ANORA

                      Režie : Sean Baker  

                      Scénář: Sean Baker

 

Nemůžu jinak, nejprve musím okomentovat kulturu "chození do kina". Vážení, pokud už křoupete popcorn, prosím nekřoupejte, když je v sále totální ticho. Navíc se nám tady rozmohl takový nešvar - plechové nádoby na pití/termosky jsou taky děsně otravné, když neustále cinkají vršky, skoby u vršků a vyndávání a zandávání do plechových držáků u sedadel. Ono stačí trošku přemýšlet, že? Ale chápu, to moc bolí. A oumajgaaaad, když už si musíte honit, na to jsou jiná kina a jiné screeningy TVL.  Protože to je předpokládám co se stalo při projekci pro ČSFD, protože jinak nechápu proč má někdo potřebu asi minutové polohlasné výměny názorů..... Není divu, že se opravdovým fanouškům do kin vážně už chodit nechce a prosím prosím prosím smutně koukám a moc se přimlouvám za projekce čistě pro ČSFD...

A teď když už máme tohle ze stolu, můžu recenzovat samotný film. Ocenění Zlaté palmy z festivalu, člověk nemůže než nemít laťku vysoko. Šla jsem na film bez jakýchkoliv očekávání a znalostí maximálně anotace, jako ostatně ve velké většině případů. 

Když říkám bez očekávání, nemyslím tím absenci představivosti. I přes nějaké nesrovnalosti v návaznosti obrazu, přes těžké současné téma prošpikované odlehčenou karikaturou rusko-balkánské mafie a i přes předvídatelného prince na bílém koni jsem si film užila. Závěrečná scéna vás přišpendlí do sedačky. Díky skvěle strategicky zvoleným obyčejným závěrečným titulkům v bílo-černé barvě bez jakýchkoliv zbytečností a naprosto do ticha, o to víc na člověka závěr zapůsobí. 

Oceňuji odvahu herců. U hlavní hrdinky, kterou divák mohl vidět v Once upon a time in Hollywood, kde si jí vůbec nevšimne, tady na ní stojí celý film a lze konstatovat, že je schopná jej unést. Pár scén bych jako herečka opravdu nechtěla dělat více krát než jednou a přiznám se, ani  mít takové tělo a tolik let, nevím nevím, jestli bych na roli přistoupila.

Hvězdu dolů dávám za to, že by mi k tématu vyhovovalo větší syrovější drama a ne karikaturní komedie a scénáristicky mi scházelo zachycení většího rozvoje postavy hlavní hrdinky, ne až v poslední scéně. A odpouštím uřvanou a uhádanou náladu filmu, protože to k nátuře národnosti a popisovanému prostředí patří. 

 Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

Zářijové recenze

Železný plamen

Rebecca Yarros

*****

752 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Asi jako každý čtenář Rebeccy Yarros, jsem i já s netrpělivostí očekávala pokračování Čtvrtého křídla. Čekání stálo za to. Druhý díl se nese v duchu prvního, přičemž autorka nepřekračuje svůj stín, ale ani nepolevuje.

Příběh Violet, Xandera a celé skupiny letců, pěšáků, písařů, gryfů, wyveren, draků, veninů je opět plný akce, a když myslím, že autorka nepolevuje, tak myslím, že čtenář nedostane moc šancí se nadechnout. Neustálý boj o holé životy, bránění přátel, soužití s nepřáteli, vyrovnávání se se smrtí, zklamání, ztrácení a  znovudobývání důvěry, boj o lásku, o své místo ve světě, kde od mala stojíte před volbou zemřít nebo přežít. To vše nalezne čtenář i ve druhém díle. Velkou měrou se řeší energie, její získávání a přenášení, a to mi, musím říci, hodně připomíná vizuálně scény z Času čarodějnic. Další věcí, nad kterou jsem po dobu čtení myslela, byl fakt, že sice je na obou předsádkách krásně vyobrazena mapa, ovšem člověk měl příležitost se na ni dívat jen občas (ono manipulovat s knihou o 752 stranách není úplným peříčkem). Jelikož se v průběhu druhého dílu opravdu hodně cestuje mimo Basgiath, stejně tak, jako jsou na začátku každé kapitoly krátké úryvky z učebnic, překladů, dopisů, skript, docela by se mi takové mapky líbily v častější míře, hlavně v místech, kde je to adekvátní. Ale to už bych byla velký hnidopich a vyloženě vyhledávala „vady na kráse“.

No a ten konec…..ááááach….. óoooch….. Skutečný cliffhanger! Nebude asi žádným spoilerem, když napíšu, že oba dva díly jsou vyprávěny z pohledu Violet. U druhého dílu je ovšem poslední třeskuplná kapitola psána očima Xandera. A tak mě napadla hříšná myšlenka, že by se mi celkem líbilo, kdyby třetí díl byl celý napsán z pohledu právě Xandera. Protože… ale nic…. to už by opravdu bylo spoilerování 

:-D Takže přeji hezké čtení a osobně se už moc těším na třetí pokračování.

Mlha

Kristina Ohlssonová

****

504 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Mlha je třetí díl ze série o vyšetřovateli Augustu Strindbergovi, který bude zároveň s policií opět vyšetřovat události, související s úmrtím na konci jednoho léta v Hovensäsetu. Časově příběh navazuje na první díl Bouři a jeho pokračování – Ledoborec. Tentokrát se jedná o údajnou sebevraždu. Opět se čtenář setká i s vyšetřovatelkou Marií Martinssonovou, jejím kolegou Ray-Rayem, a starým dobrým Gunnarem.

Přestože se zase jedná o samostatný díl, tentokráte doporučuji přečíst si oba předchozí díly, protože se čtenář bude lépe orientovat v provázanosti postav a jejich společných eskapádách. Kromě toho, že to jsou dobré příběhy a dobře se čtou, samozřejmě.

Autorka se snaží, kde je to potřeba, zapojit „oslí můstek“, zmínku, která by měla vysvětlit provázanost s událostmi minulých dílů, děje se tak ale jen nepatrnou měrou. O to více mě překvapilo, že tentokrát autorka neváhala čtenáři zopakovat události, které proběhly pár stránek před tím. A protože se to opakovalo poměrně často, už to na mě jako čtenáře působilo rušivě.

Přes vše výše zmíněné si autorka drží velmi čtivý styl, krásně popisuje lokace, náladu postav, atmosféru, hezky buduje napětí a čtenář se může těšit, co připraví obyvatelům Hovenäsetu do dalšího příběhu. 

Devatenáct schodů

Millie Bobby Brown

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Hereččina prvotina mě lákala hlavně proto, že jsem si nedokázala představit, jak si takto mladý člověk poradí s látkou z válečné Británie. Autorka dává vědět, že sepsala příběh, který je inspirovaný její samotnou babičkou.

Z knihy je cítit, že se autorka zaměřila na příběhovou linku, kterou podává v er-formě. Hodně přímé řeči, díky tomu děj a čtení rychle ubíhá. Děj se odehrává v Londýně ve třech časových liniích. Čtenáři se otevře svět hlavních hrdinů, Nellie a její rodiny, Nellieiny kamarádky Babs a jejího bratra Billyho, a pak tu je Ray….. ach ten Ray, ten karty osudu pěkně rozvíří a někdy to je jen sekunda a nebo devatenáct schodů a život už nikdy nebude jako dřív. Válečné boje, schovávání v krytech, boj o život, každodenní přítomné ztráty na životech, tragické osudy obyvatel válečných oblastí a všech, kterých se válka dotýkala, první zaláskování, soudržnost, a taky setkání tváří v tvář nespravedlnosti nenechá asi nikoho chladným. Ze stránek vystupuje motiv žít život plnými doušky, protože nikdo nikdy neví, jak dlouho tady na tom světě budeme.

A autorka se do toho vrhá po hlavě, v knize poděkování mimo jiné věnovala i partnerovi, nyní již manželovi, přála bych jí hodně motivace a múzy, pokud se chce psaní věnovat nadále, aby to nedopadlo, že nám v 25ti předá „memoir“, jak je to dnes běžným zvykem. 

 

THE SUBSTANCE

                      Režie : Coralie Fargeat     

                      Scénář: Coralie Fargeat

Netrpělivě očekávaný, velmi skloňovaný film a očekáváný návrat Demi Moore na velké plátno. Film určitě není pro citlivé povahy. Nebudu se obšírně rozepisovat o obsahu, zkrátka a jednoduše známá tvář obrazovek již staršího věku se rozhodne k radikálnímu kroku a divák jen s napětím sleduje, jak se s danými situacemi aktéři doslova poperou. I když takové filmy úplně nevyhledávám, chtěla jsem vidět kolem čeho je takový poprask, jak se režisérka a scénáristka v jednom a hlavně herečky v hlavních rolích poperou s dost závažným tématem. Už dopředu jsme tedy byli psychicky i tekutě připraveni. Obavy byly i vzhledem k délce stopáže. Nakonec jsem se ani nesledovala čas, a nohy mě nekopaly, což je předzvěst toho, že minimálně film zaujal. Nebýt konce, byla jsem ochotna i dát nejvyšší počet hvězdiček, jenomže se konec strhl v něco, co už známe od Tarantina a nemyslím si, že to tématu udělalo službu. Výkony hlavních postav odvážné a zranitelné a dechberoucí. Kamera skvělá a samostatnou kategorii chvály si zaslouží zvuk, protože ten dokázal vlézt člověku až do morku kostí a také díky němu byla celá zkušenost ještě intenzivnější.

Film rozhodně diváka zneklidní a dá impuls k diskuzi a přemýšlení o dnešním světě. Určitě to nastavuje zrcadlo a osobám, kterým je toto zrcadlo nastavováno, se to, co vidí, nebude líbit. A určitě to bude působit jiným způsobem na ženskou a mužskou část obecenstva. Brala jsem to jako otestování odolnosti a sondu do vlastní duše a Demi bych moc přála Oscara!

 

 Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟