The Creator/ Stvořitel

Režie : Gareth Edwards

Scénář: Gareth Edwards, Chris Weitz

Kamera: Greg Fraser, Oren Soffer 

Hudba: Hans Zimmer

 

Předpremča v rámci ČSFD projekce. Nějaké recenze už ulítly, a z nich jsem se připravovala na celkem nezajímavou sci-fi. 

Nejprve musím zmínit hned na začátku, že někde někdo proflákl, že scénář je totálně vygenerovaný AI.... No, pokud je to pravda, o to ve větším průseru my jako lidstvo jsme. Z PR pohledu je scénář připsán jen a jedině dvěma pánům (teda pokud to nejsou "boti") a během titulků, které byly teda dlouhý jako pracovní týden, se nikde o autorství AI nepíše..... No a to je přesně jeden z důvodů, proč my herci teď v USA stávkujem. 

Pro mě příjemným zjištěním bylo, že mě "nekopou nohy", což je vždycky spolehlivým ukazováčkem. Skvělá stopáž dvou hodin měla nabušeno od začátku do konce. Hudební doprovod Hanse Zimmera nezklamal - pořád mu ale nedokážu odpustit zprzněnou Dunu.....!

Johna Davida Washingtona (syna Denzela Washingtona) jsem bohužel neviděla jako jeho postavu ve filmu, dívala jsem se, jestli je svému tatínkovi vizuálně podobný, podobný mu byl ovšem jen v hereckých polohách. Dětská herečka byla naprosto skvělá. Vizuální stránka je nesporně ohromující a co si budem:  ve srovnání s tímto počinem je Bod obnovy při vší úctě nejlepší sci-fi z Wishe.

Suma sumárum, očekávala jsem průser, byla jsem příjemně překvapena. Ale teď umění a zábava stranou. Nemohla jsem se totiž zbavit nepříjemného mrazení v zádech, když jsem si uvědomila, že se díváme na naši budoucnost. Což o to, má generace to ještě nějak doklepe, já jsem osobně strašně ráda za devadesátkový dětství. Čtu jak tu spousta lidí tady má problém se scénářem: no, ono ještě aby se nám to líbilo, když se nám nastavuje zrcadlo. To ono nikdy není příjemný. Tak ještě si uvědomit, že se lidstvo musí začít chovat jinak.... a né jako tak nějak trochu, decentně jinak. O fucking 180° jinak! A začít u sebe! A až bude někdo opět jásat, jak jsou "čet boťáci" strašně suprový a jak můžeme díky tomu ulítávat životem čtvrtou kosmickou.... a bude třeba u toho jíst, tak ať se mu to jídlo v 💩 promění  😎  Howgh.

 

 

Zářijové recenze

Ani ne pět minut

Hana Radulićová

****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia. V tomto příběhu se snoubí "roadmovie", touha po pravdě, poznatek, že to, že někoho známe celý život, nemusí nutně znamenat, že je „známe-známe“.

Lukáš, rozvedený otec od rodiny, po smrti matky Anny zjišťuje informace, které mu nedají spát. Stůj co stůj jim musí přijít na kloub, a tak se rozhodne vzít svou dceru na dovolenou a odjede s ní do Chorvatska, kam jej zavádí stopy pátrání.

Je to velmi čtivý a hlavně citlivý příběh, umně stylizovaný, strukturovaný, vyprávěný z pohledu hlavního hrdiny. Občas je jeho vyprávění přerušeno retrospektivami jeho matky, kdy nám pomalu skládačka začíná do sebe zapadat. Autorka nechává čtenáře rozmotávat klubko událostí spolu s pátráním hlavního hrdiny a stejně tak spolu s hlavními hrdiny cítíme bolest, překvapení, pocit zrady, trápení, smutek, lásku, odpuštění, zamyslíme se nad cestou, kterou se člověk ubírá a v neposlední řadě provádíme rekapitulaci a evaluaci priorit. Rozhodně však nenechá čtenáře chladným.

 

Deník farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Mladá, krásná, otevřená, neohroženě neomluvná, svá, ženská, laskavá farářka. Prvně jsem ji zaznamenala v taneční soutěži. Ta směsice ladnosti, krásy, síly a křehkosti se nedá jen tak přejít. A co si budeme… rudé rty a sladěný lak na nehty na první dobrou asi těžko koresponduje s představou farářky.

Svou první knihu pokrývají období od Adventu k dalšímu Adventu. V kapitolách záživně protkává vtipné historky ze života i praxe, z cest, poznání, životních setkání nejen s Papežem. Využívá k tomu své zkušenosti ze svého blogu, rozhovorů do televize, rádia, časopisů, kázání.

Věřím, že knížka Martiny Viktorie Kopecké k člověku přijde tehdy, kdy ji potřebuje, aniž by to třeba věděl. Nutí k přemýšlení, zamyšlení, zastavení, zklidnění, širšímu pohledu, či snad někdy až k jinému pohledu. Autorka své poznatky doplňuje fotografiemi a i graficky zajímavými a reader-friendly grafikami, čte se velmi pěkně, celkem rychle, i když občas myšlenky musí člověk nechat dopadnout a takzvaně „nechat je činit své.“

Už se těším, jak za pár dnů budu držet autorčin druhý počin – Zpověď farářky, která je popisována jako tentokrát ještě niternější.

A rozhodně doporučuji tuto nádhernou, naoko křehkou, avšak vnitřně silnou, bytost a její energii zažít tzv. „naživo“.

 

Zpověď farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Na Deník farářky volně navazuje Zpověď farářky. Jak avizováno, oproti předešlé knize je tato o hodně intimnější s hlubším zaměřením (nejen) na víru. Jádrem knihy je rozhovor, který postupně vedla Martina Viktorie Kopecká s Tomášem Novotným v průběhu roku. Kniha je doplněna ilustracemi Moniky Pavlovičové a esenci Martiny umně zachycuje a dokumentuje oko fotoaparátu Lukáše Bíby.

V osmi kapitolách se přirozeně protíná rozhovor plný otázek „na tělo“ v tom nejkřejčejším slova smyslu, a pasáže, kdy se Martina zamýšlí a rozepisuje na téma, které má potřebu rozvést. A tak se dotýká různých náboženství, různých druhů modliteb, duchovní práce s klienty, ženství, nalezení všeobecné lidské identity, vlastního směru, poslání, odpuštění a jak na to vše mít v sobě sílu.

Stejně jako Deník je kniha plná otázek, kladení si odpovědí, nalézání cest, člověk má při čtení velmi hřejivý pocit, přestože se zároveň člověku ubírají myšlenky do vlastního nitra, což nebývá vždy cesta jednoduchá, rychlá, bezbolestná a samozřejmá. Kniha je čtivá, ovšem přestože ji nechcete odložit, stejně mám pocit, že přirozeně člověk po určitých pasážích, otázkách, odpovědích….. má potřebu knihu zavřít a zamyslet se, rekapitulovat, zpytovat, souznít, a až pak si dovolí pokračovat. Toto není „materiál“, který by se hltal množstevně. Tedy ono by to upřímně šlo, ovšem nemělo by to ten správný účinek a ani si nemyslím, že by to autorka takto zamýšlela. Slova jsou jako struny, které hrají nádhernou melodii, tak si ji užijte.

 

3 v 1: Rok jako korálek (Demotivační diář 2024)

Veronika Arichteva

Martina Pártlová

Nikol Leitgeb

****

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

V tomto případě je trošku ošemetné provádět recenzi ještě před tím, než s diářem budeme fyzicky pracovat.

V tomto případě jsem se to rozhodla vzít čistě prakticky a pocitově:

Hvězdička za vtip, nápaditost & hravost!

Hvězdička za přiložené samolepky!

Hvězdička za barevnost zpracování!

O jedné hvězdičce bych debatovala a to z důvodu využití prostoru na většině stránek. Pokud má diář plnit i funkci praktickou kromě zábavné, trošku bych si možná představila většího rozložení (rozuměj využití) místa u dnů. Takto jsem měla u 90% stránek pocit, že na vybraný formát zrovna u kalendářních dnů nebylo využito prostoru naplno. A v neposlední řadě bych zmínila povrch, který je sice na dotek příjemný, ovšem obávám se, že používáním na něm časem budou zanechány „stopy“. A musím se taky přiznat, že bych zrovna u tohoto knižního vydání diáře ocenila vlepenou šňůrku jako záložku.

Ale jinak poznámky, návody, nápady, připomínky, poznámky jsou správně frackovitě demotivační a já se už těším, až jej budu naplno používat.

 

A Haunting in Venice / Přízraky v Benátkách

Režie : Kenneth Branagh

Scénář: Michael Green

Kamera: Haris Zambarloukos

Další z režisérských počinů Kennetha Branagha. Zde se u scénáře i kamery setkal stejný tým, jako u Smrti na Nilu. Zcela jiné prostředí, časová osa. Poirota, který již řešení záhad a zločinů pověsil na hřebí, požádá jeho známá - spisovatelka, aby s ní zašel na seanci a řekl svůj názor. Ovšem že se dostanou na zoubek tragickému a velmi citlivému případu, ani jeden z nich neplánoval.

Oproti Nilu, kde si divák užíval exotické lokace a výbuchu barev, tady se jedná o ponurý až duchařský příběh, takže kdo nemá rád lekání, nebude rád. Já tak nějak strpím jednu, dvě cílené lekací scény, ovšem zde toho bylo více, než by mi bylo po chuti, až mě to i začalo lehce iritovat. Musí se ovšem nechat panu režisérovi, že tam, kde jsem to očekávala, jsem se toho nedočkala, zato mě vždycky překvapil nepřipravenou, a to se cení. Můžete se těšit na příběh klasického Hercula Poirota, rodinných tragických příběhů, typických stereotypních charakterů, zapeklitých a neočekávaných zvratů a ještě překvapivějšího rozuzlení. Herecké výkony nezklamou, kamera taky ne, režisérsky má Sir Kenneth Branagh, dle mého, klasicky vše precizně zmáknuté. Přestože má film kratší stopáž než Nil, i tak si myslím, že ještě 15 minut by se dalo klidně vystříhat. 

Za mě hodnocení: 💥💥💥💥

 

 

Srpnové recenze

Jako tažní ptáci

Ema Šindelářová

****

248 stran

Velice niterný a opravdový náhled do života Báry. Popisuje rodinné zázemí, které ji formovalo ještě před narozením, její mládí, všechny její partnerské vztahy. To, jak obtížné je skloubit své potřeby, potřeby těch, co jsou na ni závislí, těch, co tvoří rodinu (v jakémkoliv stádiu), stejně jako pády a znovu vzlétnutí z popela, jako ostatně fénix, což se jako téma proplétá jako nitka všemi etapami Bářina života. Člověk se může s pocity, překážkami, problémy ztotožnit, úskalí může znát z osobních zkušeností. Jelikož autorka je mimo jiné i tanečnicí tanga, můžete mít jistotu, že v myšlenkách nebude nouze o niternost, vášeň, ladnost, důvěru, soulad, oddání, nechání se vést a tenké čáře balancování na hraně, kdy se to může zvrhnout na tu nezdravou stranu. Závěr není konec ve svém smyslu slova. Čtenář si jej může interpretovat podle své fantazie.

Styl autorky je čtivý, popisný. Spíše než dialogy autorka rozehrává vnitřní monology s takovou přesností, autentičností a tak nastavuje zrcadlo. Ne každý to ustojí a bude mít ochotu vydat se na takovouto cestu. Já osobně jsem očekávala trošku jiný styl a chvíli jsem myslela, že knihu nedočtu. Ale něco mi pořád vrtalo v hlavě a nutilo mě nevzdat to a jsem tomu ráda.