Říjnové recenze
Bouře
Kristina Ohlssonová
*****
480 stran
Za možnost spolupráce děkuji
Albatrosmedia.
Skvěle
napsaný první díl detektivních příběhů, kde hlavní roli má hrát August
Strindberg, stockholmský finančník, který se rozhodl přehodnotit svůj dosavadní
život a otevřít si vetešnictví v ospalé pobřežní vesničce. Jenomže jeho
příjezd zrovna koliduje s čerstvým zmizením oblíbené paní učitelky Agnes.
Případ vyšetřuje Marie Martinssonová s kolegou Ray-Rayem.
Celá
vesnička je vzhůru nohama, August se snaží rozkoukat, spřátelit se
s místními, poznat místní zvyklosti, být k užitku, ale jeho nový
obchod postupně odhaluje, že může být víc propojen s případem, než by se
mu bývalo líbilo.
Autorka
píše velmi poutavě, v úvodu jsem zmínila, že postava Augusta by měla být
ústřední, ovšem autorka rozehrává příběh tak umně a s tolika postavami,
které zdánlivě nemají spolu nic dočinění, se před očima rozehraje šachovnici
tak, že má čtenář pocit, že všechny postavy jsou hlavní a velmi ochotně přistoupí na hru, kdo asi má ze všech
potencionálních pachatelů důvod a jakou mírou byl kdo do případu zapleten.
Rozuzlení si autorka nechává samozřejmě až na samotný závěr.
Bouře
popisuje hutné příběhy obyvatel vesničky a potenciál dalších příběhů na čtenáře
nenechává dlouho čekat ve formě pokračování s názvem Ledoborec.
Ledoborec
Kristina Ohlssonová
*****
520 stran
Druhý díl úspěšné autorky severské kriminální literatury
opět skvěle rozehrává příběh Augusta Strindberga půl roku po jeho přestěhování
ze Stockholmu do Hovenäsetu. Zdá se, že místní si již na něj zvykly, jeho
obchod se rozjíždí slibně, koupil si nový byt, převzal organizační aktivity
čtenářského kroužku, a když už to vypadalo, že si všichni oddychnou od
události, co vesničku zasáhla při jeho příjezdu, musí řešit oheň v chatkové oblasti, jehož
součástí byla i jeho pronajatá chatka. Ta bohužel lehla popelem kvůli ohni,
který sežehl vedlejší dům. A zároveň Marie musí řešit smrt místního
starousedlíka Axela.
Marii zase pronásleduje temný mrak nedávné minulosti.
Všichni chtějí přijít na kloub případu, ovšem ne všichni říkají pravdu, či
celou pravdu, alibi se nakonec nezdají tak neprůstřelná, jako napoprvé, ovšem
policie tuší, že jim unikají souvislosti a zúčastněné osoby dělají vše proto,
aby to tak zůstalo.
Oproti minulému dílu nás čtenáře zde autorka nechává
nahlédnout v několika kapitolách skrze korespondenci historicky do minulosti a do hlavy konkrétním
osobám, což tvoří další střípky do skládačky. Ještě bych zmínila ke stylu
autorky: u obou knih, i když jsou obsažné, nejsou kapitoly očíslované. Knihy sestávají z několika kapitol, které jsou rozvrženy na základě data a v rámci těchto „kapitol“
jsou jednotlivé podkapitoly celkově kratší, střídají se z pohledu
jednotlivých aktérů ovšem za zachování er-formy a na začátku jsou odděleny jen
tím, že začátek „kapitoly“ je posazen níže na stránce. Vůbec to nerušilo, a
každopádně mě to vizuálně zaujalo.
Kniha se četla jedním dechem. Je ještě hutnější, než
první díl. Lze číst samostatně, čtenář bude uveden do souvislostí, případně mu
absence příběhu minulého nebude vadit k pochopení aktuálně řešeného
případu. Jen párkrát, a to opravdu jen párkrát jsem měla lehký dojem, že
informace jsou zopakovány v rámci této knihy dvakrát, ovšem bylo to
opravdu v minimální míře a na dojmu to nic nezkazí. Čtenář je napnutý od
začátku až do konce. Jsem ráda, že styl autorky je spíše než na popis
drastických a krvavých scén zaměřen na psychologii, rozložení příběhu,
sestavování příběhových linek tak, aby vše na konci dávalo smysl a divák po
celou dobu měl několik variant, co mu paralelně běží v hlavě, co se mohlo
stát, kdo v příběhu může být ten, po kom policie pátrá. A tentokrát na
konci nechyběl strach/boj o život a boj s časem.
Oproti prvnímu dílu Bouře, kde jsem chápala výběr názvu
knihy, v případě Ledoborce marně přemýšlím, proč autorka zvolila právě
tento (což se mi doposud u žádné knihy ještě nikdy nestalo). Bohužel při
osobním setkání na křtu jsem ještě neměla knihy načteny, jinak bych se byla
bývala autorky zeptala, a tak to zůstává na mé (a čtenářově) představivosti.
Desetkrát a dost
Scarlett Wilková
****
264 stran
Kniha se
zabývá tématem, které se vymyká autorčinu obvyklému zaměření, ovšem i zde je
zakomponováno téma holocaustu a války do historické linky jedné z postav.
Nahlédneme
do oblasti seznamek pro osoby starší 50ti let. Ústřední postava pána, který se
po rozvodu přes seznamku snaží navázat vztah. Autorka zároveň postupně představuje
další tři ženské ústřední postavy a sleduje navazování kontaktu přes seznamku
zase z jejich strany. Autorka nám postupně představuje charaktery postav, co
je přiměje k rozhodnutím, která činí a postupně si tak čtenář skládá
mozaiku příběhu. Samozřejmě další neopomenutelnou „postavou“ v knize
představuje malebné řecké městečko Parga.
O tom,
jak toto místo souvisí s postavami a jak jsou postavy spolu propojeny
navzájem si už čtenář musí přečíst sám. Každopádně kniha byla zajímavá, čtivá,
člověk musel při představování postav dávat pozor a informací je hodně, přesto
čtenář nenarazí na hluchá místa. Osobně jsem si trochu představovala, že
rozuzlení bude trochu větší „bomba“, ovšem závěr nechává na samotném čtenáři,
aby uznal, kdo vlastně nakonec z příběhu vychází jako vítěz anebo
poražený, pokud vůbec příběh má vítěze a poraženého.
Všechny cesty vedou do Santiaga
Ladislav Zibura
*****
336 stran
K dílu Ladislava Zibury jsem se
dostala až při jeho šesté knize a musím říci, že mě mrzí, že to nebylo dříve. Každopádně určitě mám zmeškání a svou "mezeru ve vzdělání" v plánu napravit. I
když asi vše má svůj čas a vše se děje tak jak má :o) Už několik let jej
sleduji na sociálních sítích, takže jsem šla celkem na jistotu, že mě kniha
bude bavit a styl vyprávění Ladislava mě jako čtenářku strhne. Oproti jeho
předešlým knihám, kde popisuje cesty po bezmála dvaceti zemích, včetně Česka,
ve své nejnovější čtenářům přiblíží cestu do Santiaga de Compostela Je to již
jeho druhé "zdolání" cesty. Po desetileté pauze si pochod zopakoval a
do vydání knihy zvládl cestu ještě do třetice spolu s partnerkou a
nemyslím si, že zůstane u "třikrát a dost".
Ještě že si Ladislav příběhy
zapisuje, protože je jich na 336ti stránkách nakupeno tolik. A jeden je
zajímavější než druhý. Čtenář má pocit, jako by byl na cestě s Ladislavem
včetně zvuků, vůně, struktury, chutě. Nemohu nevyzdvihnout také spolupráci se
studiem Tomski&Polanski, nutno podotknout úspěšnou, jelikož trvá v tuto
chvíli po šestou publikaci. Výtvarná stránka knihy je příběh sám o sobě od
velmi chytrého propojení mapky s kapitolami až po pravidelné (za to děkuje
má OCD část ve mně) ztvárnění jednotlivých nosných linek jednotlivých kapitol.
Příběhy plynou tak, jak plyne
cesta. A pokud se s konkrétní postavou Ladislav opět setká v průběhu
cesty, velmi umně připomene čtenáři danou situaci a příběh. A že to jsou hutné
příběhy. Nad většinou se srdečně rozesmějeme spolu s Ladislavem, či jeho
dobrosrdečnými a vtipně pubertálně zákeřnými spolucestovateli a
spolunocležníky, u některých se čtenář zastaví a zadrží dech. U některých
zamrazí. Navíc autor skvěle dávkuje předávání užitečných informací, včetně
představení toho, co se na cestě může přihodit. Se srdečností vlastní se snaží
přiblížit čtenáři své zkušenosti, své niterné pocity. Přestože člověk ví, že
osobní zkušenost je nepřenosná, a pro každého bude taková cesta v mnohém
jiná, svá, včetně důvodu proč se na cestu vydává, nepochybuji, že po přečtení
této knihy bude pro nejednoho motivací se na (takovou) cestu (a může mít různé
podoby) vydat. Přála bych knize spoustu čtenářů a lidem a lidstvu jako takovému
mnoho takových cest do svého nitra. Mám takové tušení, že by se všem na této
planetě žilo lépe. Díky, Ladislave!
