Žádné obavy, v tomto fejetonku nejde v žádném případě o to rozklíčovat
proč, jak, kde, kdo z koho, politické rozhodování, souhlas či nesouhlas. To
by totiž bylo na debatu ve stylu: „Co bylo dříve – kuře nebo vejce?“. Naopak,
jelikož tato záležitost na mě zanechala na dlouhou dobu vřelý pocit v srdci,
a to i přes vichr, čtyřikrát promočení, blátivé cesty, davy lidu, zacpanou
dopravu, přeplněné MHD, úsměv mi nejde a ani si jej nechci odlepovat
z obličeje, a to už je co říci. V hlavě mám tolik myšlenkových
pochodů, že to berme jako formu terapie a proto kdo chce a komu by to
přiblížilo alespoň zlomek nepřenositelného – prosím, následujte mě J
V poslední době asi nebyl
člověk v České republice, komu by při medializaci uniklo, že v době
od 29.3. do 1.4. 2015 se naším územím pozemními komunikacemi projela tzv. jízda
dragounů, konkrétně 3rd Squadron
„Wolfpacks“, 2nd Cavalry Regiment a část 2nd Cavalry Regiment, prostřednictvím
kterých Spojené státy demonstrovaly nápomoc
členským státům NATO. Při takovéto jízdě najelo cca 500 členů armády a 118
vozidel od pobaltských států přes Českou republiku zpět na jejich základnu
v Německu přibližně 1770 km.
31.3.2015 byl otevřen prostor
ruzyňských kasáren s částí vozového parku, kde se veřejnost mohla osobně
setkat s těmito americkými vojáky, osahat si Stryker, vyzkoušet si prostor
v či si vyskočit na obrněný transportér, a to vše od 10:00 do 18:00. Dle
prvních odhadů návštěvnost mohla dosáhnout až 20 000 občanů. Můj původní
záměr strávit zde přibližně hodinku byl skrz naskrz, jak se říká, mimo mísu.
Nakonec jsme někteří odjížděli po pěti hodinách, a to ještě jen z důvodu
dalšího osobního programu. Díky tomu jsme měli možnost zažit areál
v normálním počtu zájemců o tento nevšední zážitek, stejně jako velice exponovanou
odpolední hodinu.
Američtí vojáci tam byli k dispozici
bouřka nebouřka, vichr nevichr, jejich krásné bělostné úsměvy dokázali rozdávat
kolem sebe. Trpělivě odpovídali na všetečné dotazy. V jejich očích bylo
vidět, že cesta a jejich program je velice vyčerpávající, z jejich strany
neskrývali překvapení a srdečnou radost z vřelého přijetí. Některé momenty
jsem nestihla zdokumentovat, protože jsem se jen neschopna pohybu dívala. To
když člen vojenské policie daroval malému klučíkovi snímatelnou náramenní
výšivku, nebo když se kluci culili jako „malí Jardové“, když přebírali od jedné
maminky upečené buchty. To jsou momenty, kdy opětovně po malém krůčku začínám
věřit v lidské dobro, ochotu a solidaritu. Jen mě mrzí, že to bývá
k vidění pouze v podobných výjimečných případech. Český národ to
určitě má v sobě! Proč to tedy většinou zašlapáváme, místo abychom tyto
naše kladné vlastnosti nechali přirozeně vyplynout při běžných lidských
interakcích?
Musím přiznat, že překvapením
bylo, jak vysocí vojáci jsou. Když jsme ale měli možnost vidět prostory
v autech, bylo nám jasné, proč tomu tak ve velké většině je. Dále pak
každý jediný měl nádherné zuby. Velká většina byla velmi mladého věku. Osobně
jsem viděla 3 vojandy J
Obecně vzato měli výdrž a trpělivost, ochotu sdělovat své pocity, místo odkud
pochází (ať už to byl Michigan, Kalifornie nebo Tennessee, což byli, pro mě
překvapivě velmi rychle, schopni definovat). Na otázku odkud pochází, totiž
nemusí být pro Američana tak jednoduchá odpověď, zatímco u nás jsme zvyklí
převážně na možnost tří míst (narození, studium, práce), a to v různých
kombinacích. Mrazilo mě v zádech, když popisovali, kolik jim zbývá při
jejich umístění, někdy to bylo 1 rok, někdy 2, ale byl tam i muž, který měl
před sebou 10 let. Několik vojáků se stihlo i v tak vymezeném čase vydat poznat
základní krásy Prahy (Karlův most, Pražský hrad). T.R., velice milý řidič Strykeru,
se kterým jsme měli klid hovořit delší dobu, litoval, že nemá zrovna u sebe
fotky domoviny, jinak že by nám je ukázal. Odhaduji, že je má s sebou
v srdci, a fyzicky na základně v Německu. Byla jsem svědkem výměny
„civilních“ emailových kontaktů. Přirozený lidský networking v celé své
kráse. A jestli se pánové a dámy cítily jako rokové hvězdy, jsem velice ráda,
že jsem tomu trošku přispěla. Proč rokové hvězdy? Svorně totiž oznamovali, že
na koncerty, které jsou pro ně zorganizované, již půjdou v civilu. Odpoledne
totiž začal před vstupní bránou přirozeně zorganizovaný Koncert pro Konvoj,
který ještě umocňoval pohodovou atmosféru tak, že i já jsem po blátivé cestě
již ven z kasáren nahlas zpívala s Davidem Kollerem „OHEŇ, OHEŇ…“, a
že se budu muset celá vyprat mě vůbec, ale vůbec netrápilo. Část jich poté
večer zamířilo na další koncert v La Fabrice. Doufám, že si to pořádně
užili. Ostatně takovou nálož piv, kterou byli obdarováni, si myslím budou
užívat ještě hodně, hodně dlouho J
Může se nám to nelíbit, můžeme
s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Já
jen vím, že musíme mít na paměti, že se jedná o lidské bytosti z masa a
kostí, s jejich konkrétními zkušenostmi, zážitky, starostmi; vojáky, kteří jsou
ochotni nasadit své životy, kteří jsou daleko od své rodiny, kterou nevidí
mnohdy celou věčnost. Já jsem byla nejdéle bez fyzického kontaktu
s rodinou jeden rok a můžu říci, člověk již poté není nikdy stejný. Já se
naopak modlím a přeji si, aby naše setkávání v budoucnu probíhala
v takové atmosféře, jakou jsem zažila 31.3.2015 v prostorech
vojenských kasáren v Ruzyni a mohli jsme se i nadále při setkávání fotit,
smát se, vyměňovat si dary, volně se pohybovat a vůbec si předávat mírovou a
pozitivní energií. V neposlední řadě přeji všem takovýmto vojákům, aby
prožili svůj život co možná nejuspokojivěji, dlouze, zdravě, vesele,
s převažujícími úsměvnými zážitky a s co možná nejvíce bezpečným a
bezproblémovým návratem do klasického civilního života. Věřte nebo ne, poslední
dobou se mi potvrzuje, že co si člověk přeje, to se splní!
Žádné komentáře:
Okomentovat