Festival Akcent
Hotel Europa: Postkoloniální lásky (POST-COLONIAL LOVES)
Divadlo Archa
27.+28.10. 2019
V průběhu října, listopadu a
prosince probíhá již 9. ročník Festivalu Akcent, festival zaměřený na
dokumentární divadlo. Ve dnech 27. a 28.10.2019
se publiku představila umělecká skupina Hotel Europe, založená Andréem Amáliem
(PT) a Terezou Havlíčkovou (CZ). Jak nám na začátku večera prozradil pan
Ondřej Hrab, ředidel Divadla Archa, skupina má v repertoáru i představení
dlouhé 13 hodin!
Publiku po dva večery předvedli
své představení Postkoloniální lásky. Představení probíhá v portugalštině a
diváci mají k dispozici anglické a české titulky. V průběhu cca 1.5
hodiny nám 6 herců (3 dámy a 3 pánové) reprodukují vyslechnuté a zdokumentované
příběhy z období portugalského kolonialismu a koloniálních válek, a to formou
verbatim divadla. Herci používají v určitých momentech sluchátka, ve
kterých jim zní záznamy rozhovorů, které poté nám divákům reprodukují. Záměrně
říkám v určitých momentech. Je pár chvil, kdy zvukový záznam slyší diváci
reálně a herci mají možnost vyjádřit se pohybem. V ten moment mě, jako
člověka nehovořícího portugalsky, velmi mrzelo, že jsem byla roztříštěná mezi
potřebou číst titulky a zároveň jsem se bála, abych nepřišla o dění na jevišti.
Musím zde zmínit skutečnost, že představení je dramaturgicky velmi chytře
vymyšleno, aby se divák nenudil. Herci se střídají, výměny probíhají na pozadí
tak, aby divák vnímal to, co se děje následně a nic jej nerušilo.
Původně jsem myslela, že se
zaměřím pouze na divadelní stránku. V představení byly bezesporu zahrnuté
divadelní prvky – to když reprodukující na sebe vzal energii toho kterého
účastníka rozhovoru a divák hned vycítí, zda-li byla osoba vážná, smutná, zamilovaná,
nad věcí, rozverná, živočišná apod. Byly zde však zahrnuty i prvky hudební
(jeden z představitelů doprovázel ať již přesuny, či reprodukované
rozhovory na elektrickou kytaru), pěvecké (hlavně ženské postavy měly příležitost
pěveckého vyžití, avšak i společně to všem hlasům ladilo) a choreografické
(silný moment byl kánonovitě provedená choreografie). Musím tedy říci, že v mém
případě zaplesalo jak herecké, tak i taneční srdce.
Prostor jeviště byl využit velmi
chytře i se zapojením podlahy. Barevně byl koncept velmi nenáročný, jediná
výrazná barva byla v pár momentech červená, jež může evokovat krev, avšak
v danou chvíli to spíš působilo teple než cokoliv negativního. Jeden z nejsilnějších
momentů pro mě patřil zpěvu původní kmenové písně a evokované nálady u praní
prádla, do kterého byli mimochodem zapojeni všichni herci, včetně pánů (mrk,
mrk).
Z vyslechnutých 41 rozhovorů
bylo v představení použito 16. Všechny to jsou vesměs smutné příběhy, když
člověk bere v potaz danou dobou a její následky, se kterými se i soudobá
generace velmi těžce vyrovnává. Přesto však z rozhovorů čiší nadhled,
upřímnost, moudrost, někdy vtip a hlavně láska. A proto není od věci, že velký
otazník, jenž nad námi visí, je, zda je vůbec ještě v postkoloniálním světě
místo pro lásku?
☆☆☆☆☆ out of ☆☆☆☆☆
Žádné komentáře:
Okomentovat