Zářijové recenze

Železný plamen

Rebecca Yarros

*****

752 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Asi jako každý čtenář Rebeccy Yarros, jsem i já s netrpělivostí očekávala pokračování Čtvrtého křídla. Čekání stálo za to. Druhý díl se nese v duchu prvního, přičemž autorka nepřekračuje svůj stín, ale ani nepolevuje.

Příběh Violet, Xandera a celé skupiny letců, pěšáků, písařů, gryfů, wyveren, draků, veninů je opět plný akce, a když myslím, že autorka nepolevuje, tak myslím, že čtenář nedostane moc šancí se nadechnout. Neustálý boj o holé životy, bránění přátel, soužití s nepřáteli, vyrovnávání se se smrtí, zklamání, ztrácení a  znovudobývání důvěry, boj o lásku, o své místo ve světě, kde od mala stojíte před volbou zemřít nebo přežít. To vše nalezne čtenář i ve druhém díle. Velkou měrou se řeší energie, její získávání a přenášení, a to mi, musím říci, hodně připomíná vizuálně scény z Času čarodějnic. Další věcí, nad kterou jsem po dobu čtení myslela, byl fakt, že sice je na obou předsádkách krásně vyobrazena mapa, ovšem člověk měl příležitost se na ni dívat jen občas (ono manipulovat s knihou o 752 stranách není úplným peříčkem). Jelikož se v průběhu druhého dílu opravdu hodně cestuje mimo Basgiath, stejně tak, jako jsou na začátku každé kapitoly krátké úryvky z učebnic, překladů, dopisů, skript, docela by se mi takové mapky líbily v častější míře, hlavně v místech, kde je to adekvátní. Ale to už bych byla velký hnidopich a vyloženě vyhledávala „vady na kráse“.

No a ten konec…..ááááach….. óoooch….. Skutečný cliffhanger! Nebude asi žádným spoilerem, když napíšu, že oba dva díly jsou vyprávěny z pohledu Violet. U druhého dílu je ovšem poslední třeskuplná kapitola psána očima Xandera. A tak mě napadla hříšná myšlenka, že by se mi celkem líbilo, kdyby třetí díl byl celý napsán z pohledu právě Xandera. Protože… ale nic…. to už by opravdu bylo spoilerování 

:-D Takže přeji hezké čtení a osobně se už moc těším na třetí pokračování.

Mlha

Kristina Ohlssonová

****

504 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Mlha je třetí díl ze série o vyšetřovateli Augustu Strindbergovi, který bude zároveň s policií opět vyšetřovat události, související s úmrtím na konci jednoho léta v Hovensäsetu. Časově příběh navazuje na první díl Bouři a jeho pokračování – Ledoborec. Tentokrát se jedná o údajnou sebevraždu. Opět se čtenář setká i s vyšetřovatelkou Marií Martinssonovou, jejím kolegou Ray-Rayem, a starým dobrým Gunnarem.

Přestože se zase jedná o samostatný díl, tentokráte doporučuji přečíst si oba předchozí díly, protože se čtenář bude lépe orientovat v provázanosti postav a jejich společných eskapádách. Kromě toho, že to jsou dobré příběhy a dobře se čtou, samozřejmě.

Autorka se snaží, kde je to potřeba, zapojit „oslí můstek“, zmínku, která by měla vysvětlit provázanost s událostmi minulých dílů, děje se tak ale jen nepatrnou měrou. O to více mě překvapilo, že tentokrát autorka neváhala čtenáři zopakovat události, které proběhly pár stránek před tím. A protože se to opakovalo poměrně často, už to na mě jako čtenáře působilo rušivě.

Přes vše výše zmíněné si autorka drží velmi čtivý styl, krásně popisuje lokace, náladu postav, atmosféru, hezky buduje napětí a čtenář se může těšit, co připraví obyvatelům Hovenäsetu do dalšího příběhu. 

Devatenáct schodů

Millie Bobby Brown

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Hereččina prvotina mě lákala hlavně proto, že jsem si nedokázala představit, jak si takto mladý člověk poradí s látkou z válečné Británie. Autorka dává vědět, že sepsala příběh, který je inspirovaný její samotnou babičkou.

Z knihy je cítit, že se autorka zaměřila na příběhovou linku, kterou podává v er-formě. Hodně přímé řeči, díky tomu děj a čtení rychle ubíhá. Děj se odehrává v Londýně ve třech časových liniích. Čtenáři se otevře svět hlavních hrdinů, Nellie a její rodiny, Nellieiny kamarádky Babs a jejího bratra Billyho, a pak tu je Ray….. ach ten Ray, ten karty osudu pěkně rozvíří a někdy to je jen sekunda a nebo devatenáct schodů a život už nikdy nebude jako dřív. Válečné boje, schovávání v krytech, boj o život, každodenní přítomné ztráty na životech, tragické osudy obyvatel válečných oblastí a všech, kterých se válka dotýkala, první zaláskování, soudržnost, a taky setkání tváří v tvář nespravedlnosti nenechá asi nikoho chladným. Ze stránek vystupuje motiv žít život plnými doušky, protože nikdo nikdy neví, jak dlouho tady na tom světě budeme.

A autorka se do toho vrhá po hlavě, v knize poděkování mimo jiné věnovala i partnerovi, nyní již manželovi, přála bych jí hodně motivace a múzy, pokud se chce psaní věnovat nadále, aby to nedopadlo, že nám v 25ti předá „memoir“, jak je to dnes běžným zvykem.