Březnové knižní recenze
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
****
288 stran
Za možnost spolupráce děkuji
Albatrosmedia.
Na styl Scarlet Wilkové, kterou
znám spíše jako redaktorku, jsem byla hodně zvědavá. Její prvotinu jsem
nečetla, o to více jsem byla zvědavá na toto dílo.
Velmi umně nás autorka provází
příběhy, které jsou rozděleny do tří období (40. +50. léta / 60.+70. léta /
80.+90. léta). Ústřední postava Rusky Neonily čtenáři v er formě
přibližuje útrapy, úskalí, syrové až kruté podmínky válečné doby a také syrové
až chladné rozhodnutí, které život postavám díla postavil do cesty. Co se týče
cestování, v průběhu románu se dostaneme ze Smoleska do podhůří Beskyd
(což je pro mě obzvlášť citlivé, jelikož jsem v té oblasti vyrůstala).
Příběh nám na osudech tří generací představuje vztahové, odbojové, ideové
křižovatky, kdy není vše jen černé či bílé, že lidé dělali rozhodnutí
z přesvědčení, že to dělají ve prospěch rodiny. Že se člověk nezavděčí
nikdy všem, že se vždy objeví lidé, kteří z hloubi duše chtějí pomoci, a
to nejenom svému okolí, kteří ani na chvíli nezaváhají, na důsledky hledí až
v druhé řadě. Někdy si osud zahrává tak, že i pře nejlepší úmysly se
objeví někdo, kdo bude činit dobro ze zištných důvodů, někdo, kdo je schopen se
během chvíle z přítele stát nepřítelem. A třebas to může být
z vedlejších úmyslů.
Autorka rozhodně umí proplést
osudy. Příběh byl čtivý, jen jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, když
si člověk snaží obsáhnout dobu, důvody, které stojí za určitými životními
kroky. Nečekejte nějakou love-story. Scarlet popisuje příběhy jakoby
odosobněným až dokumentárním způsobem, i přes občas zmíněné tužby jsem si
nedokázala najít bližší napojení na postavy. A notně si nemyslím, že je to
špatně. Protože o to více se ve mně pral pocit pochopení, racionálního
rozebrání situace s myšlenkou, co by sám člověk, být v takové pozici,
udělal. Není se ani čemu divit. Věřím, že doba, kterou díky své práci Scarlet
podrobně studovala, byla takováto - mrazivá - a člověk se musel až, dá se říci,
odosobnit, upozadit mnohé touhy a snažit se přežít. A rozhodně se takovéto
příběhy musí připomínat pro generace, které dobu minuly. Byť se náš národ
doposud, dle mého názoru, nedokázal s historií vyrovnat, pro generace
narozené například již v tomto století se můžou takováto vyprávění zdát
jako sci-fi a to si naši předci, kteří za naši svobodu bojovali, nezaslouží.
__________________________________________________________________________________
V lásce a válce
Maggie Brookes
****
392 stran
Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.
Až na prolog z roku 1921 se
příběh odehrává mezi lety 1936 a 1938. Sledujeme její život
v Hertfordshiru kdy už jako 16tiletá poznává intenzivní přátelství, které
ji pojí s kamarády, bratry Jamiem a Tomem. Oba se rozhodnou jít rukovat,
každý ovšem z protichůdných důvodů.
Sledujeme hrůzy války, odhodlání,
díky kterému se Lucy vydává do Španělska, kde jako dobrovolnice pomáhá těm
nejzranitelnějším a všude tam, kde je to nejvíce potřeba. Z hloubi duše si
nepřeje nic jiného, než aby se jí podařilo přemluvit oba bratry, aby se vrátili
domů. Čtenář vnímá, jak křehký život je, že ne vždy co si přejeme se vyplní
v přesných obrazcích, tak, jak si člověk třeba vysní. Jak je cesta osudu
vratká. Jak pocit nádhery, spokojenosti a radosti ze života může okamžitě
nahradit pocit zmaru, špíny, hladu, nemoci. Jak úctyhodné je, když i přes to
vše se člověk přenese, otřepe se a věnuje veškerou svou vůli, čas a energii
něčemu vyššímu, pomoci jiným, pomoci komunitě.
Povinnosti, nekonečný kopec
práce, neustálý strach o život, nová přátelství na život a na smrt, na které
Lucy narazí a které ji ovlivní, ji natolik pohlcují, že někdy i starost o své
kamarády musí do pozadí. Osud tomu chce, a Lucy se přeci jen s oběma
bratry během války setká, každé setkání bude mít ovšem různá vyústění, tak jako
den a noc, stejně tak jako byli i oba bratři rozdílní. Koneckonců, život jde
dál, a na Lucy spoléhá příliš mnoho osob.
Autorka píše příběh Lucy
v er formě. Tři čtvrtiny knihy jsem přemýšlela, zda-li je to nějaký
handicap. Přirozeně si myslím, proto, že vyprávění nebylo skrze Lucyiny oči,
měla jsem jako čtenář pocit, že se mi odehrává před očima film. Neměla jsem
pocit, že by člověk byl účasten příběhu. Ovšem autorka je skvělá
v popisování situace, prostoru, lokací, emoce popisuje také dokonale, byť
jsem měla pocit, jakoby z rychlíku. Každopádně velice čtivé, člověka
nenechá chladným, jak tato životní etapa hrdinky nakonec dopadne. A nelze než
jen cítit obdiv a úctu k takovým silným příběhům a všem, kdo se rozhodli
bojovat se zlem.
__________________________________________________________________________________
Umění nemoci
Jan Vojáček
*****
232 stran
Za možnost spolupráce děkuji
Albatrosmedia.
Pan doktor, Jan Vojáček, se po
Umění být zdráv a Rozhodni se být zdráv, vydává ve své třetí knize Umění nemoci
na cestu bližšího prozkoumání tématu nemoci, odkud se bere, jak na nás působí,
jak se k ní můžeme postavit. První dvě knihy jsem nečetla, ovšem mám
v plánu se jimi dozásobit a věřím, že všechny informace jsou popsány tak
smysluplně, že vše do sebe zapadne jako puzzle. Každopádně už jen tato kniha dá
informace k zamyšlení.
V knize se postupně
zamýšlíme nad tím, že našemu „biostroji“ se vytváří předpoklady už
v prenatálním stádiu, a vše jej ovlivňuje – od toho, čím „krmíme“ svou
mysl, s kým se stýkáme, naše postoje, životní biorytmy, v jakém
prostředí se nacházíme (dlouhodobě), jakou práci vykonáváme (dlouhodobě).
Dlouhodobě zmiňuji záměrně, protože se mi líbilo pravidlo, popsané panem
doktorem, a to pravidlo 72% : 28%. Tzn. určité procento (28%) vychýlení (krátkodobé)
nevadí, když však 72% bude v souladu. Celou knihou prostupuje skvělá
myšlenka, že naše tělo je neskutečně skvělá „mašina“, která dělá vše proto, aby
vše fungovalo na 100%. A pokud po nějaké době je tělo nuceno jet
jinak/nesynchronně a dělat vše proto, aby vše bylo dobré, a ono už nemůže
jinak, vyšle nám signál = nemoc, chcete-li. A je na nás, jestli to budeme
vnímat, jak to budeme vnímat a zda-li tzv. rekalibrujeme náš život naše
nastavení, náš biorytmus, kdy zjistíme nejenom co je špatně, ale také jak ve
finále takovou informaci pojmeme, abychom dosáhli harmonie.
Určitě jsou v knize
informace, které se nad kterými někdo může pozvednou obočí s tím, že se
jedná o velké „ezo“, že je to neuchopitelné, nehmatatelné. Hlavně jde o to, že
vše jde od základu z nás a od nás. Jde o to, jestli chceme něco změnit, co
jsme ochotni pro zdraví své, své rodiny, svých nejbližších a milých, udělat,
jak jsme schopni reflektovat věci, které při sebereflexi zjistíme a co
s danou informací uděláme.
Kniha je smysluplně rozdělena to
tematických kapitol, v druhé části jsou pak popsány případy „ze života“,
kde vidíme dříve popsané věci tzv. v praxi, kdy svá zjištění a změny
popisují konkrétní osoby.
Už teď vím, že se ke knížce budu vracet,
abych si obsažné a cenné informace občerstvila a pokud někde polevím, abych si případně
připomněla původní záměr. Vřele doporučuji.
__________________________________________________________________________________
Jak svět doopravdy funguje
Vaclav Smil
*****
400 stran
Za možnost spolupráce děkuji
Albatrosmedia.
Vaclav Smil je autorem více než
30ti knih o životním prostředí, energii, potravě a historii technologického
pokroku.
Musím připustit, že vědomě toto
bylo vystoupení z mé komfortní zóny. Ostatně člověk má pravidelně číst
informace z oblastí, ve kterých se nepohybuje, či se jimi nezabývá,
nestuduje či v nich nepracuje. Anotace knihy nabízí čtenáři pohled na to,
jak náš komplikovaný svět funguje. Pravda, data v knize se na první pohled
mohou jevit jako ohromující, ovšem kniha je napsána smysluplně, jednotlivé
kapitoly jsou tematicky rozděleny:
- Energie
- Produkce potravin
- Materiální svět
- Globalizace
- Riziko
- Životní prostředí
- Budoucnost
Autor přehledně představuje
problematiku, na jejímž základě svět funguje a dokáže data dát do takových
souvislostí, že i člověk ze zcela jiného oboru začíná mít alespoň představu,
jak jsou určité záležitosti spolu vzájemně propojené. A věřte mi, jsou to
informace, které se dotýkají každého jednotlivého z nás, ať si to již
připouštíme, či ne.
Už nikdy nebudete jíst kuře bez
toho, aniž byste si představili adekvátní množství ropy představující energii,
jaká je potřeba k tomu, než se kuře dostane na váš stůl. Pro vaši
představu - 1kg kuřecího masa na jídelním stole znamená energii 300-350 ml ropy
(polovina láhve vína, u méně efektivních výrobců až láhev celá).
Představa, respektive informace
médií, že veganská strava znamená úsporu energetických nákladů je mylná. Je
tomu právě naopak.
Globalizace není ekvivalentem
přírodních sil, ale panuje shoda, že jde o lidský výtvor, který v určitých
směrech zašel příliš daleko a je třeba jej korigovat.
Obydlení Marsu je v tuto
chvíli pouze sci-fi teorie, protože k tomu bychom potřebovali být jako
lidstvo geneticky upravení a mít vlastnosti pozemských želvušek, abychom vůbec
mohli na Marsu existovat.
Že lidé až z 30-40% plýtvají
potravinami.
Co se týče problematiky
globalizace - že o vzduch se až zas tak bát nemusíme, ovšem velmi reálný je do
budoucna nedostatek vody a jedním z důvodu je její nerovnoměrné rozšíření.
A že již v roce 1861 a do
konce století Svante Arrhenius publikoval první hodnoty zvýšené teploty
zemského povrchu vyplývající z případného zdvojnásobení atmosférického CO2
(+4°C). Od té doby potvrzují další výpočty nárůst v rozmezí 1,5°C – 4,5°. Kromě
toho, že se tyto výzkumy musí zaplatit a za těžké peníze se vytváří různé „committee“,
které maximálně potvrdí potvrzené, se ve výsledku neděje nic. Lidstvo má v rukách
hodnotná data a je jen na nás, jak je využijeme nejen pro záchranu nás, ale i
dalších generací.
