FILMOTÉKA 2019

*** SERIÁLY*** 

·         Sanditon – 90%, rozhodně „must-see“ pro ty, co mají rádi Jane Austen. Opět krásně vypointované, krásné lokace, skvělé herecké výkony od všech představitelů. Už ať je tady druhá série.

·         The Capture – 90%, pro ty, komu chybí Jamie Dornan a jeho psychopatický Paul Spector, je zde opět jeden temný seriál, kde hlavní hrdina, britský voják, je stíhán pro zločin, detektivka se ponoří do vyšetřování, aby odhalila, že nic není takové, jak se na první pohled zdá. Pohledný hlavní hrdina a hlavně jeho ženská protihráčka není nikdo jiný, než „naše“ Lucrezia Borgia ;o)

·         Virgin River – 80%, kdo měl rád Everwood, toto je přesně jeden milý seriál o životě v malém městečku, kde každý ví o každém, nic se neukryje a kde stále existuje šance na zotavení bolavého srdce.

·         Gold Digger – 80%, zlatokopka v mužské verzi. V hlavních rolích mí oblíbení Ben Barnes a Julia Ormond. Člověk je jak na houpačce, příběh se odvíjí tak, že opravdu nevíme, jak to ve skutečnosti je a kyvadla se pohybují tu na jednu stranu, tu na druhou a při závěrečných titulcích vůbec nevíme, na čem hlavní hrdinka je. Jsem sama zvědavá, co vymyslí v další řadě.

·         World on Fire / Svět v plamenech – 85%, seriál natáčený převážně v českých lokacích, silný příběh z války, každý hrdina prožívá svou osobní válku v rámci války světové. Druhá série je odsouhlasena.

·         His Dark Materials / Jeho temné esence 95 %, jako náruživé čtenářce série knih jsem byla skeptická poté, co byl před lety zfilmován první díl „Zlatý kompas“. Tehdy to na mě působilo rozpačitě, nebylo to úplně špatné, ale jako vždy velmi kritičtí čtenáři předloh jsou nemilosrdní, a tak to nedosahovalo laťky našeho očekávání. O to víc jsem měla obavy, jak se s tím vypořádá rovnou celý seriál. A bylo to jako pohlazení. Zpracování bylo přesně takové, jak jsem si představovala při čtení trilogie, možná až snad na to, jakým způsobem se hrdinové dostávali do jiného světa. Tam si myslí, že si to tvůrci hodně graficky zjednodušili. Ale to vše je snadno odpustitelné. Už teď se těším, jak se poperou s druhou částí trilogie.

·         The Witcher / Zaklínač – 90%, zde asi bude tábor rozdělen podle toho, kdo hrával hru, nebo četl předlohu. Já jsem ani nečetla předlohu, ani jsem nehrála počítačovou hru, a tudíž jsem k tomu přistupovala střízlivě. Bojové scény jsou určitě skvělé, soundtrack taktéž, herecké výkony vyrovnané, celá první série stojí a běží na Henrym Cavillovi, který postavu bere hodně vážně a zodpovědně a je to vidět na výsledku. Vůbec není na škodu, že se na něj velmi pěkně dívá. Hmmmmm…. ;o) A to se prý celý příběh ani ještě nerozjel. No myslím, že se máme po dalších 10 let na co těšit, i když už se připravují nejméně dva projekty, které budou hodně konkurenční ;o) Ale prozatím je Zaklínači odsouhlasena druhá sezóna.

*** FILMY*** 

·         Hustlers / Zlatokopky – 50 %, zajímavé téma, příběh podle skutečné události, v hlavní roli krásné dámy, sexy pole dance, hodně „buzzu“ je kolem Jennifer Lopez, která hraje dobře, krásně vypadá, hodně jí předpovídají sběr ocenění v roce 2020, ale na můj vkus je bohužel film hodně přeceněný.

·         Jojo Rabbit / Králíček Jojo -  100%, největší srdcovka možná dokonce i desetiletí! (A to jsem ještě ostudně neviděla The Painted Bird…!) Taika brilantně balancuje na hraně vkusu mezi satirou a parodií, diváky rozesmívá svým Taikovským způsobem, aby z nich vzápětí vyždímal slzy. Něžný pohled do duše desetiletého klučiny v těžkém období těsně před koncem války. Vůbec nevadilo, že člověk nečetl knižní předlohu. Zajímavostí je, že pár měsíců po natáčení Taikovy verze se prozměnu do české kotliny vydali němečtí kolegové natočit svou verzi, která, dá se předvídat, bude zcela jiného formátu. Už se těším na srovnání. Ale už teď je jasné, že Taika se svým týmem odvedli úžasnou práci.

·         Askeladden - I Soria Moria slott / Cesta za živou vodou – 90%; Co naplat, Norové prostě umí udělat pohádku. Vkusnou, milou, přirozenou, a že si k tomu vyberou i české lokace, je přidaná hodnota. Už prvnímu dílu jsem dala krásné 4 hvězdy na ČSFD. Příběh si i ve druhém díle drží laťku, a já pevně doufám, že pan režisér má v plánu se ujmout i třetího příběhu a přinést jej do našich končin :) Jedna poznámka pod čarou - vtipné bylo, že cestou na projekci jsme v metru narazili na skupinku klasických a rozpoznatelných Norů. Jeden dokonce velmi silně připomínal představitele Espena :) Líbí se mi totiž, že Norové zůstávají i v příběhu Norové, a že tvůrci do příběhu neměli potřebu tahat politickou korektnost a vše ještě není vzhůru nohama. Děkuji a můžu jen vřele doporučit pohodový pohádkově-fantazijní příběh pro děti i dospěláky :)

*** POHÁDKY *** 

·         Princezna a půl království – 90%, opět jedna úspěšná pohádka do mé filmografie :-) Z poslední doby jedna z výjimek milých, vtipných a znovu-koukatelných pohádek, holt, um Karla Janáka se nezapře.

·         Čertí brko – 85%, pro mě lehce za štědrovečerní pohádkou. Jedna z mála pohádek, kde mi písničky nevadí, byla Bambitka, ale můj strach se rozpustil jednak proto, že zde byly v rámci děje pouze písničky dvě, a ty byly tak úchvatné, že se člověku ihned zadřou pod kůži a člověku nadobro utkví v paměti. Navíc Honzík Cinů zpívá moc krásně. Všem to ladilo, nic nebylo přes čáru.

·         Čarovný kamínek – 70%, bohužel i přes obrovský potenciál, krásné kulisy, prostředí, myšlenku ochrany lesů, nádhernou písničku při titulcích a milé hlavní představitele byly herecké výkony děsně našponované, nejpřirozeněji hrál Pavel Kříž. A co pohádce rozhodně podřezalo větev, byl dabing, který rval nejen uši, ale i oči.

TO SEE IN 2020

·        Amundsen

·        The Mandalorian S01

·        Britannia S02

·        Narziss und Goldmund

·        Ironbark

·        Medieval

FILMOTÉKA 2018

• Valerian – 65%; na to, že je Cara Delevingne modelka, hrát docela umí; už se těším na její spolupráci s Orlandem Bloomem v seriálu Carnival Row, který se natáčí u nás.
• Call me by your name – 90% /soundtrack 100%; po dlouhé době feel-good movie, hudba, herecké výkony, kamera, střih, lokace – všechno fungovalo; byla jsem zvědavá, jestli udělá režisér konec podle knihy nebo ne, a překvapil mě; film je v horní desítce filmů ever
• Blande Runner 2049 – 50%, jak mám ráda Ryana Goslinga, Harrisona Forda, Robin Write i Jareda Leto, tak za mě film celkově bohužel velké zklamání
• Atomic Blonde – 80% / soundtrack 100%; třikrát jedním slovem „boží boží boží“, film mě držel v napětí až do konce
• Snowman – 80%; konečně další pořádná severská detektivka ;o), jen doufám, že Američany nenapadne udělat remake; většinou chci číst knihu dříve, než vidět film, ale tady jsem udělala výjimku
• Wind River – 80%, dvěma slovy: „husí kůže“, Jeremy Renner je hodně syrový a uvěřitelný herec
• Thor: Ragnarok – 80%; sice mám raději DC Universe než Marvel a dlouho si nepamatuji, že by následné díly předčily původní, ale tady to platí 100%; velmi vtipná a zábavná dvouhodinovka, herci si to vyloženě užívali a fungovala vzájemná chemie ;o)

***

• Anděl Páně I. – co si pamatuji, tak asi 75%, o tom žádná
• Anděl Páně II. – milé překvapení, že dvojka může předčít jedničku- 80%, o tom žádná
• Nejlepší přítel – 75%, trochu osobně zaujatá díky spolupráci na této pohádce, a i když mé dvě scény s princeznou se nedostaly do konečného střihu a Kristínu předabovali, po dlouhé době pohádka co má všechno, co má správná pohádka mít.

Festival Akcent: Sametová simulace

SAMETOVÁ SIMULACE

Divadlo Archa

26.11.2019

Festival Akcent

Divadlo Archa spolu s Činohrou Národního divadla, VOSTO5 a 8lidí spojili své síly a k 30 výročí Sametové revoluce společně připravili projekt, jež je rozdělen na tři části:

v  FEDERÁL

-27. a 29.11.2019

-Nová budova Národního muzea

-Tvůrčí tým: 8lidí, Michal Cáb, Jan Tomšů

http://vosto5.cz/repertoar/sametova-simulace-federal/

-aneb revoluce z pohledu poslance. Tato část projektu vychází z dobových záznamů tehdejších jednání Federálního shromáždění od událostí 17. listopadu 1989 až po volbu nového prezidenta. Unikátním zážitkem bude, že formou divadelní, až na pomezí performance, se diváci ocitnou spolu s herci, rozptýlenými mezi diváky, na původním místě, kde se tato jednání opravdu udála.

v  KABINET

-30.11. a 1.12.2019

- Nová scéna Národního divadla

-Tvůrčí tým: Jiří Havelka (režie), Marta Ljubková, Petr Prokop (dramaturgie), Martin Černý (scéna), Andrea Králová (kostýmy)

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/14663

- aneb buďte součástí jednání Václava Havla s tehdejší garniturou. Vladimír Hanzel poskytl přepis nahrávek jednání, které daly základ scénickému čtení s inscenačními rysy. Diváci se tak mohou přemístit do období od 26.11. – 9.12.1989, a být tak za pomoci „časového telemostu“ přítomni jednání mezi tehdejšími představiteli komunistické moci a Občanským fórem.

Celý projekt však odstartovala část, jež je také součástí Akcent Festivalu:

v  TRIBUNA

-26. a 27.11.2019

-divadlo Archa

-Tvůrčí tým: Ondřej Cihlář, Martin Tvrdý, Jan Brejcha, Mikoláš Zika, Martin Bražina

http://vosto5.cz/repertoar/sametova-simulace-tribuna/

Po dvě odpoledne se divadlo Archa stává dějištěm letenských demonstrací roku 1989, jak si je starší generace pamatuje. Náladu zintenzivní fakt, že projekce začíná zvukovým 7miminutovým záznamem, přičemž diváci jsou ve tmě, poté se přesouvají k instalaci, na kterou se promítá záznam vybraných částí projevů a z reproduktorů sálá síla soudržnosti davu čítajícího první den 800 000 a druhý den 500 000 lidí. Máme možnost srovnání díky právě proběhlým oslavám k 30. Výročí Sametové revoluce, v jejíž předvečer jsme se my, český národ, opět byli nuceni zmobilizovat a opět se sešel na Letenské pláni dav. Nejvíce mi projel srdcem elektrický výboj, kromě Otčenáše a Motlitby pro Martu, také při jednom řečníkovi, jež v roce 1989 na tribuně sliboval, že už se nikdy nestane, aby byl český národ takto rozdělen…. Bylo vidět, že pamětníkům se vrací pocity z roku 1989 a v úctě sledují projekci, mladší ročníky jsou přirozeně a dětinsky nadšeni z instalace, až jsem měla strach, jestli jejich hrací zápal instalaci neponičí. Tvůrci vyzývají diváky, že mohou projít dovnitř do instalace. Tím dostává divák pocit, že je „v davu“. Já až v průběhu projekce zjistila, že za instalací je ještě prostor, kam se většina ztratila a záběry sledovala na historickém televizoru v prostoru evokujícím pocit obývacího pokoje. Po skončení projekce se diváci přesouvají do foyer, kde se můžou zúčastnit workshopu a dílničky.

Je důležité a hořkosladce hezké si historii takto připomínat. A podle toho, jak sugestivně působí první část projektu, TRIBUNA, vřele doporučuji zbylé dvě divadelní performance, protože to bude nezapomenutelný a neopakovatelný zážitek a mě mrzí, že mi to pracovní vytížení nedovolí, nehledě na to, že jsou divadelní představení vyprodána.

✫✫✫✫✫  z  ✫✫✫✫✫

Festival Akcent: Moje Vize

MOJE VIZE

Divadlo Archa

23.11.2019

Festival Akcent

Festival Akcent se tentokrát při dvou reprízách představení Moje Vize skupiny Spielraum Kollektiv zaměřil na menší diváky. Představení je celých 80 minut velmi interaktivní. Děti jsou centrem dění, jsou postaveny před různé otázky a úkoly ústřední moderátorské dvojice. Hlavním motivem pořadu jsou celosvětové zprávy, tvorba zpráv, konkrétně na modelu TV MojeVize, jejímiž redaktory se momentem odstrojení v šatně stávají všichni diváci. Děti mají možnost nahlédnout do zákulisí medializovaných zpráv, zamýšlí se nad tvorbou, zprávami, důsledky, příčinami, jejich pravostí a dokonce tvoří jejich obsah a rozhodují o výsledku takovéhoto jednoho televizního vysílání. Představení je dynamické, v případě, že se děti stydí, moderátoři se snaží pohotově jemně popostrčit, naznačit, napovědět, i za pomocí rodičů, kteří se zapojí až  v poslední řadě (alespoň tedy při představení, kterého jsem byla aktivně účastna), aby nebrali dětem možnost zapojit se.

V tuto chvíli nutno zmínit a vyzdvihnout obtížný úkol všech aktérů skupiny Spielraum Kollektiv, jelikož práce s dětmi (a zvířaty) bývá nejnáročnější, a hlavně nevyzpytatelná. Zde více než kdy jindy platí pravidlo, že každé představení je opravdu odlišné a výsledky se mění podle seskupení diváků, čímž jsou herci celou dobu drženi v ostražitosti a napětí.

Už při přečtení anotace při vybírání představení, které bych ráda recenzovala, jsem si vzpomněla na úspěšné představení Nové TV Kočovného divadla AdHoc, které jsem měla tu možnost vidět v rámci POPADu v roce 2017 (více POPAD 2017 ). Toto divadelní představení je taktéž zaměřeno na média včetně zapojení vizuální techniky, konkrétně na české zprávy, a to velmi satirickým pohledem, jen není zcela pro děti.

Právě proto je koncept představení Moje vize velmi edukativní a inspirativní při otevírání očí (nejen) dětem v tom, jak fungují média, jak se orientovat ve světě plném převážně negativních zpráv, ale také jak důležité je ověřování zpráv, či výběr zdrojů, kterým důvěřujeme. V současné době si při rychlosti, kterou se zprávy šíří, více než kdy jindy musí člověk dát pozor na tzv. „fake news“, ale stejně tak důležité je používat selský rozum. Čím dříve člověk začne, tím lépe. Já už jen můžu doporučit, a hlavně jako bývalá pedagožka děkuji.

✫✫✫✫✫  z  ✫✫✫✫✫

Festival Akcent : Obyčejní lidé

OBYČEJNÍ LIDÉ

Divadlo Archa

15.11.2019

Festival Akcent

Letošní Akcent festival pokračoval představením Obyčejní lidé. Soubory divadla Archa a Living Dance Studio z Pekingu spojily síly a pod režijním vedením Jany Svobodové a Wen Hui a v dramaturgii ředitele divadla Archa, pana Ondřeje Hraba, toto představení přivezli na prkna divadla Archa na dva večery: 15.11. a následný den v rámci večera Noci divadel. Společně do Prahy zavítali poté, co představili Obyčejné lidi francouzskému publiku v létě tohoto roku, kdy bylo představení představeno v hlavním programu 73. Ročníku Festivalu v Avignonu, týden poté, co se zúčastnili pařížské přehlídky Festival d´Automne.

Pro zpracování tématu je délka představení - 90 minut - naprosto adekvátní. Na zpracování tématu je to délka adekvátní. Herci hovoří česky a čínsky, diváci mají možnost sledovat české a anglické titulky. Během hodiny a půl mají diváci možnost nahlédnout pod pokličku „obyčejných lidí“. Jedná se o reálné příběhy herců, které je sami ztvárňují, a to kombinací dokumentárního divadla, tance, hudebního designu a videoartu. Příběhy jsou to nostalgické, melancholické, traumatické, ale i zábavné. A v každém případě odvážné, jelikož herci před publikem odkrývají své nitro, soukromí; říkejme si tomu každý, jak potřebujeme. Možná je to sudým počtem příběhů, možná je to tím, že příběhy odehráli 3 herci a 3 herečky, každopádně jsem měla pocit jin & jang sounáležitosti. S odstupem pár hodin mám podezření, že představení také velmi kladně působilo na mé feng šuej vnímání. Jelikož při představení je zapojeno hodně techniky, které zároveň tvoří scénu, probíhalo hodně přesunů. Ty byly, až na pár malých nepatrných případů, zapojeny do choreografie velmi ladně, plynule a nenuceně. Jelikož jsem zažila představení, kde nás pár herců znázorňovalo více postav včetně loutek a rekvizit, oceňuji, jak si každý zapamatoval svůj nástup, kam jít, co vzít, kdy a jak přesunout hrací rekvizitu. Jeviště přitom sdílelo celkově devět aktérů.

Při představení zazněly rétorické otázky, které musí notně v divácích rezonovat i dlouho po jeho skončení, jako například:

v  Proč máš stříbrné auto, když máš rád červenou?

v  Baví tě práce?

v  Na co myslíš, když tančíš?

Až po existencionálnější témata:

v  Jak dlouho myslíš, že budeš žít?

v  Jsi hrdý na to, co jsi vytvořil?

v  Bude někdo pokračovat v tom, co děláš?

v  Proč tady vlastně jsi?

Stejně tak silně zapůsobí videoart, kdy se příběhy účinkujících začínají odvíjet na pomyslné časové ose v souvislosti historických událostí.

Začátek byl opatrný až rozpačitý, do nálady mě dostalo až vtipné střídání pomalých a rychlých pasáží doplněné světelnými efekty u počáteční písně. Jinak hodina a půl utekla jako nic. Euforické a energické zakončení bylo krásnou tečkou a já doufám, že si to herci a aktéři užili také.

Ještě nutno dodat, že pan ředitel pozval diváky na takové soiré po divadelním představení, kde tvůrčí tým představil divákům hrubý střih videozáznamu dokumentujícího přípravu, cestu a účast aktérů na letním avignonském festivalu. Ale to už je jiná pohádka, kterou nenáleží recenzentům zprostředkovávat ;o)

✫✫✫✫✫  z  ✫✫✫✫✫

Festival Akcent: Internet věcí

INTERNET VĚCÍ

Divadlo Archa

10.11. 2019

Festival Akcent

Nedělní večer 10.11.2019 patřil v divadle Archa představení Internet věcí, jež bylo opět součástí letošního Akcent festivalu. Téma původní autorské inscenace v produkci Johan z.ú., o jehož koncept, scénář a režii se postaral Jiří Honzírek se dotýká globální sociální tématiky zahraničních pracovníků v místních továrnách. Autor avizuje, že se nejedná o dokumentární divadlo, nýbrž že reálné příběhy daly podklad uměleckému dílu. Nicméně všechny charaktery, které herci Taťána Janevová, Markéta Hausnerová a Daniel Možnar představovali, byly vykresleny tak, že se člověk ztotožnil s prostředím i příběhovými linkami, odehrávající se během 70ti minut před našima očima.

Prostor byl zaplněn střízlivě, byť herci průběžně zaplňovali celý prostor. Centrálním dějištěm byla čtvercová plocha na podlaze. Neprozradím víc než to, že tolik obalového bublinkového materiálu jsem pohromadě nikdy neviděla J Do hry několikrát vstoupila i nejnovější technologie ve formě létajícího dronu. Herci během představení použijí pouze několik pracovních pomůcek, mikrofony a pár detailů oděvních doplňků k převtělení se do jiné postavy. Je to minimalistické a zároveň velmi efektivní. Autor si v inscenaci velmi decentně a efektně pohrává se světlem a s prostorem formou vtipných choreografických přechodů. V průběhu představení se vrací tzv. „písnička na přání“, o hudební složku se postarala Eva Rohleder. V jednom momentu sehrají určitou roli i diváci, ale to nebudu prozrazovat, ať nezkazím překvapení, jen zmíním, že se není čeho bát J

K tématu si nemůžu odpustit pár myšlenek. Divák cítí cílení na české reálie, byť je to myšleno, jak je napsáno v anotaci programu, na země východního bloku. Autor se nebojí tít do živého, respektive do svých českých řad a nastavuje společnosti pomyslné zrcadlo. Jelikož já osobně mám s personálními agenturami zkušenosti celý svůj profesní život (21 let) a přestože vím, že zaměstnávání tzv. „gastarbaiterů“ je ještě záležitost odlišná, určitě bych doporučovala a budu doporučovat, aby představení zástupci takových agentur shlédli. Mám totiž pocit, že sebereflexe se v současné době moc nenosí.

✫✫✫✫✫  z  ✫✫✫✫✫

foto Vít Štajf

Festival BOOK THE FILM 2019

Ve dnech 1.-2.11. 2019 proběhl třetí ročník festivalu Book the Film. Přístřešek opět poskytla útulná, příjemná a pro prostory velmi praktická kavárna Liberál na Praze 7. Již třetím rokem se o dramaturgii festivalu postarala zakladatelka festivalu – Jaroslava Dvorská a záštitu převzala opět Městská knihovna hlavního města Prahy. Letošní nosnou linií upoutávek (trailer byl rozdělen do tří upoutávek) byla kuchyně, vaření, jednohubky s tematicky postupným odkrýváním informací.

UPOUTÁVKA 1
UPOUTÁVKA 2
UPOUTÁVKA 3

Festival je určen všem nadšeným umělcům a tvůrcům více méně bez omezení a Jaroslava Dvorská se
i tentokrát snažila vyhovět všem přijatým filmům. Při tomto ročníku bylo přijato rekordních 38 soutěžních
a 7 mimosoutěžních filmů, které byly dramaturgicky sestaveny do bloků, které se promítaly až na výjimky paralelně ve dvou sálech.

Letos díky velkému počtu přihlášených filmů došlo k větší dramaturgické změně konceptu. Třetí ročník festivalu začal již pátečním podvečerem, který diváky příjemně naladil autorským čtením a vítáním nové knihy spisovatele Jana Štolby s názvem Nezastavitelný den (nakladatelství Cherm). Po autorském čtení následovalo promítání tří krátkých filmů Tokio vykročilo (Kenž Mizoguči, 1929), Brumes d´automne (Dimitri Kirsanoff, 1929) a Arriere-saison (Dmitri Kirsanoff, 1950). Všechny tři filmy byly obohaceny doprovodem hudebního seskupení Strakova pojízdného cirkusu (Pavla Straky, pouze náhodná shoda příjmení s moderátorem festivalu). První festivalový večer se dostalo i na promítnutí toho nejlepšího z předešlých ročníků (snímky Promítač a Poklad). Večer uzavřelo promítnutí snímku Workoholka (Jaroslava Dvorská, 2019), který vznikl v produkci Městské knihovny v Praze ve spolupráci s Free cinema.

Samotný začátek soutěžního programu nastal v sobotu v 15:00 hodin, kdy vše odstartoval organizační tým festivalu spolu s představením traileru festivalu pro rok 2019. Letos opět mezi sály a programem ladně proplouval a moderátorsky zastřešil jako vždy zábavný a profesionální Josef Straka, za fotodokumentaci a kamerový záznam vděčíme Janě Kůsové a hlasy bedlivě a pečlivě spočítala Eva Žáčková, o projekci se postarali Markéta Nedvědová a  Štěpán Olivie Turek.


Zde důkaz, že filmů letos bylo na programu opravdu hodně:

Program festivalu Book the Film 2019

Vyhlášení vítězů přišlo na řadu po 22:00 a diváci rozhodli následovně:
3. Amber (režie Jindřich Mižďoch)
2. První večeře (režie Dominik Kalivoda)
1. Beyond her lens (režie Tereza Hirsch)

Všem výhercům náleží gratulace a všem zúčastněným zasloužený potlesk. Poděkování patří všem, kdo přihlásili snímky do soutěže, a hlavně divákům, bez nichž by tvorba pozbývala smyslu. Těšíme se, co pro tvůrčí tým a pro diváky přinese ročník následující, poněvadž laťka kvality filmů je s každým rokem vyšší a vyšší.

Na závěr reportáže z letošního ročníku festivalu si opět nechávám prostor pro položení několik otázek zakladatelce a vůbec celému mozku festivalu, Jaroslavě Dvorské.

1. Jarko, třetí ročník je za vámi. Měla jsi při prvotní myšlence, která stála u zrodu BTF, představu, že zažijeme třetí ročník, a to ve formě dvoudenní oslavy literatury, hudby, filmu a tvorby vůbec?

Původně jsem takovou představu vůbec neměla, až když jsme se sešli s mými spolupracovníky pár dní po konání 2. ročníku, Pepu Straku napadlo začít příště už v pátek, aby bylo vše připravené na sobotu. Minulý rok jsme totiž měli problém s kabelem k reprobednám a jen tak tak nás zachránil majitel restaurace pan Štorek, díky němuž jsme začali na minutu přesně. Pepa chytře proto vymyslel tuto možnost, kdy první den je slavnostním zahájením. I tak jsme se potýkali s menším stresem. Byl to vskutku krásný večer a velké poděkování patří panu Štolbovi, za poutavé čtení z jeho nové knihy Nezastavitelný den a celé hudební partě Strakův pojízdný cirkus. Byli naprosto senzační!  Druhý den jsme rozjeli filmový maraton v obou kulturních sálech Kavárny Liberál.

2. Poučil se tvůrčí tým z minulých ročníků? Vidíte posun a co je nejdůležitější, splnil či dokonce předčil letošní ročník očekávání, které do toho zainteresovaný tým, Městská knihovna a kavárna Liberál vkládají?

Koncepce dvou dní byla pro nás naprosto nová. Každý rok jsme zatím nemuseli sekat do živého masa a my si mohli zatím stále ještě dovolit promítat všech 38 soutěžních snímků. Tvůrci nám posílali též dokumentární filmy, a ač jsme byli omezeni kapacitou času, do programu se dali včlenit i když patřili do nesoutěžní sekce. Ještě více jsme oživili druhý sál, tzv. zrcadlový salonek, který nám posloužil také k závěrečné projekci filmového nadšence pana Jana Kořínka. Jeho filmy byly původně natočeny v 60. letech na filmovou surovinu 8mm kamery jeho tatínkem. Městská knihovna nám dala příležitost festival pořádat a jsem velmi ráda, že filmaři začínají mít o Book The Film čím dál větší zájem. Líbí se mi nadšení filmových tvůrců a pestrost žánrů přihlašovaných filmů. Filmy neleží na dně šuplat a my můžeme říct „A přece se točí“.

3. Co by sis přála, aby si diváci při vyřčení Book The Film Festival představili, či si sebou odnášeli?

S mým tvůrčím týmem si dáme za úkol více cílit na diváky, aby jich dorazilo mnohem více a mohli si užít jedinečnou atmosféru filmu a literatury v nádherném prostředí Kavárny Liberál. Stále platí, že si udělají čas až k večeru, takže z pohledu dramaturgie, budeme muset udělat malé kroky ke zlepšení. Pokaždé nám návštěvníci říkají, že se jim na akci líbilo a my máme z toho radost. Za odměnu jsme jim připravili malé pohoštění ve vinotéce dole před zrcadlovým sálem.
Veliké poděkování patří hlavním organizátorům akce: Městské knihovně v Praze, Kavárně Liberál a panu Štorkovi za poskytnutí prostor, Janu Štolbovi za autorské čtení a Strakově pojízdnému cirkusu za krásný koncert k němým filmům, Josefu Strakovi za profesionální moderování akce, Ivě Šindelkové a Evě Žáčkové za perfektní nasazení hostesek, Janě Kůsové za pořízení fotografií, divákům, kteří dorazili a našim přátelům za jejich velkou podporu!

Děkuji organizátorce Jaroslavě Dvorské za čas a vyjadřuji svůj obdiv za celkovou výdrž, odhodlání, práci, za vyhrnuté rukávy celému týmu a všem zúčastněným.
Dovolím si tvrdit, že tento ročník byl dynamicky rozdílný, už se nemůžu dočkat, co nám přinese další, tentokráte již čtvrtý ročník. Filmům a tvorbě třikrát HURÁ HURÁ HURÁ!

WEBMAGAZÍN

Městská knihovna v Praze

☆☆☆☆☆ out of ☆☆☆☆☆

Festival Akcent

Hotel Europa: Postkoloniální lásky (POST-COLONIAL LOVES)

Divadlo Archa

27.+28.10. 2019

V průběhu října, listopadu a prosince probíhá již 9. ročník Festivalu Akcent, festival zaměřený na dokumentární divadlo.  Ve dnech 27. a 28.10.2019 se publiku představila umělecká skupina Hotel Europe, založená Andréem Amáliem (PT) a Terezou Havlíčkovou (CZ). Jak nám na začátku večera prozradil pan Ondřej Hrab, ředidel Divadla Archa, skupina má v repertoáru i představení dlouhé 13 hodin!

Publiku po dva večery předvedli své představení Postkoloniální lásky. Představení probíhá v portugalštině a diváci mají k dispozici anglické a české titulky. V průběhu cca 1.5 hodiny nám 6 herců (3 dámy a 3 pánové) reprodukují vyslechnuté a zdokumentované příběhy z období portugalského kolonialismu a koloniálních válek, a to formou verbatim divadla. Herci používají v určitých momentech sluchátka, ve kterých jim zní záznamy rozhovorů, které poté nám divákům reprodukují. Záměrně říkám v určitých momentech. Je pár chvil, kdy zvukový záznam slyší diváci reálně a herci mají možnost vyjádřit se pohybem. V ten moment mě, jako člověka nehovořícího portugalsky, velmi mrzelo, že jsem byla roztříštěná mezi potřebou číst titulky a zároveň jsem se bála, abych nepřišla o dění na jevišti. Musím zde zmínit skutečnost, že představení je dramaturgicky velmi chytře vymyšleno, aby se divák nenudil. Herci se střídají, výměny probíhají na pozadí tak, aby divák vnímal to, co se děje následně a nic jej nerušilo.

Původně jsem myslela, že se zaměřím pouze na divadelní stránku. V představení byly bezesporu zahrnuté divadelní prvky – to když reprodukující na sebe vzal energii toho kterého účastníka rozhovoru a divák hned vycítí, zda-li byla osoba vážná, smutná, zamilovaná, nad věcí, rozverná, živočišná apod. Byly zde však zahrnuty i prvky hudební (jeden z představitelů doprovázel ať již přesuny, či reprodukované rozhovory na elektrickou kytaru), pěvecké (hlavně ženské postavy měly příležitost pěveckého vyžití, avšak i společně to všem hlasům ladilo) a choreografické (silný moment byl kánonovitě provedená choreografie). Musím tedy říci, že v mém případě zaplesalo jak herecké, tak i taneční srdce.

Prostor jeviště byl využit velmi chytře i se zapojením podlahy. Barevně byl koncept velmi nenáročný, jediná výrazná barva byla v pár momentech červená, jež může evokovat krev, avšak v danou chvíli to spíš působilo teple než cokoliv negativního. Jeden z nejsilnějších momentů pro mě patřil zpěvu původní kmenové písně a evokované nálady u praní prádla, do kterého byli mimochodem zapojeni všichni herci, včetně pánů (mrk, mrk).

Z vyslechnutých 41 rozhovorů bylo v představení použito 16. Všechny to jsou vesměs smutné příběhy, když člověk bere v potaz danou dobou a její následky, se kterými se i soudobá generace velmi těžce vyrovnává. Přesto však z rozhovorů čiší nadhled, upřímnost, moudrost, někdy vtip a hlavně láska. A proto není od věci, že velký otazník, jenž nad námi visí, je, zda je vůbec ještě v postkoloniálním světě místo pro lásku?

☆☆☆☆☆ out of ☆☆☆☆☆

AKCENT FESTIVAL

The Umbilical Brothers

Poprvé mě na toto duo komiků upozornil můj bývalý student někdy v roce 2004.

Toto australské duo komiků, Davida Collinse a Shane Dundase, je spolu již od dob studií. V jejich představení se mísí vokální prvky, prvky beatboxu, fyzického divadla, stand-up comedy s notnou dávkou improvizace.

Poprvé jsem měla to štěstí je osobně vidět při jejich první návštěvě v Čechách, a to 16. 10. 2013 ve velkém sále Lucerny, kterou bez problému zaplnili. Prostor jim velmi slušel. Uvedli zde své představení Speedmouse. Hned následující den se tehdy přesunuli do brněnského Semilasa.

Na druhou návštěvu Česká republika musela čekat do 12.9. 2017, kdy se vrátili do Brna, tentokrát ale na prkna Divadla Bolka Polívky.

V roce 2014 pánové vymysleli, že své nové představení Zkoušku (Rehearsal) vydají na DVD s co nejvíce jazyčnými titulky. Na výzvu jsem se jako překladatelka přihlásila i já a po několikatýdenní práci, kdy jsme překlad prodiskutovávali přes email, šly titulky do výroby a já pak obdržela svou vlastní kopii představení na DVD. Zpětně, když si člověk uvědomí, jak se podařilo dát mimicko-fyzické divadlo na papír, jsem na výtvor patřičně hrdá. Překladatelé totiž z bezpečnostních důvodů obdržel pouze slovní přepis představení. Ale jelikož mám ráda výzvy, přijala jsem projekt  s pokorou a snažila jsem se představení představit českým divákům, kteří nehovoří anglicky, co nejlépe.

Minulý týden se duo vrátilo při svém turné do České republiky, tentokráte s vekou pompou – nejprve se představili v Trutnově, Mělníku a poté jim na dva večery poskytlo zázemí Švandovo divadlo. 18.10. se představili v rámci prvního ročníku Mime Mission spolu se zakladatelem přehlídky Radimem Vyzvárym a hosty. Druhý večer, 19.10.2019 patřilo již výhradně duu The Umbilical Brothers, kteří zde představili pásmo svých „The Best Of“. Diváci se nepřestávali smát, modří, kteří již věděli, mnohdy i nahrávali na známé skeče, někdy v upgradované verzi, a jelikož jsem zmínila i jejich brilantní schopnost improvizace, pánové se nebáli využít i nepřipravených vtípků při nenadálých situacích v publiku.

Jejich přestavení jsou vždy profesionální, a přestože Davida při tomto posledním představení jejich šňůry trošku trápil kašel, podal i tak například při zpěvu excelentní výkon, což bylo obdivuhodné. Při tak dlouhodobé spolupráci jsou na sebe David se Shanem už tak napojeni, nehledě na to, že synchronizaci vyžaduje 99% skečů, že jako živý organizmus fungují skvěle. Vždy mě překvapí, že při minimální přítomnosti rekvizit má člověk pocit, že je jeviště zaplněné dějem, davem, věcmi živými, neživými, zvěří – takovou moc má jejich schopnost vyprovokovat v naší mysli reálné zvěčnění toho, co představují tělem, ústy a hlasem. Doporučuji mít na závěr připraven oblíbený skeč (bez pomoci technologie), jelikož vždy jsou David se Shanem ochotni dopřát publiku přídavky. Už nyní se těším na slíbené příště ;o)

☆☆☆☆☆ out of ☆☆☆☆☆

💖💖💖

A tady je malá ochutnávka 😉

Body Talk