Březnové knižní recenze

Ty chladné oči

Scarlett Wilková

****

288 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Na styl Scarlet Wilkové, kterou znám spíše jako redaktorku, jsem byla hodně zvědavá. Její prvotinu jsem nečetla, o to více jsem byla zvědavá na toto dílo.

Velmi umně nás autorka provází příběhy, které jsou rozděleny do tří období (40. +50. léta / 60.+70. léta / 80.+90. léta). Ústřední postava Rusky Neonily čtenáři v er formě přibližuje útrapy, úskalí, syrové až kruté podmínky válečné doby a také syrové až chladné rozhodnutí, které život postavám díla postavil do cesty. Co se týče cestování, v průběhu románu se dostaneme ze Smoleska do podhůří Beskyd (což je pro mě obzvlášť citlivé, jelikož jsem v té oblasti vyrůstala). Příběh nám na osudech tří generací představuje vztahové, odbojové, ideové křižovatky, kdy není vše jen černé či bílé, že lidé dělali rozhodnutí z přesvědčení, že to dělají ve prospěch rodiny. Že se člověk nezavděčí nikdy všem, že se vždy objeví lidé, kteří z hloubi duše chtějí pomoci, a to nejenom svému okolí, kteří ani na chvíli nezaváhají, na důsledky hledí až v druhé řadě. Někdy si osud zahrává tak, že i pře nejlepší úmysly se objeví někdo, kdo bude činit dobro ze zištných důvodů, někdo, kdo je schopen se během chvíle z přítele stát nepřítelem. A třebas to může být z vedlejších úmyslů.

Autorka rozhodně umí proplést osudy. Příběh byl čtivý, jen jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, když si člověk snaží obsáhnout dobu, důvody, které stojí za určitými životními kroky. Nečekejte nějakou love-story. Scarlet popisuje příběhy jakoby odosobněným až dokumentárním způsobem, i přes občas zmíněné tužby jsem si nedokázala najít bližší napojení na postavy. A notně si nemyslím, že je to špatně. Protože o to více se ve mně pral pocit pochopení, racionálního rozebrání situace s myšlenkou, co by sám člověk, být v takové pozici, udělal. Není se ani čemu divit. Věřím, že doba, kterou díky své práci Scarlet podrobně studovala, byla takováto - mrazivá - a člověk se musel až, dá se říci, odosobnit, upozadit mnohé touhy a snažit se přežít. A rozhodně se takovéto příběhy musí připomínat pro generace, které dobu minuly. Byť se náš národ doposud, dle mého názoru, nedokázal s historií vyrovnat, pro generace narozené například již v tomto století se můžou takováto vyprávění zdát jako sci-fi a to si naši předci, kteří za naši svobodu bojovali, nezaslouží.

__________________________________________________________________________________

V lásce a válce

Maggie Brookes

****

392 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Až na prolog z roku 1921 se příběh odehrává mezi lety 1936 a 1938. Sledujeme její život v Hertfordshiru kdy už jako 16tiletá poznává intenzivní přátelství, které ji pojí s kamarády, bratry Jamiem a Tomem. Oba se rozhodnou jít rukovat, každý ovšem z protichůdných důvodů.

Sledujeme hrůzy války, odhodlání, díky kterému se Lucy vydává do Španělska, kde jako dobrovolnice pomáhá těm nejzranitelnějším a všude tam, kde je to nejvíce potřeba. Z hloubi duše si nepřeje nic jiného, než aby se jí podařilo přemluvit oba bratry, aby se vrátili domů. Čtenář vnímá, jak křehký život je, že ne vždy co si přejeme se vyplní v přesných obrazcích, tak, jak si člověk třeba vysní. Jak je cesta osudu vratká. Jak pocit nádhery, spokojenosti a radosti ze života může okamžitě nahradit pocit zmaru, špíny, hladu, nemoci. Jak úctyhodné je, když i přes to vše se člověk přenese, otřepe se a věnuje veškerou svou vůli, čas a energii něčemu vyššímu, pomoci jiným, pomoci komunitě.

Povinnosti, nekonečný kopec práce, neustálý strach o život, nová přátelství na život a na smrt, na které Lucy narazí a které ji ovlivní, ji natolik pohlcují, že někdy i starost o své kamarády musí do pozadí. Osud tomu chce, a Lucy se přeci jen s oběma bratry během války setká, každé setkání bude mít ovšem různá vyústění, tak jako den a noc, stejně tak jako byli i oba bratři rozdílní. Koneckonců, život jde dál, a na Lucy spoléhá příliš mnoho osob.

Autorka píše příběh Lucy v er formě. Tři čtvrtiny knihy jsem přemýšlela, zda-li je to nějaký handicap. Přirozeně si myslím, proto, že vyprávění nebylo skrze Lucyiny oči, měla jsem jako čtenář pocit, že se mi odehrává před očima film. Neměla jsem pocit, že by člověk byl účasten příběhu. Ovšem autorka je skvělá v popisování situace, prostoru, lokací, emoce popisuje také dokonale, byť jsem měla pocit, jakoby z rychlíku. Každopádně velice čtivé, člověka nenechá chladným, jak tato životní etapa hrdinky nakonec dopadne. A nelze než jen cítit obdiv a úctu k takovým silným příběhům a všem, kdo se rozhodli bojovat se zlem.

__________________________________________________________________________________

Umění nemoci

Jan Vojáček

*****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Pan doktor, Jan Vojáček, se po Umění být zdráv a Rozhodni se být zdráv, vydává ve své třetí knize Umění nemoci na cestu bližšího prozkoumání tématu nemoci, odkud se bere, jak na nás působí, jak se k ní můžeme postavit. První dvě knihy jsem nečetla, ovšem mám v plánu se jimi dozásobit a věřím, že všechny informace jsou popsány tak smysluplně, že vše do sebe zapadne jako puzzle. Každopádně už jen tato kniha dá informace k zamyšlení.

V knize se postupně zamýšlíme nad tím, že našemu „biostroji“ se vytváří předpoklady už v prenatálním stádiu, a vše jej ovlivňuje – od toho, čím „krmíme“ svou mysl, s kým se stýkáme, naše postoje, životní biorytmy, v jakém prostředí se nacházíme (dlouhodobě), jakou práci vykonáváme (dlouhodobě). Dlouhodobě zmiňuji záměrně, protože se mi líbilo pravidlo, popsané panem doktorem, a to pravidlo 72% : 28%. Tzn. určité procento (28%) vychýlení (krátkodobé) nevadí, když však 72% bude v souladu. Celou knihou prostupuje skvělá myšlenka, že naše tělo je neskutečně skvělá „mašina“, která dělá vše proto, aby vše fungovalo na 100%. A pokud po nějaké době je tělo nuceno jet jinak/nesynchronně a dělat vše proto, aby vše bylo dobré, a ono už nemůže jinak, vyšle nám signál = nemoc, chcete-li. A je na nás, jestli to budeme vnímat, jak to budeme vnímat a zda-li tzv. rekalibrujeme náš život naše nastavení, náš biorytmus, kdy zjistíme nejenom co je špatně, ale také jak ve finále takovou informaci pojmeme, abychom dosáhli harmonie.

Určitě jsou v knize informace, které se nad kterými někdo může pozvednou obočí s tím, že se jedná o velké „ezo“, že je to neuchopitelné, nehmatatelné. Hlavně jde o to, že vše jde od základu z nás a od nás. Jde o to, jestli chceme něco změnit, co jsme ochotni pro zdraví své, své rodiny, svých nejbližších a milých, udělat, jak jsme schopni reflektovat věci, které při sebereflexi zjistíme a co s danou informací uděláme.

Kniha je smysluplně rozdělena to tematických kapitol, v druhé části jsou pak popsány případy „ze života“, kde vidíme dříve popsané věci tzv. v praxi, kdy svá zjištění a změny popisují konkrétní osoby.

Už teď vím, že se ke knížce budu vracet, abych si obsažné a cenné informace občerstvila a pokud někde polevím, abych si případně připomněla původní záměr. Vřele doporučuji.

__________________________________________________________________________________

Jak svět doopravdy funguje

Vaclav Smil

*****

400 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Vaclav Smil je autorem více než 30ti knih o životním prostředí, energii, potravě a historii technologického pokroku.

Musím připustit, že vědomě toto bylo vystoupení z mé komfortní zóny. Ostatně člověk má pravidelně číst informace z oblastí, ve kterých se nepohybuje, či se jimi nezabývá, nestuduje či v nich nepracuje. Anotace knihy nabízí čtenáři pohled na to, jak náš komplikovaný svět funguje. Pravda, data v knize se na první pohled mohou jevit jako ohromující, ovšem kniha je napsána smysluplně, jednotlivé kapitoly jsou tematicky rozděleny:

•        Energie
•        Produkce potravin
•        Materiální svět
•        Globalizace
•        Riziko
•     Životní prostředí
•        Budoucnost

Autor přehledně představuje problematiku, na jejímž základě svět funguje a dokáže data dát do takových souvislostí, že i člověk ze zcela jiného oboru začíná mít alespoň představu, jak jsou určité záležitosti spolu vzájemně propojené. A věřte mi, jsou to informace, které se dotýkají každého jednotlivého z nás, ať si to již připouštíme, či ne.

Už nikdy nebudete jíst kuře bez toho, aniž byste si představili adekvátní množství ropy představující energii, jaká je potřeba k tomu, než se kuře dostane na váš stůl. Pro vaši představu - 1kg kuřecího masa na jídelním stole znamená energii 300-350 ml ropy (polovina láhve vína, u méně efektivních výrobců až láhev celá).

Představa, respektive informace médií, že veganská strava znamená úsporu energetických nákladů je mylná. Je tomu právě naopak.

Globalizace není ekvivalentem přírodních sil, ale panuje shoda, že jde o lidský výtvor, který v určitých směrech zašel příliš daleko a je třeba jej korigovat.

Obydlení Marsu je v tuto chvíli pouze sci-fi teorie, protože k tomu bychom potřebovali být jako lidstvo geneticky upravení a mít vlastnosti pozemských želvušek, abychom vůbec mohli na Marsu existovat.

Že lidé až z 30-40% plýtvají potravinami.

Co se týče problematiky globalizace - že o vzduch se až zas tak bát nemusíme, ovšem velmi reálný je do budoucna nedostatek vody a jedním z důvodu je její nerovnoměrné rozšíření.

A že již v roce 1861 a do konce století Svante Arrhenius publikoval první hodnoty zvýšené teploty zemského povrchu vyplývající z případného zdvojnásobení atmosférického CO2 (+4°C). Od té doby potvrzují další výpočty nárůst v rozmezí 1,5°C – 4,5°. Kromě toho, že se tyto výzkumy musí zaplatit a za těžké peníze se vytváří různé „committee“, které maximálně potvrdí potvrzené, se ve výsledku neděje nic. Lidstvo má v rukách hodnotná data a je jen na nás, jak je využijeme nejen pro záchranu nás, ale i dalších generací.