Červnové recenze

Zvrácený

Jodi Ellen Malpas

****

544 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s tvorbou JDM proběhlo při její trilogii This man a autorka si rozhodně nehraje na to, že by měla jiné ambice než kopírovat náladu 50 shades. V edici Tajemný hříšník je po Podmanivém na řadě Zvrácený.

Zde se setkáváme s bývalou policistkou Beau a mafiánským „bad boyem“ Jamesem, u něhož poslední, co by potřeboval, je se zamilovat. A možná si myslí, že si to nezaslouží, nebo že toho už není schopen. Beau má za sebou traumatický zážitek a jediné co chce je dokázat, že smrt matky nebyla náhoda a skvělá policistka v ní chce přijít na vraha a postavit jej před spravedlnost.

Kniha je obsažná, každá kapitola je na střídačku psána z pohledu hlavních protagonistů.

Charaktery jsou popsány skvěle, žhavější scény neiritují a jsou napsány tak, jak je to v daném případě pro hlavní postavy charakteristické z hlediska vývoje jejich postav.

Scénář pěkně plyne, napětí autorka dávkuje tak, že je lehké číst dál a dál a pokud přeci jen plánujete přerušit čtení, kapitoly mají příjemnou délku. Zápletka je dostatečně zauzlovaná a při tom není překombinovaná.

Doporučuji, když potřebuje člověk vypnout, styl psaní autorky je příjemný a paradoxně oddychový i přes drastické téma.

__________________________________________________________________________________

Kde jsi, když nejsi

Radka Třeštíková

*****

400 stran

Mé první setkání s tvorbou Radky Třeštíkové. Jelikož autorka viditelně rozpolcuje čtenářskou komunitu, byla jsem na její styl zvědavá. Hlavně kvůli rozporuplným recenzím. Ale jak už to tak bývá, když něco rozvibrovává strunu a nenechává to čtenáře klidným, tak to o něčem svědčí.

Jsem mile překvapena, Radka má velice příjemný čtivý styl psaní. Má velký dar práce se slovy. V této knize navíc velmi zajímavě pojala děj scénáristicky. V případě, že je zvykem skákat v časové lince, většinou známe kapitoly označené daty. Zde Radka překvapivě zaujala taktiku „zpřeházených“ kapitol. Nejprve jsem se zamýšlela, zda chce čtenáře vyvést z klasického čtení od začátku do konce, aby byl nucen jít a hledat kapitoly po kapitolách, aby se trošku vytrhl z klasického formátu. A tuto verzi jsem, přiznám se, nezkoušela, takže pokud to někdo takto pojme, ráda bych věděla, co na to říká. Osobně jsem i po přečtení recenzí jela od začátku do konce a opravdu čtenář se nemusí bát. Radka pěkně navazuje, udržuje si dějovou linku, a jelikož je nám záhy jasné, co se stalo, hypnoticky čteme kapitoly a s velkým nekomfortním pocitem a napětím sledujeme, jak se věci vlastně udály.

Čtení je to těžké, ve smyslu téma není vůbec odlehčené, jedná se o téma rozvodu, kdy jsou toho bohužel součástí děti. Tím, že je román psán v ICH formě, mám pocit, že je to ještě intenzivnější. Musím souhlasit s několika recenzentkami, podle kterých s příběhem může „souznít“ osoby až v určitém věku. A když píši souznít, tak tím myslím, že čtenář/ka dokáže hlavní hrdinku chápat, mít pochopení pro její stavy, chování, rozhodování v daných situacích, důvody…

Hodně recenzentek se zlobilo, že je knížka „sprostá“. Radka píše velmi spisovně. Pravda, s některými věcmi si v postavě hlavní hrdinky nedělá servítky, ovšem ano, mužské postavy hovoří sprostě a vyjadřují se vulgárně. Ovšem dělat, že to stejné neslyšíme od náctiletých na zastávkách, před školou, u hřišť či v MHD by bylo hodně pokrytecké. Hovoří totiž stejně, a ne že ne!

Takže suma sumárum, opravdu mě rozpolcenost recenzí původně odrazovala, ovšem jsem moc ráda, že jsem se nedala a přečetla na vlastní oči. A rozhodně mám v plánu si přečíst předešlá Radčina díla.

 

Květnové recenze

Poslední léto

Karen Swan

*****

456 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Tento příběh Karen Swan čtenářům představí Vnější Hebridy, konkrétně souostroví St. Kilda. Zde v roce 1930 žije 36 obyvatel v těžkých ostrovních podmínkách, bez elektřiny, odkázáni na své síly, společné prožívání strastí. Muži zastávají silné práce, loví ptáky, případně jejich vejce, a to vna těžko dostupných místech místních skalisk, zatímco ženy se starají o stáda ovcí, předou vlnu, sklízejí úrodu, tkají látky, a to vše odvádí jako jejich platbu za možnost žít na ostrově. To vše k nim pravidelně jezdí zkontrolovat a převzít faktor, takový správce.

Effie Gilliesová žije již jen s otcem, její mladší bratr nešťastnou náhodou zemřel, matka také. A aby se zvládli uživit, Effie zastává mužské práce. Je to takový Tom-boy. Je energická, odvážná, vášnivá. Jednou k nim zavítá jeho lordstvo se svým synem Sholtem. Chce rozšířit svou sbírku ptačích vajec. A jelikož Effie prokáže, že při lezení po skaliskách a provazech se nejenom vyrovná, ale dokonce předčí své mužské protějšky, a muži zrovna musí odjet lodí na pár dní na vedlejší ostrov, kde se musí postarat o ovce, a je nasnadě, že to bude právě ona, která se ujme provádění jejich lordstva. Zaujme nejenom svou šikovností, znalostmi, ale i svou živelností a není se co divit, že zaujme syna Sholta. Jenomže přísný otec i faktor je sledují skoro na každém kroku. Nehodí se, aby prosté děvče bylo viděno ve společnosti jeho lordstva. Nakonec nadejde ten neslavný den, kdy lord i se svým synem musí odcestovat zpět na pevninu, a tím i z Effieho života. V tom roce dojde k dlouho očekávanému kroku a společenství je nakonec přesídleno na pevninu. To se samozřejmě neobejde bez tragických událostí. Když už se nad Effie sužují veškeré mraky, dostane příležitost pracovat pro lorda, kdy mu má katalogizovat jeho veškeré poznatky, zápisky a vzorky a týkající se jeho obdivuhodné sbírky vajec, která bude poté vystavena. A taky to znamená, že bude blíž Sholtovi…

Podaří se Effie najít své místo pro život, a žít si život beze zbytku takový, jaký si přeje a s kým si přeje, nebo se bude muset podrobit matriarchálnímu zřízení společnosti za cenu osobního strádání?

Autorka píše poutavě. Přiznám se, že zpočátku jsem byla skeptická a neuměla jsem se pořádně do příběhu začíst od prvních stránek. A většinou to v takovém případě zcela vzdám. Ovšem něco mi říkalo, že mám vydržet a opravdu, po začátku trošku náročnějším na pozornost se příběh neskonale rozběhl, postavy jsou vylíčeny velmi skvěle, aniž by autorka prozradila momenty překvapení. Ostatně popisné je dílo velmi, proto těch 456 stran. Vysvětloval by to fakt, že autorka do míst sama osobně odjela, a proto je schopna vše krásně popsat a čtenáři tak nabídnout strukturu pro představivost. Normálně sáhodlouhé popisy v dílech nemusím, ale zde po nějaké době popisný styl do příběhu zapadl a vůbec nevadil, ba naopak, podal čtenáři nejen charaktery, vizualizaci míst (aniž by odebral čtenářově imaginaci). V příběhu se postupně odkrývají důležitosti a důvody jednotlivých setkání a odkrývají se charaktery. Aha momentů či momentů překvapení se čtenář také dočká a bohužel i syrových výjevů, jakých je na tak syrovém místě zřejmě plno. A když už si myslíme, že příběh směřuje ke svému konci, autorka v posledním výjevu rozehraje půdu pro pokračování příběhu, na které si budeme my čtenáři muset počkat. A jelikož se má jednat o první z pětidílné série, máme se nač těšit.  :)

__________________________________________________________________________________

Zatmění

Jo Nesbø

*****

516 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s Jo Nesbøem v knižní podobě. Sněhuláka jsem viděla ve filmovém zpracování, tudíž jsem věděla, do čeho jdu a že si autor nebere žádné servítky. Čtivost mě nezklamala. Přirovnala bych to s dobře rešeršovaným pozadím příběhu a čtivostí autora Lee Childa. Rozdíl je v tom, že u Jacka Reachera čtenář ví většinou celkem brzy po kom Reacher půjde a zajímá ho, jakým způsobem záporáka/záporáky Reacher dostane. V případě příběhů Harryho Holea je to o něčem jiném. Tady je čtenář do poslední chvíle schválně autorem strategicky odváděn ze stezky, v příběhu se prolíná několik postavových propletenců a čtenáři je viditelně podávána částečná informace, kdy na závěr nevěřícně kroutíme hlavou, jakýže to scénaristicky-dějový oříšek na nás autor přichystal. Knížka není nic oddechového, Jo se nebojí dotknout se náročných témat. Postavy a příběh vám zůstává v hlavě a chcete co nejdříve zjistit, jak se zauzlenec rozplete a jestli odhadujete zláče správně. A jako třešničku na dortu Jo do příběhu elegantně naservíruje semínko pro příští detektivní případ Harryho.

Jo rozepsal velkou škálu charakterů, hlavní hrdina není žádný svatoušek, má na krku vymahače, prožil si peklo, na světě mu toho proč žít moc nezůstává, chce se upít, ale stále má svou integritu, svůj brilantní úsudek, své znalosti a zkušenosti, které z něj činí nejlepšího soukromého detektiva, který je jedinou možností jak případ vyřešit. Dá dohromady skromný tým zkorumpovaného policisty, psychologa, který umírá na rakovinu a bývalého taxikáře, prodejce drog. V tomto případě je nejenom čas největší nepřítel, ovšem stejně tak policejní oddělení, pro které by byla ostuda případ vražd nevyřešit a stejně tak jsou Harrymu a případné oběti v patách krvechtiví a senzacechtiví redaktoři a čtenáři novinových plátků.

Případ se mi líbil a uvažuji o tom, že bych si přečetla předcházející případy Harryho. Trošku mě osobně vadí styl, kdy vědomě a bez skurpulí autor naznačí například nastalý rozhovor, ve kterém se dotyční baví, abychom my čtenáři zjistili obsah až posléze v rámci autorova načasování. Já to respektuji, a celkem jsem si vždy i řekla „no tak to jsem zvědavá, co zase vymňoukli“, tak se to dozvím později. Ovšem při častějším využívání takovéhoto stylu by mě to asi přestalo bavit. Proto například Lee Child a Reacherovy příběhy mě nikdy neomrzí číst. Ale na to mám Jo Nesboa až příliš málo načteného. A i přesto mohu vřele doporučit.

__________________________________________________________________________________

Únik z Osvětimi

Jonathan Freedland

*****

520 stran. 

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Příběh žida Rudolfa („Rudiho“) Vrby, který jako Walter Rosenberg, utekl z lágru v Novákách, aby jej čekal pokud se to tak dá nazvat, důležitější útěk a boj za to, aby se informace o holocaustu dostaly na správná místa a podařilo se zachránit skupinu 200 000 maďarských židů před jistou cestou na smrt.

Rudolfova inteligence, jeho spojení s Fredem Wetzlerem, odhodlání postavit se zlu, bezpočet náhod, které jej dělily od jisté smrti stojí základem příběhu o lidské odvaze, odhodlání čelit zlu, informování o zvěrstvech, vybírání si svého okruhu lidí, kterým se dá věřit, boj o to, aby se informace dostaly od hluchých a nevěřících uší až k místům, kde s informacemi náležitě naloží a došlo k záchraně nevinných lidských životů.

Walter po válce přijal slovenské jméno, zatímco Fred Wetzler si po celý život své jméno ponechal. Mnozí měli Rudimu za zlé, že po válce nesčetněkrát o zvěrstvech hovořil věcně, jako by odosobněně, dokonce snad jako by se usmíval, ovšem možná to byl jediný mechanismus, díky kterému se Rudi dokázal vrátit k normálnímu životu, a když se to tak vezme, možná pro jeho vyzrálost a fakt, že nebyl zbrklý, dokázal si spočítat pro a proti, a vůbec díky jeho naturelu dokázal holocaust přežít.

Jonathan Freedland podává neskutečně čtivý, věcný příběh kdy se seznamujeme s příběhem Rudiho, co stálo na začátku jeho mladého života, což jej připravilo na budoucí strasti. Popisuje fázi života v lágru (Lágr), osudné chvíle, které jej poznamenaly, pomohly mu přežít a stáli u zrodu odhodlání za každou cenu utéci a podat zprávu světu. Poté se autor věnuje útěku (Útěk), přípravám na něj, doslova vteřinami, které rozhodovaly o životě či smrti, úspěchu či neúspěchu celé mise. Ale jelikož útěkem vše nebylo ještě vyhráno, popisují se momenty po útěku, kdy se Rudi s Fredem snaží podat zprávu (Zpráva) na příslušná místa a i na relativní svobodě jim šlo o život. Poslední část Stín popisuje život Rudiho po válce až do jeho smrti.

Příběh byl i zfilmován Petrem Bebjakem v roce 2020 pod názvem Zpráva. Kniha je obsáhlá, čtivá, čtenáře nenechá v klidu. Pořád přemýšlíte, jak je možné toto vše vydržet, zakusit a pokud má člověk štěstí a přežije, jak je schopen dál fungovat a nebýt například zahořklý. To ostatně obdivuji u každého přeživšího holocaustu, se kterým sleduji rozhovory. Cítím obdiv, úctu, neschopnost pochopit, jak je vůbec lidská bytost vůbec schopna takových zhůvěřilostí vůči druhému protějšku, pokud je ovšem můžeme za lidské bytosti považovat. A ještě jedna věc, dávala bych to za povinnou četbu již na druhém stupni základní školy, protože co vidím kolem sebe, vracíme se opět tam, kdy buďto jsme k takovým příběhům hluší, schválně je ignorujeme jakoby snad ani nebylo možné, aby se staly, až do bodu, kdy by si snad někdo i takovouto část historie dokonce dovolil popírat.