OBYČEJNÍ LIDÉ
Divadlo Archa
15.11.2019
Festival Akcent
Letošní Akcent festival pokračoval
představením Obyčejní lidé. Soubory divadla Archa a Living Dance Studio z
Pekingu spojily síly a pod režijním vedením Jany Svobodové a Wen Hui a
v dramaturgii ředitele divadla Archa, pana Ondřeje Hraba, toto představení
přivezli na prkna divadla Archa na dva večery: 15.11. a následný den
v rámci večera Noci divadel. Společně do Prahy zavítali poté, co
představili Obyčejné lidi francouzskému publiku v létě tohoto roku, kdy
bylo představení představeno v hlavním programu 73. Ročníku Festivalu
v Avignonu, týden poté, co se zúčastnili pařížské přehlídky Festival
d´Automne.
Pro zpracování tématu je délka
představení - 90 minut - naprosto adekvátní. Na zpracování tématu je to délka
adekvátní. Herci hovoří česky a čínsky, diváci mají možnost sledovat české
a anglické titulky. Během hodiny a půl mají diváci možnost nahlédnout pod
pokličku „obyčejných lidí“. Jedná se o reálné příběhy herců, které je sami ztvárňují,
a to kombinací dokumentárního divadla, tance, hudebního designu a
videoartu. Příběhy jsou to nostalgické, melancholické, traumatické, ale i
zábavné. A v každém případě odvážné, jelikož herci před publikem odkrývají
své nitro, soukromí; říkejme si tomu každý, jak potřebujeme. Možná je to sudým
počtem příběhů, možná je to tím, že příběhy odehráli 3 herci a 3 herečky, každopádně
jsem měla pocit jin & jang sounáležitosti. S odstupem pár hodin mám
podezření, že představení také velmi kladně působilo na mé feng šuej vnímání.
Jelikož při představení je zapojeno hodně techniky, které zároveň tvoří scénu,
probíhalo hodně přesunů. Ty byly, až na pár malých nepatrných případů, zapojeny
do choreografie velmi ladně, plynule a nenuceně. Jelikož jsem zažila představení,
kde nás pár herců znázorňovalo více postav včetně loutek a rekvizit, oceňuji,
jak si každý zapamatoval svůj nástup, kam jít, co vzít, kdy a jak přesunout
hrací rekvizitu. Jeviště přitom sdílelo celkově devět aktérů.
Při představení zazněly rétorické
otázky, které musí notně v divácích rezonovat i dlouho po jeho skončení,
jako například:
v
Proč máš stříbrné auto, když máš rád červenou?
v Baví
tě práce?
v
Na co myslíš, když tančíš?
Až po existencionálnější
témata:
v
Jak dlouho myslíš, že budeš žít?
v Jsi
hrdý na to, co jsi vytvořil?
v Bude
někdo pokračovat v tom, co děláš?
v
Proč tady vlastně jsi?
Stejně tak silně zapůsobí videoart, kdy se příběhy účinkujících
začínají odvíjet na pomyslné časové ose v souvislosti historických
událostí.
Začátek byl opatrný až rozpačitý,
do nálady mě dostalo až vtipné střídání pomalých a rychlých pasáží doplněné
světelnými efekty u počáteční písně. Jinak hodina a půl utekla jako nic. Euforické
a energické zakončení bylo krásnou tečkou a já doufám, že si to herci a
aktéři užili také.
Ještě nutno dodat, že pan ředitel
pozval diváky na takové soiré po divadelním představení, kde tvůrčí tým
představil divákům hrubý střih videozáznamu dokumentujícího přípravu, cestu a
účast aktérů na letním avignonském festivalu. Ale to už je jiná pohádka, kterou
nenáleží recenzentům zprostředkovávat ;o)
✫✫✫✫✫ z ✫✫✫✫✫
Žádné komentáře:
Okomentovat