Lednové recenze

Čarodějky

Karin Krajčo Babinská

*****

336 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

První seznámení s dílem Karin Krajčo Babinské a hned taková nálož. Jestli si podle názvu představujete „witchy shit“, tak máte naprostou pravdu a představujete si to zcela správně. S těmi, kdo jsou na takovéto věci napojeni/ny, bude kniha velice souznít. A Ti, pro které to je něco vzdáleného a nesmyslného – doporučuji vyjít z komfortní zóny, přečíst si knížku a kdo ví, třeba si taky povšimnete silné energie, která vás při čtení chtě nechtě obklopí, nebo poukáže na věci vědomí skryté.

Centrální postavou jsou sestry Táňa a Debora. Každá je jiná, stejně jako noc a den. Jsou vychovávány po generace se táhnoucí čarodějnou silou věšteb, čtení z karet, rituálů, sbírání bylinek, vyrábění tinktur a léčivých schopností.

Táňa je úspěšná zpěvačka, která dělala vše proto, aby se vyprostila z rodinných vazeb a prostého života v chalupě na malé vesničce blízko přírody a dala přednost životu velkoměsta.

Debora žije s Májou, dcerkou, v chaloupce, kde dojde jednoho dne k neštěstí. Debora se probere v nemocnici a pro čtenáře se začíná rozplétat osudná síť Hermíny, Eleny, Alexe, Jakuba, Debory, Táni, Máji.

Příběh autorka postupně vykresluje ve třech časových linkách:

- 1989-1995

- 2007

- 2019-2020

Člověk si musel zvyknout na spoustu postav a jmen, ale časové přeskoky by neměly činit čtenáři potíže.

Ponořte se do věcí mezi nebem a zemí. Silných energií, ženské intuice, čarodějné magie, že to, co člověk do světa vyšle, tak se mu vrátí. Že skrytá traumata se můžou projevit v různých podobách, že není krev jako krev. Že je velký rozdíl mezi čarodějnictvím a čarodějstvím.

Familiár

Leigh Bardugo

****^*

400 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Autorku neznám, tudíž logicky její dílo Šest vran neznám. K četbě jsem přistupovala bez nějakých očekávání, předsudků, se zájmem o rozšíření si obzorů.

Příběh se odehrává ve Španělsku  15. století v období inkvizicí a krutých honů na čarodějnice.

Hlavní hrdinka, mladá slečna Lucia již rodiče nemá a ochrannou ruku nad ní drží její teta, a jejichž pravé rodinné konexe před venkovním světem pečlivě skrývají. Lucia pracuje v domácnosti bohaté a po moci toužící manželů dona Víctora a doni Valentiny.

Všimli si daru, kterým je Luzia obdařena, a tak zosnovali plán, jak s její pomocí dosáhnout bohatství, kontaktů s nejmocnějšími a s tím související moci. Povolali si na to nejpovolanějšího – Familiára, Guilléna Santangela.

Nejenom, že jí od něj všichni odrazují, jde z něj strach, ale jeho poselstvím má být ji vyškolit a připravit ji na největší zkoušku jejího života, kdy jí o život opravdu půjde, pokud zklame. Postpuně odhaluje své silné stránky, začíná poznávat svou sílu a schopnost jí ovládat a namířit správným směrem, tedy tím, který se po ní vyžaduje. S tím ovšem poznává Familiára čím dál víc a dostává se pod pevnou slupku, kterou si z bezpečnostních a praktických důvodů Santangel kolem sebe a v sobě vytvořil.

Postupně se navzájem obohacují, jsou nuceni si důvěřovat, a ostatně důvěru a důvtip bude mít Luzia několikrát příležitost si prověřit. Přes všechnu poctivou a těžkou přípravu se dostanou jak Santangel, ale hlavně Luzia do slepé uličky a budou muset učinit nemyslitelnou Sofiinu volbu.

Dokáže se Luzia postavit inkvizici, ustát lži, přetvářku, rozeznat komu může důvěřovat, aby neskončila na hranici, aby vůbec to, co mezi ní a Familárem vzniklo, mohlo dál klíčit a vzkvétat? Dožijí se vůbec oba dalšího rozbřesku? To už se budete muset sami ponořit do příběhu boje o život a lásku, o touze žít lepší, zasloužený spokojený život, o síle dědičných vlastností, schopností a vlastní síly.

Autorka píše poutavě, v er-formě. Popisné pasáže jsou poetické, avšak vůbec ne zdlouhavé. Osudové linky hlavních představitelů jsou poskládány velmi přesvědčivě a natolik poutavě, že čtenář je schopen vytvořit si k postavám emočně nabitý názor.

Dívka v orlích spárech

Karin Smirnoff

****

448 stran          

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Asi nikomu neunikla série věhlasného spisovatele Stiega Larssona. Jeho sedmé pokračování je z pera autorky Karin Smirnoff. Opět mě neznámé autorky, o to víc důvod se do knihy vrhnout, navíc posilněna o dojmy z klasické trilogie Milénium. Opět se setkáváme s postavami, které čtenáři přirozeně přirostli k srdci, Mikaelem Blomkvistem a Lisbeth Salanderovou. Jejich vztah má po letech zcela jinou dynamiku, aniž by kdokoliv z nich změnil své postupy a jednání, pro které je čtenář má tak rád. Oba se stanou součástí případu, který oběma zasáhne chtě nechtě do života, a proto spolu opět spojí síly. Kola osudu spustí na začátku jedna zmizelá osoba a jejich počet postupem času roste. Svatba Mikaelovy dcery, lobbying za stavbu větrné elektrárny na severu Švédska je přiměje odcestovat do Laponska a pídit se po tom, co se ve vzdáleném městečku děje a kdo v tom má prsty. V sázce jsou životy a čas odtikává.

Autorka píše zajímavě. Určitě je vidět, že se snaží respektovat a držet náladu a napětí původní série. Velká spousta postav, jejichž osudy jsou propojeny či navzájem ovlivněny určitě dalo zabrat ze scénáristického hlediska autorce, ale také čtenáři není radno nedávat pozor. Hodně často autorka zakomponovává k postavám věty, myšlenky kurzívou, které mají někdy reprezentovat vnitřní monolog, někdy věty naskakují, když postava vzpomíná na minulé setkání, střetnutí, utkání a ne notně vždy to spolu souvisí, spíše jsem měla pocit, že to je pro čtenářův efekt.

Postavy, jejich jednání a motivace jsou srozumitelné a zřetelné a odkrývání má dobré načasování. Děj má spád i gradaci. Z tohoto pohledu nemůžu nic autorce vyčíst. Jen tam schází nějaký ten neuchopitelný zářící stmelující faktor, který uměl jen pan Larsson. Nechť je mu země lehká.