Lednové recenze

Čarodějky

Karin Krajčo Babinská

*****

336 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

První seznámení s dílem Karin Krajčo Babinské a hned taková nálož. Jestli si podle názvu představujete „witchy shit“, tak máte naprostou pravdu a představujete si to zcela správně. S těmi, kdo jsou na takovéto věci napojeni/ny, bude kniha velice souznít. A Ti, pro které to je něco vzdáleného a nesmyslného – doporučuji vyjít z komfortní zóny, přečíst si knížku a kdo ví, třeba si taky povšimnete silné energie, která vás při čtení chtě nechtě obklopí, nebo poukáže na věci vědomí skryté.

Centrální postavou jsou sestry Táňa a Debora. Každá je jiná, stejně jako noc a den. Jsou vychovávány po generace se táhnoucí čarodějnou silou věšteb, čtení z karet, rituálů, sbírání bylinek, vyrábění tinktur a léčivých schopností.

Táňa je úspěšná zpěvačka, která dělala vše proto, aby se vyprostila z rodinných vazeb a prostého života v chalupě na malé vesničce blízko přírody a dala přednost životu velkoměsta.

Debora žije s Májou, dcerkou, v chaloupce, kde dojde jednoho dne k neštěstí. Debora se probere v nemocnici a pro čtenáře se začíná rozplétat osudná síť Hermíny, Eleny, Alexe, Jakuba, Debory, Táni, Máji.

Příběh autorka postupně vykresluje ve třech časových linkách:

- 1989-1995

- 2007

- 2019-2020

Člověk si musel zvyknout na spoustu postav a jmen, ale časové přeskoky by neměly činit čtenáři potíže.

Ponořte se do věcí mezi nebem a zemí. Silných energií, ženské intuice, čarodějné magie, že to, co člověk do světa vyšle, tak se mu vrátí. Že skrytá traumata se můžou projevit v různých podobách, že není krev jako krev. Že je velký rozdíl mezi čarodějnictvím a čarodějstvím.

Familiár

Leigh Bardugo

****^*

400 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Autorku neznám, tudíž logicky její dílo Šest vran neznám. K četbě jsem přistupovala bez nějakých očekávání, předsudků, se zájmem o rozšíření si obzorů.

Příběh se odehrává ve Španělsku  15. století v období inkvizicí a krutých honů na čarodějnice.

Hlavní hrdinka, mladá slečna Lucia již rodiče nemá a ochrannou ruku nad ní drží její teta, a jejichž pravé rodinné konexe před venkovním světem pečlivě skrývají. Lucia pracuje v domácnosti bohaté a po moci toužící manželů dona Víctora a doni Valentiny.

Všimli si daru, kterým je Luzia obdařena, a tak zosnovali plán, jak s její pomocí dosáhnout bohatství, kontaktů s nejmocnějšími a s tím související moci. Povolali si na to nejpovolanějšího – Familiára, Guilléna Santangela.

Nejenom, že jí od něj všichni odrazují, jde z něj strach, ale jeho poselstvím má být ji vyškolit a připravit ji na největší zkoušku jejího života, kdy jí o život opravdu půjde, pokud zklame. Postpuně odhaluje své silné stránky, začíná poznávat svou sílu a schopnost jí ovládat a namířit správným směrem, tedy tím, který se po ní vyžaduje. S tím ovšem poznává Familiára čím dál víc a dostává se pod pevnou slupku, kterou si z bezpečnostních a praktických důvodů Santangel kolem sebe a v sobě vytvořil.

Postupně se navzájem obohacují, jsou nuceni si důvěřovat, a ostatně důvěru a důvtip bude mít Luzia několikrát příležitost si prověřit. Přes všechnu poctivou a těžkou přípravu se dostanou jak Santangel, ale hlavně Luzia do slepé uličky a budou muset učinit nemyslitelnou Sofiinu volbu.

Dokáže se Luzia postavit inkvizici, ustát lži, přetvářku, rozeznat komu může důvěřovat, aby neskončila na hranici, aby vůbec to, co mezi ní a Familárem vzniklo, mohlo dál klíčit a vzkvétat? Dožijí se vůbec oba dalšího rozbřesku? To už se budete muset sami ponořit do příběhu boje o život a lásku, o touze žít lepší, zasloužený spokojený život, o síle dědičných vlastností, schopností a vlastní síly.

Autorka píše poutavě, v er-formě. Popisné pasáže jsou poetické, avšak vůbec ne zdlouhavé. Osudové linky hlavních představitelů jsou poskládány velmi přesvědčivě a natolik poutavě, že čtenář je schopen vytvořit si k postavám emočně nabitý názor.

Dívka v orlích spárech

Karin Smirnoff

****

448 stran          

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Asi nikomu neunikla série věhlasného spisovatele Stiega Larssona. Jeho sedmé pokračování je z pera autorky Karin Smirnoff. Opět mě neznámé autorky, o to víc důvod se do knihy vrhnout, navíc posilněna o dojmy z klasické trilogie Milénium. Opět se setkáváme s postavami, které čtenáři přirozeně přirostli k srdci, Mikaelem Blomkvistem a Lisbeth Salanderovou. Jejich vztah má po letech zcela jinou dynamiku, aniž by kdokoliv z nich změnil své postupy a jednání, pro které je čtenář má tak rád. Oba se stanou součástí případu, který oběma zasáhne chtě nechtě do života, a proto spolu opět spojí síly. Kola osudu spustí na začátku jedna zmizelá osoba a jejich počet postupem času roste. Svatba Mikaelovy dcery, lobbying za stavbu větrné elektrárny na severu Švédska je přiměje odcestovat do Laponska a pídit se po tom, co se ve vzdáleném městečku děje a kdo v tom má prsty. V sázce jsou životy a čas odtikává.

Autorka píše zajímavě. Určitě je vidět, že se snaží respektovat a držet náladu a napětí původní série. Velká spousta postav, jejichž osudy jsou propojeny či navzájem ovlivněny určitě dalo zabrat ze scénáristického hlediska autorce, ale také čtenáři není radno nedávat pozor. Hodně často autorka zakomponovává k postavám věty, myšlenky kurzívou, které mají někdy reprezentovat vnitřní monolog, někdy věty naskakují, když postava vzpomíná na minulé setkání, střetnutí, utkání a ne notně vždy to spolu souvisí, spíše jsem měla pocit, že to je pro čtenářův efekt.

Postavy, jejich jednání a motivace jsou srozumitelné a zřetelné a odkrývání má dobré načasování. Děj má spád i gradaci. Z tohoto pohledu nemůžu nic autorce vyčíst. Jen tam schází nějaký ten neuchopitelný zářící stmelující faktor, který uměl jen pan Larsson. Nechť je mu země lehká.

 

Prosincové recenze

Theatro vagamundos: Vandráci na ostrově lidojedů

Hynek Bernard, Pavel Liška, Jan Révai

*****

336 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Jan Révai, Pavel Liška a Hynek Bernard se po cestě do Střední Ameriky vydávají do Papui Nové Guiney. Uskutečnit výlet opět na motorkách trvalo 5 let, jelikož kovid a jiné prekérnosti. V rukách má čtenář knihu, plnou fotek, ilustrací Josefa Sodomky, několik vysvětlujících okének a hlavně zážitků formou dá se říci deníkových zápisků střídavě Honzy, Pavla, Hynka, někdy Hynka, Pavla, Honzy, a někdy Honzy, Hynka, Pavla. Formu deníku ještě podtrhuje papír v barvě časem osmahnutého zažloutlého, původně bílého, papíru, kterým prostupují jemné linky zdánlivé prošpikované kroužkovým blokem. Simulace je dotvořena k dokonalosti, když se mi ne zrovna málokrát zdá, že jsou na papíře jakoby mastné skvrnky a mám tendence je přejet prstem a pokaždé zkontrolovat, protože na čistotu ve spojení s knihami jsem já pes. Každopádně se navzájem krásně autorští dobrodruzi doplňovali a propojovali, přestože při prvních stranách jsem měla strach, že se budou informace dost často opakovat ze všech tří pohledů. Ono což o to, tři různé pohledy jsou naprosto na místě, ovšem jde o opakování. Ale není se čeho bát, on si formát zřejmě musel sednout a pak už jde vše hladce jako po másle. Vyprávění pánové vykopnou „naloděním“ na cestu tam a kruh se uzavírá *spoiler alert* odletem domů.

Velkou část vyprávění tvoří plánování, včetně technického rázu s ohledem ať již na cestovní prostředky či filmovou dokumentaci, dále pak trable, překážky očekávané i neočekávané, situace roztomilé, prekérní, úsměvné, útrapné, nebezpečné, barvité i melancholické. Vše je doplňováno velmi citlivými i mnohdy velmi otevřenými výjevy. Celou cestu nad „vandráky“ drží ochrannou ruku pan JUDr. PhDr. Miloslav Stingl, a to i doslova. Formou divadla Theatro vagamundos chtějí autoři vzdát hold člověku, který PNG nade vše miloval. Zároveň tak také „vandráci“ chtějí poděkovat místním a s vědomím, že si tito tři „whitemani“ něco od místních berou, chtějí také místním i něco zanechat.

Dalším vlastně takovým hráčem a platným členem výpravy je samozřejmě fotografická a filmová dokumentace, která ještě více dokáže přiblížit místní barvy, chutě, vůně, podnebí a interakce s místními. V knize u čtenáře k fotografickému zdokumentování funguje ještě smyslová představivost. Do kin vstupuje zároveň film z natočeného materiálu, který přiblíží místa těžko dostupná a kulturu velmi odlišnou a různorodou.

Když držíte knihu v ruce, na první dobrou vás upoutají jiskřivé barvy přebalu. Druhá velmi pocitová věc je tíha knihy, protože ji tvoří 3mm tlustý laminovaný obal. Mám takové podezření, že nás autoři nechtěli ochudit o zážitek, když se trmáceli džunglí a kopci s 20kg batohy, a tak čtenář při čtení vnímá nepatrným zlomkem obtížnost a také váhu celého výletu, protože co si budeme, nejedná se o ostrov lidojedů pro nic za nic! ;o)

 

Jedním tahem pera: Ztracené povídky

Terry Pratchett

****

264 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Do ruky se mi dostala sbírka krátkých povídek, které v 70.-80. letech minulého století pod pseudonymem vydával Terry Pratchett, známý to autor Zeměplochy. Z předmluvy Neila Gaimana a úvodu doktora Colina Smythe se dozvídáme o štěstí, díky kterému se konečně dlouho utajované (i když z pohledu samotného autora je „pečlivě ukryl a na které zcela záměrně zapomněl) dostaly mezi širší publikum. Že takový jeden výstřižek z novin a fakt, že u něj chybělo datum, zapříčinili nutkání dopátrat se původních textů. Knihu velmi až pohádkově doplňují ilustrace Micaely Alcaino.

A právě výsledek jsem si mohla přečíst a vůbec poprvé se tak seznámit s autorem. Ano, patřím mezi Ty Zeměplochou nepolíbené. V prvním momentu jsem knihu opomenula s tím, že mám příliš velký respekt k takovému autorovi a že bych nejspíš měla nejprve přečíst nějakou z jeho proslavených knih. Když se ale nějakým osudem ke mně dostala kniha podruhé, již jsem neváhala a považovala jsem to za znamení, že teď je ten pravý čas. A nelitovala jsem. Kniha může velmi dobře fungovat jako seznámení s autorem a je na čtenáři, jestli si prohloubí znalosti a do světa Zeměplochy dopluje.

Každopádně kniha skýtá 20 krátkých povídek. Čtenáře pohltí až téměř fantaskní svět s postavami pohádkovými, někdy bizarními, skřítky, draky, čaroději, Santa Clausi, a vůbec postavami někdy evokující chování současných bytostí. Hodně je jich lokalizováno do městečka Blackbury a okolí. Autor umí vzít například velmi základní věc, či událost a díky bezbřehé fantazii nebo nebo naopak doslovným zobrazením, které dokáže rozehrát jako Rubikovu kostku, přičemž jednotlivé dílky vytvoří neobvyklý obrazec. Přichází na barvité, neobvyklé, bizarní, veselé, vtipné, zadostiučiněné vyústění příběhů.

Jediná věc, která mě upřímně a naprosto iritovala, byly poznámky pod čarou. Byly dvojího druhu. Které překladatel přejal a kde ještě přidal překladatel svou poznámku. U toho prvního mi není známo, zda-li jsou autory Pat a Jan Harkinovi, kteří mají rešerše a sbírku z velké části na svědomí, případně nakladatelství, či samotného autora.

U poznámek překladatele se mi každičká jediná zdála velmi zbytečná a až jsem se u každé podivila, jestli si opravdu o čtenářích myslí, že neumí do pěti počítat. Proto hodnocení snižuji o jednu hvězdu. Ale abych zakončila pozitivně, za co překladateli tleskám, tak to jsou do češtiny překlopená roztodivná vtipná jména postav, kdy oceňuji hru s českým jazykem, která mě mnohdy pobavila.

 

Láska mezi vločkami

Tonia Krüger

****

344 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Shakespeare meets vývojáře počítačových her a aplikací meets in Londýn cross Oxford meets na Vánoce meets zlomené srdce meets Zatím co jsi spal.

Velice dobře se knížka četla, přečteno za dva dny. Příběh Febe, mladé studentky anglické literatury, a mimo jiné znalkyně Shakespeara sledujeme z jejího pohledu. Předvánoční čas je velmi intenzivní období, které si vybírá těžkou emocionální daň obzvláště, když člověk – Febe, nemá už z rodiny nikoho, je odkázaná na sebe. Aby mohla odjet s kamarádkou na lyžařský pobyt, ze zoufalství souhlasí, že bude hrát novou přítelkyni kamaráda manžela Febeiny nejlepší kamarádky. Liam chce totiž získat svou bývalou Charlotte, a jeho plán je, že kvůli žárlivosti prozří a pochopí, co v něm ztratila a výsledkem bude, že se k němu vrátí. Ale jak už to tak bývá, řekněte Bohu své plány, a on se vám vysměje.

Velmi pozitivně jsem, jako čtenář, vnímala poetický popis lokací, člověk měl totiž pocit, že se octnul na místě s postavami. Charakter Febe byl postaven na silných základech, včetně prožívaných pocitů. Čtenář tak z informací o životě a minulosti Febe s postavou naprosto soucítí a chápe, proč se chová tak jak se chová. Hra push & pull dobře funguje, charaktery jsou popsány a rozehrány velmi specificky, až bych řekla klasicky. V některých momentech jsem ovšem měla pocit, že sleduji určité scény z filmu Zatím, co jsi spal.  A stejně jako tam, i zde byť velice chytrý, inteligentní mladý muž nevidí, co se mu odvíjí přímo před očima a za určité jednání by ho člověk nejraději pořádně chytl za ramena a zatřásl s ním. Ale jak to tak už bývá, proplesknutí od života samého nenechá na sebe dlouho čekat.

Oceňuji taky napasování ne zrovna lehkých citátů z děl Shakespeara v určitých momentech. Vždy padly jako rukavice na ruku a autorka jimi naštěstí šetřila jako šafránu. Co bylo unikátní a co se musí autorce nechat, je propojení právě literatury, konkrétně Shakespearových děl, a světa tak odlišného, jakými jsou herní konzole. Když si dítě hraje, neustále rozpíná svůj individuální svět fantazie. A co jiného, než navštívení světa fantazie, vlastně taková četba je? Byla by škoda, kdyby si člověk přestal hrát jenom proto, že už není dítě. A stejně tak by neměl zanedbávat čtení. A proto čtěte, vážení čtenáři.

 

 

Vánoce každý den

Karen Schaler

*****

240 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Takový druh knihy, který se k vám prostě má dostat přesně v pravou chvíli. Autorka scénářů úspěšných filmů pro Hallmark, Lifetime nebo Netflix tuto knihu napsala podle svého scénáře ke stejnojmennému filmu. Na stránkách se rozebíhá vánoční příběh úspěšné podnikatelky a workoholičky Alexis, která od jednoho vánočního dne odmítá jakékoliv náznaky či připomínky o nich kolem sebe. Tvrdě pracuje a odevzdává práci celý svůj čas a energii a očekává to a vyžaduje i od všech kolem sebe, a to tvrdě. Co se týká partnerů, většinou se s nimi právě s příchozími Vánoci rozejde.

Co se ovšem stane, když má Alexis možnost nahlédnout do minulosti i budoucnosti? Na čtenáře, a věřte mi i ty, kdo na Vánoce nevěří, dýchne kouzlo Vánoc, teplo hřejivého punče, vůně skořice, máty, jehličí a kouzlo Vánoc. Teda když se jím necháte pohltit, protože kdy jindy, než na Vánoce se přeci mají plnit přání ;)

Ať již kniha, či scénář splňuje koktejl všeho, co má takový příběh pro výše jmenované streamovací kanály obsahovat a který zaručeně jako celek funguje. Jakkoliv je knížka relativně tenká, čtenář si k postavám velmi lehce naváže vztah a má pocit, že obsahuje více, než prvoplánovou jednu hlavní příběhovou linku. Stránky budete otáčet, dokud nedojdete k cíli. Jazyk je poetický, jasný, poselství přímočaré. Osobně bych při závěru ještě viděla příležitost ke zhutnění atmosféry a o to většímu klimaxu. Na obranu hlavní představitelky ale by to třeba byla právě ta jedna malá kapka, kdy by pohár přetekl, anebo by to byl už jiný osud.

S chutí se tedy ponořte se do příběhu o Vánocích, kouzlech, přáních, bolesti, tužbách, odhodlání, odříkání, smíření, odpuštění a hlavně LÁSCE.