Říjnové recenze

Božští rivalové

Rebecca Yarros

****

368 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Rebeccu Yarros znají čtenáři jako autorku světoznámé fantazy trilogie Empyreum (Čtvrté křídlo, pokračování Železný plamen). Asi neminula nikoho, komu je fantasy blízké, a na třetí díl všichni s napětím vyčkáváme.

Tentokrát se autorka pustila do dvojdílné fantasy-drama-romance. První díl Božských rivalů je zasazen do válečné Evropy. Dva hlavní hrdinové, Iris a Roman se setkají v londýnské redakci časopisu. Jsou to rivalové, oba bojují o nejlepší titulek, článek, možnost vést vlastní sloupek. Mezitím oba bojují své osobní bitvy, Irisin bratr odešel na frontu a Roman se má zachovat tak, jak si přeje jeho rodina a vedení se svým srdcem je nechtěné, neřku-li zakázané. Autorka do syrových reálií promítne fantazijní prvky, kdy dopisy psané na kouzelných psacích strojích doputují k dotyčným osobám přenosem magie. Tou ostatně oplývají i určité domy. Musím se přiznat, že jsem trochu rozpolcená, příběh je na plný počet hvězdiček, ovšem zpočátku jsem měla problém propojit více méně reálný válečný konflikt s fantazijními prvky. Když jsem se přes to ale přenesla, nechala jsem se unášet stránkami a samotným příběhem.

Autorka píše velmi poutavě, linie příběhu je promyšlená, pravidla sirén jasně daná, čtenář s napětím sleduje, co se bude v životech aktérů dít dál, s jakými ranami osudu se budou muset poprat. První díl obsahuje velice autentický popis doby, nálady, místa, nechává u čtenářů dojem, že jste v zákopech, cítíte špínu, žízeň, ticho, ohlučení, tlukot srdce, charakteristické zvuky psacího stroje. Vlastně dalším hlavním aktérem jsou samotné dopisy, které jsou, nutno podotknout, velmi autentické a od srdce. Až můžete nabýt nostalgického dojmu, jaké to bývaly časy, když se čekalo na poštu, když se dopisy křížily, a člověk si tak nepřečetl odpovědi na otázky, ale objevil se nový obsah. Člověk si uvědomí, o co vše je současná generace, která toto již nezažila, ochuzena. Čtenář má pocit, že čte dopisy v reálném čase, ztotožníte se s hrdiny, bojíte se o ně, fandíte jim, případně si přejete, aby nepřátelé nevyhráli a v boji mezi stranami vedené Dacrem a na druhé straně Envy zvítězilo dobro a láska.

Ale to by nebyl život, byť fantazijní, aby to bylo tak jednoduché. Na konci Božských rivalů je takový „cliffhanger“, že máte pocit, že než vyjde druhý díl, napětím a zvědavostí nevydržíte. Tak hodně štěstí při čekání, doporučuji zpříjemnit si a vyplnit dalšími literárními díly, kterých je na světě nespočet.

Dvojí život

Jana Poncarová

****

248 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Jana Poncarová opět zpracovává poválečnou tématiku komunistického režimu, boje o svobodu, boje o místo v tom malém česko-slovenském rybníčku, boje mezi ideologií a ideemi, režimem a něčím tak nezachytitelným, nadpozemským, výmluvným až léčivým, jako je hudba.

Musím se přiznat, že je to má první dočtená kniha autorky. Při mém prvním seznámení s autorkou jsem totiž po pár stránkách musela jinou knihu odložit, avšak vím, že se k ní vrátím. Tato mě chytla od začátku. Autorka popisuje osud houslistky Jitky, a to ve třech časových osách. Ty se skvěle prolínají a navzájem propojují. Současně doplňují události a činnosti aktérů a hlavně dopad, jaký na jejich osud měly. Jelikož jsem zažila všechny tyto časové období (70. a 90 léta 20. století a první dekádu 21. století), působilo to na mě velmi silně. Pomohlo, že jsou události a životní strasti popisovány očima Jitky, čtenář se velmi snadno dokáže identifikovat s tím, čím hlavní hrdinové prochází. Další silný dojem, který jsem při čtení měla, který na mě dolehl, byl, že jde ve velké míře o velmi smutné, stresující a tragické příběhy, za které můžeme „poděkovat“ režimu. Pocit neklidu, diskomfortu a pomyslného utahování smyčky, který ve mně klíčil, jsem musela vždy po pár stránkách či kapitolách rozdýchávat, abych za chvíli s o to větší vervou pokračovala ve čtení a dozvěděla se, kam ten příběh hrdiny dovede.

*Svoboda stojí za veškeré úsilí*

*Dum spiro spero*

 

Vánoční vyznání

Karen Swan

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Od autorky znám její řadu Divoký ostrov. V tomto příběhu se autorka věnuje současnosti, opět se podíváme pod mikroskopem na problematiku lidských vztahů na příběhu hlavní hrdinky Natashy.

Hlavní příběh se odehrává v období listopadu a prosince roku 2022, napříč Anglií, rakouskou Vídní a nepálskými horami.

Natasha s Robem a dcerkou se vrací z exotické dovolené. Velmi křehkou rodinnou pohodu dokonale rozhodí ztráta dceřiného plyšáka, protože, jak známo, bez nich se těžko usíná. Po celou dobu jsou s Natashou její věrné kamarádky, které ji přesvědčí, aby k nalezení využila sociálních sítí. A ano, jedna velmi malá kladná věc na sociálních sítích je to, když jsou využity k něčemu blahosklonnému. Mú se tak najde, jenomže se „dostal“ do nepálských pohoří. S krátkodobě zástupným majitelem se nakonec Natashe podaří spojit a přistoupí na hru, kdy neznámý nálezce píše dopisy dcerce, dokud se neodmlčí. A to zrovna v době, kdy se Natashe hroutí svět před očima. A čtenář si moc přeje, aby vše dopadlo dobře, vždyť přeci přichází Vánoce a to se dějí zázraky.

Autorka si zachovává čtivý styl. Příběhy Natashiny rodiny, jejich kamarádek a přátel a neznámého nálezce plyšáka popisuje v er formě. Střídavě vede čtenáře skrze střídavé kapitoly osudových linií Natashy a neznámého cestovatele. Pohybujeme se ve dvou časových liniích, roku 2018 a 2022. Čtenář si postupně skládá ze střípků celou mozaiku. Sleduje situace, akce, reakce, rozpoložení postav, velmi lehce se s nimi ztotožňuje. Z pasáží v Nepálu se mi zatajoval dech a naprosto jsem vnímala intenzitu, kdy každý chybný krok je osudný a každá sekunda může být poslední. Co vím, autorka byla redaktorka módního časopisu. I v sérii Divoký ostrov se leze po výškách, ovšem toto je jiný level. Marně jsem hledala doslov běžně využívaný k autorově poděkování, které čtenáři napoví, kdo všechno se podílel na vytvoření díla a případně co všechno autor podstoupil při zkoumání podkladů. Tady věřím, že se to bez rešerše neobešlo a moc by mě zajímalo, jestli autorka Nepál navštívila, jako navštívila souostroví Sv. Kildu v rámci rešerše pro již zmíněnou sérii. Každopádně to na stránkách fungovalo. 

 

GLADIATOR II

                      Režie : Ridley Scott  

                      Scénář: David Scrapa, 

                                    Peter Craig,         

                                    David Franzioni

 

Ikonického původního Gladiátora jsem viděla nespočetněkrát a pokaždé na mě dokázal působit stejně silně, a to i když jsem po tolika letech viděla Russela Crowa osobně v Karlových Varech v jeho tolik neznámé pěvecké poloze. A ano, existují ještě lidi, kteří první díl neviděli. Celou dobu před projekcí, než začal film, který mě tedy celkově pohltil, jsem si neustále říkala, jestli je lepší být nepopsaný list, nebo jít na film s obrovskými očekáváními, přestože vím, že to nikdy není dobrý nápad a většinou se mi daří jakákoliv očekávání upozadit. Zde se mi to naprosto nepovedlo. Na druhé nadechnutí ale máme zkušenosti s velmi nepovedeným Napoleonem a proto jsem byla připravena i na velmi špatnou variantu.

A zahraniční recenze, které se ještě před českou předpremiérou valily na potencionálního diváka byly velmi negativní, ale nepřikládala jsem jim velkou váhu s tím, že uvidím na vlastní oči a sama si sestavím obrázek. 

Tak tedy. Režisér se snaží držet náladu, kterou nastavil u prvního dílu. Herečtí představitelé byli vybráni skvěle, pro některé bylo velké překvapení obsazení role matky Lucia stejnou herečkou, nutno podotknout, že se i tady obrazil těžký úděl ženských postav a hlavně hereček v hollywoodském rybníčku, protože byť sošná herečka, přes vyšperkovaný obličej nedokázala tváří zahrát jakékoliv emoce.  A teď právě k emocím. Strašně moc jsem očekávala výbuch emocí při setkání Lucia s matkou. V celém skoro 2.5 hodinovém filmu byly slovy dvě osobní setkání, naprosto s odlišnými emocemi, ovšem divák nedokázal obsáhnout takový posun o 180° z tak málo interakcí a byť duo Mescal a Pascal hrál jak o život, bohužel to bouřlivé setkání a odpuštění se do diváka nepromítne. Takže co se týče vztahové linie, která, dle mého názoru, by měla být nosná a fungující stejně jako v prvním díle, tady bohužel nefunguje. Naopak se potvrzuje, že hrát jednoznačně kladnou postavu (a ne, nehovořím zde o Luciovi) je velmi nevděčný úkol, ale nutno podotknout, že herec zahraje to, co mu scénář a režisér a v nepodstatné míře producenti dovolí. Joseph Quinn, kterému hezky sekunduje Fred Hechinger už asi navždy bude zařazen do šuplíčku "psycho", a osobně bych ho strašně moc ráda viděla i v jiné poloze. Postava Denzela Washingtona tahá za nitky a nezalekne se ničeho, aby dosáhla svého a Denzel se v tom vyžívá tím svým "Denzelovským" způsobem.

Divák si tentokrát rozhodně užije bitvy a řežbu, silně doprovázenou hudebním podkresem, což pan Scott bezpochyby umí, jak už nesčetněkrát dokázal. Poukazuje na pokleslou zábavu tehdejšího Říma, kdy na rozdíl od smrti mozkových buněk v současnosti, lidé v té době platili svými životy.

Režisér zakomponoval do 2.5 hodiny i pár vysvětlujících doslovných momentů z prvního dílu, takže vlastně pocit 2 v jednom. Což je škoda, protože bych raději měla zodpovězeny otázky typu, proč říkali Luciovi "Hanna", jakým způsobem získal Lucius takové vůdčí postavení. Lidé chodí do divadel a kin na příběhy, něco cítit, nechat se zasáhnout a za to panu Scottovi krátím jeden bod. A odpouštím takové nenávaznosti, jako rána na paži, nevidíme obrandování atd atp. Jinak velice sošný a zábavný film s kvalitními hereckými výkony ale jednička bude navždy srdcovější.

Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

ANORA

                      Režie : Sean Baker  

                      Scénář: Sean Baker

 

Nemůžu jinak, nejprve musím okomentovat kulturu "chození do kina". Vážení, pokud už křoupete popcorn, prosím nekřoupejte, když je v sále totální ticho. Navíc se nám tady rozmohl takový nešvar - plechové nádoby na pití/termosky jsou taky děsně otravné, když neustále cinkají vršky, skoby u vršků a vyndávání a zandávání do plechových držáků u sedadel. Ono stačí trošku přemýšlet, že? Ale chápu, to moc bolí. A oumajgaaaad, když už si musíte honit, na to jsou jiná kina a jiné screeningy TVL.  Protože to je předpokládám co se stalo při projekci pro ČSFD, protože jinak nechápu proč má někdo potřebu asi minutové polohlasné výměny názorů..... Není divu, že se opravdovým fanouškům do kin vážně už chodit nechce a prosím prosím prosím smutně koukám a moc se přimlouvám za projekce čistě pro ČSFD...

A teď když už máme tohle ze stolu, můžu recenzovat samotný film. Ocenění Zlaté palmy z festivalu, člověk nemůže než nemít laťku vysoko. Šla jsem na film bez jakýchkoliv očekávání a znalostí maximálně anotace, jako ostatně ve velké většině případů. 

Když říkám bez očekávání, nemyslím tím absenci představivosti. I přes nějaké nesrovnalosti v návaznosti obrazu, přes těžké současné téma prošpikované odlehčenou karikaturou rusko-balkánské mafie a i přes předvídatelného prince na bílém koni jsem si film užila. Závěrečná scéna vás přišpendlí do sedačky. Díky skvěle strategicky zvoleným obyčejným závěrečným titulkům v bílo-černé barvě bez jakýchkoliv zbytečností a naprosto do ticha, o to víc na člověka závěr zapůsobí. 

Oceňuji odvahu herců. U hlavní hrdinky, kterou divák mohl vidět v Once upon a time in Hollywood, kde si jí vůbec nevšimne, tady na ní stojí celý film a lze konstatovat, že je schopná jej unést. Pár scén bych jako herečka opravdu nechtěla dělat více krát než jednou a přiznám se, ani  mít takové tělo a tolik let, nevím nevím, jestli bych na roli přistoupila.

Hvězdu dolů dávám za to, že by mi k tématu vyhovovalo větší syrovější drama a ne karikaturní komedie a scénáristicky mi scházelo zachycení většího rozvoje postavy hlavní hrdinky, ne až v poslední scéně. A odpouštím uřvanou a uhádanou náladu filmu, protože to k nátuře národnosti a popisovanému prostředí patří. 

 Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

Zářijové recenze

Železný plamen

Rebecca Yarros

*****

752 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Asi jako každý čtenář Rebeccy Yarros, jsem i já s netrpělivostí očekávala pokračování Čtvrtého křídla. Čekání stálo za to. Druhý díl se nese v duchu prvního, přičemž autorka nepřekračuje svůj stín, ale ani nepolevuje.

Příběh Violet, Xandera a celé skupiny letců, pěšáků, písařů, gryfů, wyveren, draků, veninů je opět plný akce, a když myslím, že autorka nepolevuje, tak myslím, že čtenář nedostane moc šancí se nadechnout. Neustálý boj o holé životy, bránění přátel, soužití s nepřáteli, vyrovnávání se se smrtí, zklamání, ztrácení a  znovudobývání důvěry, boj o lásku, o své místo ve světě, kde od mala stojíte před volbou zemřít nebo přežít. To vše nalezne čtenář i ve druhém díle. Velkou měrou se řeší energie, její získávání a přenášení, a to mi, musím říci, hodně připomíná vizuálně scény z Času čarodějnic. Další věcí, nad kterou jsem po dobu čtení myslela, byl fakt, že sice je na obou předsádkách krásně vyobrazena mapa, ovšem člověk měl příležitost se na ni dívat jen občas (ono manipulovat s knihou o 752 stranách není úplným peříčkem). Jelikož se v průběhu druhého dílu opravdu hodně cestuje mimo Basgiath, stejně tak, jako jsou na začátku každé kapitoly krátké úryvky z učebnic, překladů, dopisů, skript, docela by se mi takové mapky líbily v častější míře, hlavně v místech, kde je to adekvátní. Ale to už bych byla velký hnidopich a vyloženě vyhledávala „vady na kráse“.

No a ten konec…..ááááach….. óoooch….. Skutečný cliffhanger! Nebude asi žádným spoilerem, když napíšu, že oba dva díly jsou vyprávěny z pohledu Violet. U druhého dílu je ovšem poslední třeskuplná kapitola psána očima Xandera. A tak mě napadla hříšná myšlenka, že by se mi celkem líbilo, kdyby třetí díl byl celý napsán z pohledu právě Xandera. Protože… ale nic…. to už by opravdu bylo spoilerování 

:-D Takže přeji hezké čtení a osobně se už moc těším na třetí pokračování.

Mlha

Kristina Ohlssonová

****

504 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Mlha je třetí díl ze série o vyšetřovateli Augustu Strindbergovi, který bude zároveň s policií opět vyšetřovat události, související s úmrtím na konci jednoho léta v Hovensäsetu. Časově příběh navazuje na první díl Bouři a jeho pokračování – Ledoborec. Tentokrát se jedná o údajnou sebevraždu. Opět se čtenář setká i s vyšetřovatelkou Marií Martinssonovou, jejím kolegou Ray-Rayem, a starým dobrým Gunnarem.

Přestože se zase jedná o samostatný díl, tentokráte doporučuji přečíst si oba předchozí díly, protože se čtenář bude lépe orientovat v provázanosti postav a jejich společných eskapádách. Kromě toho, že to jsou dobré příběhy a dobře se čtou, samozřejmě.

Autorka se snaží, kde je to potřeba, zapojit „oslí můstek“, zmínku, která by měla vysvětlit provázanost s událostmi minulých dílů, děje se tak ale jen nepatrnou měrou. O to více mě překvapilo, že tentokrát autorka neváhala čtenáři zopakovat události, které proběhly pár stránek před tím. A protože se to opakovalo poměrně často, už to na mě jako čtenáře působilo rušivě.

Přes vše výše zmíněné si autorka drží velmi čtivý styl, krásně popisuje lokace, náladu postav, atmosféru, hezky buduje napětí a čtenář se může těšit, co připraví obyvatelům Hovenäsetu do dalšího příběhu. 

Devatenáct schodů

Millie Bobby Brown

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Hereččina prvotina mě lákala hlavně proto, že jsem si nedokázala představit, jak si takto mladý člověk poradí s látkou z válečné Británie. Autorka dává vědět, že sepsala příběh, který je inspirovaný její samotnou babičkou.

Z knihy je cítit, že se autorka zaměřila na příběhovou linku, kterou podává v er-formě. Hodně přímé řeči, díky tomu děj a čtení rychle ubíhá. Děj se odehrává v Londýně ve třech časových liniích. Čtenáři se otevře svět hlavních hrdinů, Nellie a její rodiny, Nellieiny kamarádky Babs a jejího bratra Billyho, a pak tu je Ray….. ach ten Ray, ten karty osudu pěkně rozvíří a někdy to je jen sekunda a nebo devatenáct schodů a život už nikdy nebude jako dřív. Válečné boje, schovávání v krytech, boj o život, každodenní přítomné ztráty na životech, tragické osudy obyvatel válečných oblastí a všech, kterých se válka dotýkala, první zaláskování, soudržnost, a taky setkání tváří v tvář nespravedlnosti nenechá asi nikoho chladným. Ze stránek vystupuje motiv žít život plnými doušky, protože nikdo nikdy neví, jak dlouho tady na tom světě budeme.

A autorka se do toho vrhá po hlavě, v knize poděkování mimo jiné věnovala i partnerovi, nyní již manželovi, přála bych jí hodně motivace a múzy, pokud se chce psaní věnovat nadále, aby to nedopadlo, že nám v 25ti předá „memoir“, jak je to dnes běžným zvykem. 

 

THE SUBSTANCE

                      Režie : Coralie Fargeat     

                      Scénář: Coralie Fargeat

Netrpělivě očekávaný, velmi skloňovaný film a očekáváný návrat Demi Moore na velké plátno. Film určitě není pro citlivé povahy. Nebudu se obšírně rozepisovat o obsahu, zkrátka a jednoduše známá tvář obrazovek již staršího věku se rozhodne k radikálnímu kroku a divák jen s napětím sleduje, jak se s danými situacemi aktéři doslova poperou. I když takové filmy úplně nevyhledávám, chtěla jsem vidět kolem čeho je takový poprask, jak se režisérka a scénáristka v jednom a hlavně herečky v hlavních rolích poperou s dost závažným tématem. Už dopředu jsme tedy byli psychicky i tekutě připraveni. Obavy byly i vzhledem k délce stopáže. Nakonec jsem se ani nesledovala čas, a nohy mě nekopaly, což je předzvěst toho, že minimálně film zaujal. Nebýt konce, byla jsem ochotna i dát nejvyšší počet hvězdiček, jenomže se konec strhl v něco, co už známe od Tarantina a nemyslím si, že to tématu udělalo službu. Výkony hlavních postav odvážné a zranitelné a dechberoucí. Kamera skvělá a samostatnou kategorii chvály si zaslouží zvuk, protože ten dokázal vlézt člověku až do morku kostí a také díky němu byla celá zkušenost ještě intenzivnější.

Film rozhodně diváka zneklidní a dá impuls k diskuzi a přemýšlení o dnešním světě. Určitě to nastavuje zrcadlo a osobám, kterým je toto zrcadlo nastavováno, se to, co vidí, nebude líbit. A určitě to bude působit jiným způsobem na ženskou a mužskou část obecenstva. Brala jsem to jako otestování odolnosti a sondu do vlastní duše a Demi bych moc přála Oscara!

 

 Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

 

Srpnové recenze

Chmýří pampelišky

Monika Fišerová

****

272 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Autorka zasadila hrdiny své knížky do oblasti Pálavských vrchů. Sledujeme příběhy Heleny, Roberta, Vladimíra, Terezy, Tomáše a také trochu Violy. Z převážné většiny se po kapitolách příběhy Heleny a Terezy střídají. Zatímco Helenin příběh je psán er-formou, příběh Terezy vnímá čtenář jejíma očima.

Autorka píše velice poeticky, popis pocitů, míst či věcí je tak vždy velmi barvitý a čtenář má jakoby pocit, že se mu události zhmotňují před očima. Na druhou stranu to občas vede k tomu, že čtenář ulétne do výšin a ztratí se. Nepomáhá tomu ani to, že do příběhu zasahují dvě časové roviny, které jsou zakomponovány bohužel zmatečným způsobem. Navíc se nebavíme o časově výrazném generačním rozdílu, a proto se zřejmě chtěné návaznosti nepropisují ze stránek dál. Trochu jsem doufala, že se životy všech aktérů propojí v chytrém zakončujícím kruhu, ovšem toto očekávání těsně před koncem kleslo, aby na posledních dvou stranách dokázala autorka doslova roztříštit srdce. Za malebný nádech vyprávění a za ten nečekaný konec nakonec zvyšuji hodnocení 4/5*

 

Šarlatový závoj

Shelby Mahurin

 

***

568 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. V tomto případě jsem se chtěla seznámit s autorkou, jelikož její předchozí série Holubice a had byla, dle Hoombokového měřítka, bestseller.

V tomto případě jsem byla ovlivněna nejenom vizuální stránkou knihy, včetně nádherné ořízky, ale i počtem stránek a moc jsem se na čtení těšila. Bohužel výsledné nadšení nemohu sdílet. Příběh vyprávěný Célií, která se na vlastní pěst snaží vyřešit vraždy v místě zvaném Belterra, je rozdělen do čtyř tematických a časových kapitol. Na jednu stranu se četl lehce. Nutno však podotknout, že postavy, které se prolínají příběhem, mě bohužel nechaly chladnou. Nedokázala jsem si k nim nalézt pouto. U některých byly dokonce jejich motivace tak rozmazané, nejasně pojaté a nečitelné, což pak čtenáře zanechá zmateného a nezúčastněného.

Nevím, jestli by člověk potřeboval se s postavami více sžít tím, že si nejprve přečte původní sérii, osobně ale pokračování netrpělivě vyhlížet nebudu. Je mi líto.

 

Když přišli psi

Scarlett Wilková

*****

272 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí reading copy novinky Scarlett Wilkové, která vychází 5.9.2024

Je to už mé třetí setkání s touto redaktorkou a spisovatelkou a musím říci, že mě opět příběh chytnul a nepustil o něco silněji, než předešlý. Možná s tím souvisí fakt, že hlavní zápletku autorka zasadila do Beskyd, odkud sama pocházím. Jelikož paní Wilková spolupracuje s organizací Post Bellum, dějové linky hlavních postav velmi často zasahují do válečné doby 20. století. Ani zde neudělala autorka výjimku. V každém případě byla má očekávání překonána.

Na relativně menším počtu stran zde paní Wilková rozehrává příběh s mnoha kříženími, zákrutami a bohatým obsahem. Er-formou popisuje postavy, místa, prostory, náladu, pocity tak dokonale, že čtenář má pocit, jakoby byl účasten. Mnohdy mu až tuhne krev v žilách, protože nemůže zasáhnout, varovat a jen se zatajeným dechem sleduje, jak Osud (konkrétně paní autorka) rozehrává kostky, hází je do vzduchu. Jako na trní čeká, jak dopadnou, protože ony dopadnou a my tomu nezabráníme.

V románu se čtenář seznamuje s osudy několika hlavních hrdinů. Začínají jakoby nezávisle na sobě, aby se kousek po kousku, událost po události, tajemství po tajemství zaplétaly stránku od stránky o něco více. Autorka se nebojí dějově skočit i do minulosti, a činí tak velmi zkušeně, aniž by to narušilo strukturu vyprávění. Sledujeme příběh strastí, zrad, bolesti a ztrát, osudových chyb, ale i lidské obětavosti, lásky a dobroty.

Na závěr si neodpustím, když už jsme u té dobroty ve smyslu „dobroty“. Rodiče mnohdy dělají rozhodnutí tzv. „pro dobro dětí“… ale ona to totiž někdy může být cesta do pekel. Ostatně neříká se snad, že cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly….? 

Bez hranic

Jørn Lier Horst

****

368 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Od autora jsem minulý rok přečetla dvě jeho knihy. V dalším případě detektiva Williama Wistinga se aktivity vyšetřovatelů pohybují jak v Norsku, tak také ve Španělsku. Po zavraždění australské baťůžkářky jedna Norka založí internetové diskuzní fórum, ve kterém se formou crowdsolvingu snaží dostat na kobylku případu. V momentě, kdy na něco viditelně narazí, se ovšem odmlčí. Případu se ujme William Wisting.

Čtenář tak nakoukne pod pokličku vyšetřování v Norsku i ve Španělsku, sleduje neúnavnou píli a systematičnost při shromažďování informací, spolupráci s novináři a pohyb na tenkém ledě, co se týče jaké informace v jakou dobu a komu předat. Citelně vnímá dynamiku, která strana přichází jako první s průlomovými informacemi, že to není nikdy o jedné malé kostičce v mozaice, díky které dojde k průlomu případu. Člověk si uvědomí, jaké stopy po sobě zanecháváme a hlavně, jak je důležité přiznat si pravdu, byť nemusí být vždycky příjemná. A že každý kromě pracovních věcí řešíme své další osobní záležitosti. A opět staré známé pravidlo o tom, jaký nedozírný a hrůzostrašný dopad může mít „láska“ rodiče.

Oproti předešlým příběhům jsem tentokrát intenzivně vnímala styl, který byl bez emocí, popisný, nezaujatý, věty krátké, úderné, bez zbytečných obalů, stejně jako hlavní vyšetřovatel. Obávám se, že to byl důvod, proč jsem si nedokázala k osobám najít bližší vztah. Navíc téma skrývalo další příběhové linie, které, přestože byly propojené, byly už na hraně překombinovanosti. Nicméně příběh udržel pozornost a napětí až do konce.

 

Červencové recenze

Hodinářův trik

Jeffery Deaver

*****

448 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Poprvé se mi dostává do ruky dílo Jefferyho Deavery a tím pádem 16. případ Lincolna Rhyme.

New York paralyzuje pád jeřábu. K vyšetřovatelům se dostane zpráva politické frakce, tvrdící, že dokud nepřistoupí na podmínky, za 24 hodin spadne další jeřáb, a pak nastane další katastrofa…. Tým kolem kriminalisty i NYPD mají plné ruce práce, aby rozklíčovali případ a zabránili dalším katastrofám. Geniálními dedukcemi a průkaznými fakty Rhyme zjistí, že za celou věcí stojí jeho dlouholetý nemesis – tzv. „Hodinář“. A čas neúprosně běží. Díky tomu, že se příběh odehrává, dá se říci, v reálném čase, je eskalované napětí ještě intenzivnější a pojem času nabírá zcela konkrétní obrysy. Velkou roli hrají detaily a mikroskopické pátrání, které evokuje soukolí hodinek, kdy jakékoliv zrnko může celý strojek zastavit a zničit. Ne jednou se postavy ocitnou v ohrožení života, kdy rozhodují vteřiny spolu s jejich instinkty.

Musím říci, že autor píše velmi působivě a poutavě. Příběh velmi lehce dokáže pohltit a velmi rychle ubíhá. V příběhu se pohybuje velký počet postav, díky čemuž se, mám pocit, dostává příběhová hra kočky s myší obrysy i na pole vztahu autora-čtenáře, kdy ho scénář a tedy autor, dostává tam, kde ho chce mít. A upřímně, čtenáři se to bude líbit. Autor častokrát nechává dokončení rozhovorů postav na představivosti čtenářů, kteří se ve většině případů dozvědí konkrétnější myšlenkové pochody, následné kroky vyšetřovatelů a rozuzlení ve správně načasovanou chvíli. Rozhodně tedy není nouze o momenty překvapení, a že jich je v příběhu dostatek.

Všemi smysly

Rebecca Yarros

*****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Začátek nové romantické série od autorky u nás letošního hitu Čtvrté křídlo.

Před námi se odvíjí příběh Ember a Joshe. Cesty Ember a hokejového idola a floutka se opětovně zkříží v ten nejnevhodnější moment. Ember prožívá rodinné drama a Josh se snaží dokázat, že dospěl. Jenomže nejsou věci náhodou až příliš krásné na to, aby to byla pravda?

Příběh mě od začátku chytil a nepustil. Nedoporučuji číst v mastné tyči. Jednak vězte, že budete ronit krokodýlí slzy nebo naopak budete mít tendence zakrývat (rozumějte cenzurovat) intimnější pasáže. Ale nemějte obavy, autorka se s nimi moc nemaže, zbytečně nerozmazává a za chvíli je s nimi hotová…. Jestli tedy víte, co tím myslím ;o) Nevím, kdo dělal korektury, ale redakční kontrolu bych tedy doporučovala zintenzivnit a detailněji zaměřit. Jinak ale vřele doporučuji a jsem zvědavá, kam nás autorka zavede dál.

Špilberk v pověstech

Michaela Bystrá Radvanová

****

176 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Do rukou se mi dostalo vydání knihy Michaely Bystré Radvanové věnované hradu Špilberk. Knížka je útlá, graficky zajímavě pojatá. Je z ní cítit, že se jedná z velké většiny o zpracovaný studijní materiál, nicméně stejně tak jí nelze odepřít zápal, zanícení, čas strávený rešeršemi a zpracováním. Jedním ze základních stavebních kamenů tohoto letošního vydání bylo vydání studentského textu se stejným názvem Špilberk v pověstech z roku 2001.

Čtenář se tak vzdělávací, ale zároveň zábavnou formou, dozví střípky historie, v rámci níž autorka vykresluje prostory, a historické a často až bájné příběhy, jež se k prostorám váží. A tak se spolu s tehdejšími obyvateli dozvíme o událostech spojených například s hladomornou, studnou, mučírnou nebo sekyrárnou. Kniha zpracovává pověsti, které jsou systematicky roztříděné dle hradebních prostor. A jednotlivé pověsti autorka podloží historickými záznamy, úsměvnými dvojveršími a také nastíní dovětkem, jak to vlastně bylo doopravdy.

Velice doporučuji, pokud vás zajímají české hrady, jejich historie, se chcete ponořit do vln doby Přemyslovců, švédského obléhání, případně se dozvědět něco o takových obyvatelích hradu, jakými byli například Václav Babinský nebo Tomáš Grázl. A pokud jste hrad doposud nenavštívili, berte to jako skvělou příležitost a tip pro výlet.