ZÓNA ZÁJMU

Režie : Jonathan Glazer

Scénář: Jason Fuchs

Kamera: Ƚukasz Żal

Hudba: Mica Levi

 

Musela jsem si nechat pár dní odstup, abych film strávila. To je asi hlavní dojem. Další dojem je - nohy mě sice kopaly, ale nebylo to z důvodu, že by mě film nebavil. Spíše to byl odraz takového znepokojení, což ostatně téma filmu předesílá. Bylo vidět, že zhruba do poloviny filmu celý sál na sebe bezhlesně a bezelstně nechává film působit, a v určitém momentě bylo naprosto viditelné, že se všichni začali znepokojeně vrtět. Bingo! Tvůrci udeřili hřebíček na hlavičku. 

Existuje knižní předloha filmu od autora Martina Amise. Sledujeme rodinu nacistického vrchního představitele Rudolfa Hösse, který s celou rodinou žije ve vile sousedící se zdmi osvětimského tábora. Film byl uchopen až dokumentárním způsobem. V domě byly instalovány kamery, herci přitom mnohdy nevěděli, kde jsou. To byla jedna z věcí, která mě práskla do očí. Člověk je zvyklý na záběry do tváří postav. Kromě jiného právě z nich divák čerpá emoce postav a sleduje, co se jim odehrává "v hlavě". Zde do tváří postav vidíme stěží. Neznamená to však, že nepocítíme tíhu slov, které slyšíme, případně věcí, co se odehrávají mimo naše zorné pole. A jak známe z hororů, to, co mnohdy nevidíme, na nás působí 100násobně více. A tak se divákovi před očima odehrává "banální" život nacistické rodiny, kdy hodují u stolu, rybaří, přijímají návštěvy, "oslavují" milníky na honosných party. Během toho prožívají každodenní dynamiku rodinného vzorce, přičemž jakoby nevnímali zvuky, které (k nim) k divákovi doléhají zpoza stěn. Nářky, občasná střelba, výkřiky, všudy přítomná oblaka kouře..... To všechno, včetně křiku, výstřelu a následného ticha poté, co slyšitelně jeden z nešťastníků ukradl jablko, hnojení na zahradě honosné vily "popelem"...... to vše ve vás probouzí pocity nenávisti k hlavním hrdinům.  Ve filmu zazní občasné, zato nervy-drásající zvuky zaznamenávající změnu vizuální, jakoby negativní perspektivy filmu. Slova a věty, které hlavní hrdinové pronášejí jen tak s lehkostí, které ovšem pro opačnou stranu mají nedozírné následky prosté jakékoliv lehkosti, ten mix negativních vjemů, které doprovází či jdou zcela proti tomu, co se odehrává před očima, to vše zanechá v divákovi hodně silný a hluboký emoční zážitek. Neskutečně působivé konečné střihové propojení mě utvrdilo v tom, že byť beru jako povinnost jednou v životě Osvětim navštívit, jak jsem zjistila, nejsem na to ještě psychicky připravena. Hudební podkres při závěrečných titulcích je pekelný, tak nepříjemné snad není ani dílo Wagnera. Jen taková perlička k titulkům - byly drobné a já na první pohled měla pocit, že byly psány švabachem. Nebyly, ovšem kdyby byly bývaly, bývalo by to to mělo přímo ďábelský efekt na druhou. 

Shrnuto a podtrženo, film je právem nominovaný v letošním boji o Oskary. Poukazuje na historii uměleckým a trochu jiným, o to neméně působivým způsobem. A opět platí známé: "Kdo zapomene na historii, je nucen si ji opakovat!"