Srpnové recenze

Chmýří pampelišky

Monika Fišerová

****

272 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Autorka zasadila hrdiny své knížky do oblasti Pálavských vrchů. Sledujeme příběhy Heleny, Roberta, Vladimíra, Terezy, Tomáše a také trochu Violy. Z převážné většiny se po kapitolách příběhy Heleny a Terezy střídají. Zatímco Helenin příběh je psán er-formou, příběh Terezy vnímá čtenář jejíma očima.

Autorka píše velice poeticky, popis pocitů, míst či věcí je tak vždy velmi barvitý a čtenář má jakoby pocit, že se mu události zhmotňují před očima. Na druhou stranu to občas vede k tomu, že čtenář ulétne do výšin a ztratí se. Nepomáhá tomu ani to, že do příběhu zasahují dvě časové roviny, které jsou zakomponovány bohužel zmatečným způsobem. Navíc se nebavíme o časově výrazném generačním rozdílu, a proto se zřejmě chtěné návaznosti nepropisují ze stránek dál. Trochu jsem doufala, že se životy všech aktérů propojí v chytrém zakončujícím kruhu, ovšem toto očekávání těsně před koncem kleslo, aby na posledních dvou stranách dokázala autorka doslova roztříštit srdce. Za malebný nádech vyprávění a za ten nečekaný konec nakonec zvyšuji hodnocení 4/5*

 

Šarlatový závoj

Shelby Mahurin

 

***

568 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. V tomto případě jsem se chtěla seznámit s autorkou, jelikož její předchozí série Holubice a had byla, dle Hoombokového měřítka, bestseller.

V tomto případě jsem byla ovlivněna nejenom vizuální stránkou knihy, včetně nádherné ořízky, ale i počtem stránek a moc jsem se na čtení těšila. Bohužel výsledné nadšení nemohu sdílet. Příběh vyprávěný Célií, která se na vlastní pěst snaží vyřešit vraždy v místě zvaném Belterra, je rozdělen do čtyř tematických a časových kapitol. Na jednu stranu se četl lehce. Nutno však podotknout, že postavy, které se prolínají příběhem, mě bohužel nechaly chladnou. Nedokázala jsem si k nim nalézt pouto. U některých byly dokonce jejich motivace tak rozmazané, nejasně pojaté a nečitelné, což pak čtenáře zanechá zmateného a nezúčastněného.

Nevím, jestli by člověk potřeboval se s postavami více sžít tím, že si nejprve přečte původní sérii, osobně ale pokračování netrpělivě vyhlížet nebudu. Je mi líto.

 

Když přišli psi

Scarlett Wilková

*****

272 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí reading copy novinky Scarlett Wilkové, která vychází 5.9.2024

Je to už mé třetí setkání s touto redaktorkou a spisovatelkou a musím říci, že mě opět příběh chytnul a nepustil o něco silněji, než předešlý. Možná s tím souvisí fakt, že hlavní zápletku autorka zasadila do Beskyd, odkud sama pocházím. Jelikož paní Wilková spolupracuje s organizací Post Bellum, dějové linky hlavních postav velmi často zasahují do válečné doby 20. století. Ani zde neudělala autorka výjimku. V každém případě byla má očekávání překonána.

Na relativně menším počtu stran zde paní Wilková rozehrává příběh s mnoha kříženími, zákrutami a bohatým obsahem. Er-formou popisuje postavy, místa, prostory, náladu, pocity tak dokonale, že čtenář má pocit, jakoby byl účasten. Mnohdy mu až tuhne krev v žilách, protože nemůže zasáhnout, varovat a jen se zatajeným dechem sleduje, jak Osud (konkrétně paní autorka) rozehrává kostky, hází je do vzduchu. Jako na trní čeká, jak dopadnou, protože ony dopadnou a my tomu nezabráníme.

V románu se čtenář seznamuje s osudy několika hlavních hrdinů. Začínají jakoby nezávisle na sobě, aby se kousek po kousku, událost po události, tajemství po tajemství zaplétaly stránku od stránky o něco více. Autorka se nebojí dějově skočit i do minulosti, a činí tak velmi zkušeně, aniž by to narušilo strukturu vyprávění. Sledujeme příběh strastí, zrad, bolesti a ztrát, osudových chyb, ale i lidské obětavosti, lásky a dobroty.

Na závěr si neodpustím, když už jsme u té dobroty ve smyslu „dobroty“. Rodiče mnohdy dělají rozhodnutí tzv. „pro dobro dětí“… ale ona to totiž někdy může být cesta do pekel. Ostatně neříká se snad, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly….? 

Bez hranic

Jørn Lier Horst

****

368 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Od autora jsem minulý rok přečetla dvě jeho knihy. V dalším případě detektiva Williama Wistinga se aktivity vyšetřovatelů pohybují jak v Norsku, tak také ve Španělsku. Po zavraždění australské baťůžkářky jedna Norka založí internetové diskuzní fórum, ve kterém se formou crowdsolvingu snaží dostat na kobylku případu. V momentě, kdy na něco viditelně narazí, se ovšem odmlčí. Případu se ujme William Wisting.

Čtenář tak nakoukne pod pokličku vyšetřování v Norsku i ve Španělsku, sleduje neúnavnou píli a systematičnost při shromažďování informací, spolupráci s novináři a pohyb na tenkém ledě, co se týče jaké informace v jakou dobu a komu předat. Citelně vnímá dynamiku, která strana přichází jako první s průlomovými informacemi, že to není nikdy o jedné malé kostičce v mozaice, díky které dojde k průlomu případu. Člověk si uvědomí, jaké stopy po sobě zanecháváme a hlavně, jak je důležité přiznat si pravdu, byť nemusí být vždycky příjemná. A že každý kromě pracovních věcí řešíme své další osobní záležitosti. A opět staré známé pravidlo o tom, jaký nedozírný a hrůzostrašný dopad může mít „láska“ rodiče.

Oproti předešlým příběhům jsem tentokrát intenzivně vnímala styl, který byl bez emocí, popisný, nezaujatý, věty krátké, úderné, bez zbytečných obalů, stejně jako hlavní vyšetřovatel. Obávám se, že to byl důvod, proč jsem si nedokázala k osobám najít bližší vztah. Navíc téma skrývalo další příběhové linie, které, přestože byly propojené, byly už na hraně překombinovanosti. Nicméně příběh udržel pozornost a napětí až do konce.