetněkrát dokázal. Poukazuje na pokleslou zábavu tehdejšího Říma, kdy na rozdíl od smrti mozkových buněk v současnosti, lidé v té době platili svými životy.

Režisér zakomponoval do 2.5 hodiny i pár vysvětlujících doslovných momentů z prvního dílu, takže vlastně pocit 2 v jednom. Což je škoda, protože bych raději měla zodpovězeny otázky typu, proč říkali Luciovi "Hanna", jakým způsobem získal Lucius takové vůdčí postavení. Lidé chodí do divadel a kin na příběhy, něco cítit, nechat se zasáhnout a za to panu Scottovi krátím jeden bod. A odpouštím takové nenávaznosti, jako rána na paži, nevidíme obrandování atd atp. Jinak velice sošný a zábavný film s kvalitními hereckými výkony ale jednička bude navždy srdcovější.

Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟