Listopadové recenze
Mozaika duše
Tomáš Kvapilík
*****
224 stran
S podtitulem
Desatero pro zdravější duši a zdraví obsahuje 10 kapitol známého psychologa a
psychoterapeuta Tomáše Kvapilíka, jež se věnují, jak jinak, duši.
V kapitolách se snaží poukázat na spletitosti a komplikovanosti duše, co
všechno a jak ovlivňuje náš život a pomáhá čtenáři, zájemci, potřebnému,
respektive komukoliv, komu se kniha dostane do rukou, jak rozpoznat příchozí
problém, kde hrozí komplikace, jak se jim vyhnout a když už se jim člověk
nevyhne, poukáže na směr, jakým se případně vydat, jak s nimi nakládat
tak, aby člověk neublížil jednak okolí, ale hlavně sám sobě. A věřte mi, že se
budete vidět v každé zmíněné složce.
Čtenář si
tak může poskládat tu pomyslnou mozaiku díky konkrétním příběhům z praxe a
zdánlivě jednoduchým úkolům. Píši zdánlivě, protože co se může jevit jako
jednoduchý úkol, nás při hlubším zamyšlení může potrápit, může nám otevřít oči
a díky tomu můžeme dojít k zajímavým poznatkům o nás samotných. Autor
přidává také své osobní příklady a doprovodná videa (ke každému tématu čtenář
nalezne QR kód na video, kde se danému tématu pan Kvapilík věnuje obšírněji).
Na konci kapitoly autor nezapomene zmínit další případnou literaturu, která
čtenáři, který má zájem prostudovat danou problematiku ještě hlouběji, může
dopomoci při další cestě k poznání tak komplexní a komplikované, přesto
krásné mozaiky, jakou duše bezpochyby je.
A co víc,
určitě se k tématům, informacím a poznatkům budete chtít vracet.
Dvojitý zásah
Mariana Zapata
***
496 stran
Musím říci, že když jsem viděla tu nálož stránek, byla
jsem skeptická a tušila, že to bude příliš hezké, než aby to byla pravda. Začnu
pozitivy. Autorka slibuje doručovat slow burn, a taky slow burn doručuje.
Příběh Biancy a Zacharyho, nejlepšího kamaráda jejího bratrance, hráče
amerického fotbalu, se sice čte rychle. Pasáže bývají hodně podrobné a dává to
pocitu, že se dialogy dějí v reálném čase. Zápletek, rozcestníků,
překážek, které jsou hlavním hrdinům kladeny, je požehnaně, ale u cílové
rovinky jsem si už říkala, že bych hrdinům nejraději zakroutila krkem, nebo je
přinejmenším chytila za ramena a silně jimi zatřepala.
Bohužel příběh se stává v některých momentech
neuvěřitelným a autorka, zdá se, má potřebu naplnit nějakou „kvótu“. Hustě
nadupané a obsažné knihy mám osobně dost ráda, ale tady byl očividně příběh
uměle natahován, což právě snížilo míru uvěřitelnosti. Pasáže se opakovaly
v rámci několika kapitol od sebe, což bylo naprosto zbytečné. Chápu to
v případě třeba trilogií, kdy, pokud se čtou nezávisle na sobě, se čtenáři
musí dostat vysvětlení. Ale toto není ten případ.
Není to první kniha autorky, co jsem četla, ale až při
tomto příběhu se autorka dopustila jednoho nešvaru, který mně tedy dost vadil
při čtení. A to na jednu stranu má člověk pocit, že se výměny dějí
v reálném čase, ovšem do těchto pasáží autorka vkládá v rámci dialogu
odstavce myšlenkového pochodu hlavní hrdinky, a když se čtenář zaměří na její
myšlenky, tak když dojde na dokončení dialogu, musí se vrátit v textu, aby
vůbec věděl, na co byla daná odpověď. To a protahování znamenalo tedy hvězdu
dolů.
S čím jsem ovšem, víc než kdy jindy, měla další
zásadní problém, byl překlad. Je normální, že bych určité věci přeložila jinak,
je to přirozené ale ne tak časté, ovšem zde se nakupily doslovné překlady
kolokvialismů a hovorových věcí, které překladatelka nezná a vygradovalo to u
věty „Odfrkla jsem si a vzala do ruky svoji sklenici spiritu.“ Jako ano,
babičky a dědečkové taky hovořili o alkoholu jako o „špiritu (špiritus)“…. Ale
proboha…. Nešlo než dát hvězdu dolů také díky překladu.
