Červnové recenze

Zvrácený

Jodi Ellen Malpas

****

544 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s tvorbou JDM proběhlo při její trilogii This man a autorka si rozhodně nehraje na to, že by měla jiné ambice než kopírovat náladu 50 shades. V edici Tajemný hříšník je po Podmanivém na řadě Zvrácený.

Zde se setkáváme s bývalou policistkou Beau a mafiánským „bad boyem“ Jamesem, u něhož poslední, co by potřeboval, je se zamilovat. A možná si myslí, že si to nezaslouží, nebo že toho už není schopen. Beau má za sebou traumatický zážitek a jediné co chce je dokázat, že smrt matky nebyla náhoda a skvělá policistka v ní chce přijít na vraha a postavit jej před spravedlnost.

Kniha je obsažná, každá kapitola je na střídačku psána z pohledu hlavních protagonistů.

Charaktery jsou popsány skvěle, žhavější scény neiritují a jsou napsány tak, jak je to v daném případě pro hlavní postavy charakteristické z hlediska vývoje jejich postav.

Scénář pěkně plyne, napětí autorka dávkuje tak, že je lehké číst dál a dál a pokud přeci jen plánujete přerušit čtení, kapitoly mají příjemnou délku. Zápletka je dostatečně zauzlovaná a při tom není překombinovaná.

Doporučuji, když potřebuje člověk vypnout, styl psaní autorky je příjemný a paradoxně oddychový i přes drastické téma.

__________________________________________________________________________________

Kde jsi, když nejsi

Radka Třeštíková

*****

400 stran

Mé první setkání s tvorbou Radky Třeštíkové. Jelikož autorka viditelně rozpolcuje čtenářskou komunitu, byla jsem na její styl zvědavá. Hlavně kvůli rozporuplným recenzím. Ale jak už to tak bývá, když něco rozvibrovává strunu a nenechává to čtenáře klidným, tak to o něčem svědčí.

Jsem mile překvapena, Radka má velice příjemný čtivý styl psaní. Má velký dar práce se slovy. V této knize navíc velmi zajímavě pojala děj scénáristicky. V případě, že je zvykem skákat v časové lince, většinou známe kapitoly označené daty. Zde Radka překvapivě zaujala taktiku „zpřeházených“ kapitol. Nejprve jsem se zamýšlela, zda chce čtenáře vyvést z klasického čtení od začátku do konce, aby byl nucen jít a hledat kapitoly po kapitolách, aby se trošku vytrhl z klasického formátu. A tuto verzi jsem, přiznám se, nezkoušela, takže pokud to někdo takto pojme, ráda bych věděla, co na to říká. Osobně jsem i po přečtení recenzí jela od začátku do konce a opravdu čtenář se nemusí bát. Radka pěkně navazuje, udržuje si dějovou linku, a jelikož je nám záhy jasné, co se stalo, hypnoticky čteme kapitoly a s velkým nekomfortním pocitem a napětím sledujeme, jak se věci vlastně udály.

Čtení je to těžké, ve smyslu téma není vůbec odlehčené, jedná se o téma rozvodu, kdy jsou toho bohužel součástí děti. Tím, že je román psán v ICH formě, mám pocit, že je to ještě intenzivnější. Musím souhlasit s několika recenzentkami, podle kterých s příběhem může „souznít“ osoby až v určitém věku. A když píši souznít, tak tím myslím, že čtenář/ka dokáže hlavní hrdinku chápat, mít pochopení pro její stavy, chování, rozhodování v daných situacích, důvody…

Hodně recenzentek se zlobilo, že je knížka „sprostá“. Radka píše velmi spisovně. Pravda, s některými věcmi si v postavě hlavní hrdinky nedělá servítky, ovšem ano, mužské postavy hovoří sprostě a vyjadřují se vulgárně. Ovšem dělat, že to stejné neslyšíme od náctiletých na zastávkách, před školou, u hřišť či v MHD by bylo hodně pokrytecké. Hovoří totiž stejně, a ne že ne!

Takže suma sumárum, opravdu mě rozpolcenost recenzí původně odrazovala, ovšem jsem moc ráda, že jsem se nedala a přečetla na vlastní oči. A rozhodně mám v plánu si přečíst předešlá Radčina díla.

 

Květnové recenze

Poslední léto

Karen Swan

*****

456 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Tento příběh Karen Swan čtenářům představí Vnější Hebridy, konkrétně souostroví St. Kilda. Zde v roce 1930 žije 36 obyvatel v těžkých ostrovních podmínkách, bez elektřiny, odkázáni na své síly, společné prožívání strastí. Muži zastávají silné práce, loví ptáky, případně jejich vejce, a to vna těžko dostupných místech místních skalisk, zatímco ženy se starají o stáda ovcí, předou vlnu, sklízejí úrodu, tkají látky, a to vše odvádí jako jejich platbu za možnost žít na ostrově. To vše k nim pravidelně jezdí zkontrolovat a převzít faktor, takový správce.

Effie Gilliesová žije již jen s otcem, její mladší bratr nešťastnou náhodou zemřel, matka také. A aby se zvládli uživit, Effie zastává mužské práce. Je to takový Tom-boy. Je energická, odvážná, vášnivá. Jednou k nim zavítá jeho lordstvo se svým synem Sholtem. Chce rozšířit svou sbírku ptačích vajec. A jelikož Effie prokáže, že při lezení po skaliskách a provazech se nejenom vyrovná, ale dokonce předčí své mužské protějšky, a muži zrovna musí odjet lodí na pár dní na vedlejší ostrov, kde se musí postarat o ovce, a je nasnadě, že to bude právě ona, která se ujme provádění jejich lordstva. Zaujme nejenom svou šikovností, znalostmi, ale i svou živelností a není se co divit, že zaujme syna Sholta. Jenomže přísný otec i faktor je sledují skoro na každém kroku. Nehodí se, aby prosté děvče bylo viděno ve společnosti jeho lordstva. Nakonec nadejde ten neslavný den, kdy lord i se svým synem musí odcestovat zpět na pevninu, a tím i z Effieho života. V tom roce dojde k dlouho očekávanému kroku a společenství je nakonec přesídleno na pevninu. To se samozřejmě neobejde bez tragických událostí. Když už se nad Effie sužují veškeré mraky, dostane příležitost pracovat pro lorda, kdy mu má katalogizovat jeho veškeré poznatky, zápisky a vzorky a týkající se jeho obdivuhodné sbírky vajec, která bude poté vystavena. A taky to znamená, že bude blíž Sholtovi…

Podaří se Effie najít své místo pro život, a žít si život beze zbytku takový, jaký si přeje a s kým si přeje, nebo se bude muset podrobit matriarchálnímu zřízení společnosti za cenu osobního strádání?

Autorka píše poutavě. Přiznám se, že zpočátku jsem byla skeptická a neuměla jsem se pořádně do příběhu začíst od prvních stránek. A většinou to v takovém případě zcela vzdám. Ovšem něco mi říkalo, že mám vydržet a opravdu, po začátku trošku náročnějším na pozornost se příběh neskonale rozběhl, postavy jsou vylíčeny velmi skvěle, aniž by autorka prozradila momenty překvapení. Ostatně popisné je dílo velmi, proto těch 456 stran. Vysvětloval by to fakt, že autorka do míst sama osobně odjela, a proto je schopna vše krásně popsat a čtenáři tak nabídnout strukturu pro představivost. Normálně sáhodlouhé popisy v dílech nemusím, ale zde po nějaké době popisný styl do příběhu zapadl a vůbec nevadil, ba naopak, podal čtenáři nejen charaktery, vizualizaci míst (aniž by odebral čtenářově imaginaci). V příběhu se postupně odkrývají důležitosti a důvody jednotlivých setkání a odkrývají se charaktery. Aha momentů či momentů překvapení se čtenář také dočká a bohužel i syrových výjevů, jakých je na tak syrovém místě zřejmě plno. A když už si myslíme, že příběh směřuje ke svému konci, autorka v posledním výjevu rozehraje půdu pro pokračování příběhu, na které si budeme my čtenáři muset počkat. A jelikož se má jednat o první z pětidílné série, máme se nač těšit.  :)

__________________________________________________________________________________

Zatmění

Jo Nesbø

*****

516 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s Jo Nesbøem v knižní podobě. Sněhuláka jsem viděla ve filmovém zpracování, tudíž jsem věděla, do čeho jdu a že si autor nebere žádné servítky. Čtivost mě nezklamala. Přirovnala bych to s dobře rešeršovaným pozadím příběhu a čtivostí autora Lee Childa. Rozdíl je v tom, že u Jacka Reachera čtenář ví většinou celkem brzy po kom Reacher půjde a zajímá ho, jakým způsobem záporáka/záporáky Reacher dostane. V případě příběhů Harryho Holea je to o něčem jiném. Tady je čtenář do poslední chvíle schválně autorem strategicky odváděn ze stezky, v příběhu se prolíná několik postavových propletenců a čtenáři je viditelně podávána částečná informace, kdy na závěr nevěřícně kroutíme hlavou, jakýže to scénaristicky-dějový oříšek na nás autor přichystal. Knížka není nic oddechového, Jo se nebojí dotknout se náročných témat. Postavy a příběh vám zůstává v hlavě a chcete co nejdříve zjistit, jak se zauzlenec rozplete a jestli odhadujete zláče správně. A jako třešničku na dortu Jo do příběhu elegantně naservíruje semínko pro příští detektivní případ Harryho.

Jo rozepsal velkou škálu charakterů, hlavní hrdina není žádný svatoušek, má na krku vymahače, prožil si peklo, na světě mu toho proč žít moc nezůstává, chce se upít, ale stále má svou integritu, svůj brilantní úsudek, své znalosti a zkušenosti, které z něj činí nejlepšího soukromého detektiva, který je jedinou možností jak případ vyřešit. Dá dohromady skromný tým zkorumpovaného policisty, psychologa, který umírá na rakovinu a bývalého taxikáře, prodejce drog. V tomto případě je nejenom čas největší nepřítel, ovšem stejně tak policejní oddělení, pro které by byla ostuda případ vražd nevyřešit a stejně tak jsou Harrymu a případné oběti v patách krvechtiví a senzacechtiví redaktoři a čtenáři novinových plátků.

Případ se mi líbil a uvažuji o tom, že bych si přečetla předcházející případy Harryho. Trošku mě osobně vadí styl, kdy vědomě a bez skurpulí autor naznačí například nastalý rozhovor, ve kterém se dotyční baví, abychom my čtenáři zjistili obsah až posléze v rámci autorova načasování. Já to respektuji, a celkem jsem si vždy i řekla „no tak to jsem zvědavá, co zase vymňoukli“, tak se to dozvím později. Ovšem při častějším využívání takovéhoto stylu by mě to asi přestalo bavit. Proto například Lee Child a Reacherovy příběhy mě nikdy neomrzí číst. Ale na to mám Jo Nesboa až příliš málo načteného. A i přesto mohu vřele doporučit.

__________________________________________________________________________________

Únik z Osvětimi

Jonathan Freedland

*****

520 stran. 

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Příběh žida Rudolfa („Rudiho“) Vrby, který jako Walter Rosenberg, utekl z lágru v Novákách, aby jej čekal pokud se to tak dá nazvat, důležitější útěk a boj za to, aby se informace o holocaustu dostaly na správná místa a podařilo se zachránit skupinu 200 000 maďarských židů před jistou cestou na smrt.

Rudolfova inteligence, jeho spojení s Fredem Wetzlerem, odhodlání postavit se zlu, bezpočet náhod, které jej dělily od jisté smrti stojí základem příběhu o lidské odvaze, odhodlání čelit zlu, informování o zvěrstvech, vybírání si svého okruhu lidí, kterým se dá věřit, boj o to, aby se informace dostaly od hluchých a nevěřících uší až k místům, kde s informacemi náležitě naloží a došlo k záchraně nevinných lidských životů.

Walter po válce přijal slovenské jméno, zatímco Fred Wetzler si po celý život své jméno ponechal. Mnozí měli Rudimu za zlé, že po válce nesčetněkrát o zvěrstvech hovořil věcně, jako by odosobněně, dokonce snad jako by se usmíval, ovšem možná to byl jediný mechanismus, díky kterému se Rudi dokázal vrátit k normálnímu životu, a když se to tak vezme, možná pro jeho vyzrálost a fakt, že nebyl zbrklý, dokázal si spočítat pro a proti, a vůbec díky jeho naturelu dokázal holocaust přežít.

Jonathan Freedland podává neskutečně čtivý, věcný příběh kdy se seznamujeme s příběhem Rudiho, co stálo na začátku jeho mladého života, což jej připravilo na budoucí strasti. Popisuje fázi života v lágru (Lágr), osudné chvíle, které jej poznamenaly, pomohly mu přežít a stáli u zrodu odhodlání za každou cenu utéci a podat zprávu světu. Poté se autor věnuje útěku (Útěk), přípravám na něj, doslova vteřinami, které rozhodovaly o životě či smrti, úspěchu či neúspěchu celé mise. Ale jelikož útěkem vše nebylo ještě vyhráno, popisují se momenty po útěku, kdy se Rudi s Fredem snaží podat zprávu (Zpráva) na příslušná místa a i na relativní svobodě jim šlo o život. Poslední část Stín popisuje život Rudiho po válce až do jeho smrti.

Příběh byl i zfilmován Petrem Bebjakem v roce 2020 pod názvem Zpráva. Kniha je obsáhlá, čtivá, čtenáře nenechá v klidu. Pořád přemýšlíte, jak je možné toto vše vydržet, zakusit a pokud má člověk štěstí a přežije, jak je schopen dál fungovat a nebýt například zahořklý. To ostatně obdivuji u každého přeživšího holocaustu, se kterým sleduji rozhovory. Cítím obdiv, úctu, neschopnost pochopit, jak je vůbec lidská bytost vůbec schopna takových zhůvěřilostí vůči druhému protějšku, pokud je ovšem můžeme za lidské bytosti považovat. A ještě jedna věc, dávala bych to za povinnou četbu již na druhém stupni základní školy, protože co vidím kolem sebe, vracíme se opět tam, kdy buďto jsme k takovým příběhům hluší, schválně je ignorujeme jakoby snad ani nebylo možné, aby se staly, až do bodu, kdy by si snad někdo i takovouto část historie dokonce dovolil popírat.

 

Květnové recenze - grafické romány

Atentát

Yasmina Khandra

*****

152 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Téma Blízkého Východu, rozkolu náboženství, fanatismu, utrpení zúčastněných, akce sebevražedných atentátníků. To vše obsahuje grafický román podle románu Yasminy Khandry. Hlavní postava – doktor Amin Džaafari se dozví, že jeho manželka spáchala sebevražedný atentát a zdrcený vdovec se vydává po stopách, aby zjistil, co vlastně jeho žena dělala, když si myslel, že je na víkend u rodiny. Sám se vydává hledat Imáma, který ji měl zfanatizovat. Cestuje do Betléma, do Palestiny, několikrát bude hledět do hlavně zbraně. Stráví čas potřebný k pochopení a odpuštění u rodiny, kde se nakonec nevyhne svému osudu.

Bohužel takové příběhy nejsou ojedinělé, a byť se nám zdá, že se to děje někde „od nás“, musíme být hodně ostražití a neusnout na vavřínech nesmíme si myslet, že se nás to netýká.

Grafický román byl rozvržen velmi přehledně, kresby byly opět všeříkající, ovšem občas jsem u bublin měla problém poznat, kdo věty říká, člověk musel odhadovat z kontextu. V takových případech to se jednalo o osobu nakresleno zády k čtenáři, a jelikož druhá osoba měla zavřená ústa, šlo to vylučovací metodou. Ale opravdu to bylo v řádu jednotek a není důvod strhávat hvězdu.

__________________________________________________________________________________

Fotograf z Mauthausenu

Rubio Salva

Ilustrátor: Pedro Colombo

*****

112 stran

Opět další syrový avšak velice reálný příběh z období holocaustu o statečnosti, odvaze, odhodlání a vytrvalosti. Příběh Francisca Boixe, který je odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, kde jakožto bývalý redaktor časopisu se takticky snaží a získá místo hlavního pomocníka nacistického velitele, pro kterého má jedinou cenu, jelikož je jako fotograf schopný a svému řemeslu rozumí, zastává pozici člověka, který vyvolává filmy, které nemá spatřit světlo světa, jsou pouze pro nacistické pohlaváry a jejich rodinné příslušníky. Nacista zaznamenává smrt jako zvrácenou formu „umění“. A Francisco se rozhodne za každou cenu uchovat kopie materiálu jako důkazný materiál.

I když pomohl při Norimberských procesech usvědčit pohlavára ze zvěrstev, bohužel brzy po návratu domů v pouhých 31 letech umírá. Z cca 20 000 negativů jich doposud 19 000 nebylo objeveno.

V roce 2018 byl příběh zfilmován.

__________________________________________________________________________________

V šedých tónech

Ruta Sepetysová

Ilustrátor: Dave Kepka

Coloring: Brann Livesayová

 

*****

160 stran

Grafický román Ruty Sepetysové. Od Rychlých Šípů jsem komiks neměla v ruce a přiznám se, zde jsem vizuálně měla někdy chvíli potřebu přemýšlet o posloupnosti. Občas byly stránky rozvrženy jinak a člověk se musel přizpůsobit a tempo a kontinuita se trochu porušila, ovšem stejně člověk občas pozastavil a přemýšlel o příběhu a nebylo to něco, proč bych měla potřebu dát o hvězdu horší hodnocení. Příběh lidského utrpení, nacistické nestvůrnosti a nelidského chování k bližnímu svému je rozdělen tematicky do tří kapitol: Zloději a šlapky; Mapy a hadi a Led a popel, podle toho, jak příběh postupoval.

Lina měla perspektivu jako talentované děvče umělecké školy. Bohužel to, že Litva byla připojena k tehdejšímu Sovětskému svazu, ji a mnoho ostatních předurčilo k vystavení všudypřítomné  smrti, nemoci, hladu, špíně, ztrátě, jaké my si ani neumíme představit. V podmínkách pracovního tábora na Sibiři zjistí, proč byla její rodina odvlečena. Snaží se spolu s bratrem a matkou přežít, její umělecké sklony ji dovedou do cesty nacistického vůdce, který je zaslepen sebeláskou a chce, aby jej kreslila. A i v těch nejtěžších chvílích měla naději a provázela ji láska. Lina si umane, že nakreslí vše, čeho byla svědkem, všechny zvěrstva konané na lidských bytostech, aby podala a zachovala svědectví pro ostatní. Je až k nepochopení, že i v současné době se najde někdo, kdo má tendence tyto příběhy zlehčovat, či snad s nedůvěrou vyvracet. A je důležité, aby se příběhy neustále dostávaly k veřejnosti, protože národy velmi snadno zapomínají a to vede k tomu, že jsou nuceni si historii opakovat!

Původní román jsem ještě nečetla, ovšem po dojmech z knihy jsem si pustila filmovou adaptaci z roku 2018 a taky vřele doporučuji.

 

Dubnové knižní recenze

 

Drahý Aarone

Mariana Zapata

****

456 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Pro mě první seznámení se stylem autorky. Sice se u nás jedná o "novinku" ovšem dílo je již z roku 2017. Autorka romantických bestsellerů se tentokrát zabývá slow burn romancí mezi Ruby, obyčejnou holkou z texaského Houstonu a Aaronem – vojákem na misi. Oba jsou zařazeni v programu, kdy si vojáci dopisují s přidělenými civilisty, což má zvednout morálku, rozptýlit vojáky při jejich těžkém povolání.

Autorka píše čtivě, na příběh se díváme optikou Ruby. Autorka se dokáže se vcítit do myšlení dospívajících a v případě Aarona a z principu jeho povolání i člověka, který musí až příliš brzy dospět. Přiznám se, že číst komunikaci bylo, jako kdybyste se někde na půdě probírali dopisy, které si vyměňovala vaše babička s dědečkem, jen se to vše děje v modernější době. A i když jsem nebyla úplně cílová skupina, užila jsem si to postupné oťukávání mladistvých pocházejících každý ze zcela odlišného domácího/ekonomického prostředí. První část se odehrává ve formě emailů, které pozvolna přejdou v chatovací konverzaci přes Skype a poté dojde po určité době i na osobní setkání. Jak bude probíhat, se už dočtete sami ;o)

Velice čtivá oddychová romantika ideální tloušťky na letní dovolenou. Završení byť tempem rychlým a obsahově krátkým epilogem čtenáře/ky určitě uspokojí.

__________________________________________________________________________________

Moje roky v Izraeli

David Borek

*****

256 stran

David Borek je stálým zpravodajem ČT na Blízkém východě. Sám se brání označování válečného zpravodaje, byť se často objevuje v situacích, kdy jde člověku o život a obklopuje jej všudypřítomná „vůně války“. Paradoxně nejvíce se o svůj život obával, když si v květnu 2000 při tamním svátku vyrazil do synagogy a dostal se do lidské tlačenice. V podobné na stejném místě, opět při oslavě svátku, v roce 2021 umírá při tlačenici 45 osob.

Pan Borek zná tamní svět velice dobře. Jako někdo, kdo na Blízký východ ani nezavítal (hlavně asi prozatím nemám potřebu), jsem byla velmi ráda za podrobný popis kultury, přiblížení tamní mentality a podrobné až rozpitvání politického rozpoložení a osobní zkušenosti autora v rozpětí let 1986 až po současnost. Získáváme tak barvité, nestranné informace a pohled skrze průzor účastníka-pozorovatele-dokumentaristy-zpravodaje.

Je to kniha, při které jsem, přiznám se, vyšla z komfortní zóny. Vůbec toho ale nelituji. Oproti například románu ovšem tuto knihu nelze číst a takzvaně nepustit ji z ruky, dokud nevíme, jak příběh skončí. Osobně jsem si ji musela kouskovat a informace vstřebávat. Pan David Borek přibližuje popisované situace, místní naturel a myšlenkové pochody velmi podrobně. Historické milníky doprovází fotografiemi ať již ze svého rodinného alba, či tzv. z místa činu. Kniha je rozdělená do etap a tematických okruhů. Ovšem i jak sám autor v určitém místě poznamená – u cigarety si utřiďuje myšlenky pro další informace. Pro mě osobně bylo obtížné udržet si pozornost i přes velmi zajímavé pohledy a rozbor. Proto to „kouskování“. Nicméně v autorově stylu oceňuji jeho sarkastický tón poznámek, či tlumočených vtipů a při daných situacích mnohdy jeho až černý humor.

Pro někoho, kdo se chce seznámit s Blízkým východem, podává autor zajisté cenné informace, jejichž dokumentování je cenné i pro další generace.

__________________________________________________________________________________

Disney – 100 pohádek

*****

104 stran

Ke 100. výročí Disney vyšla tato edice Disney 100 pohádek, kde se děti mohou setkat se známými postavami příběhů z pera Walta Disneye. Avšak v těchto 100 příbězích na hrdiny čekají různá dobrodružná setkání a zápletky a jiné zapeklité situace. Velice dobře se příběhy čtou i malým drobečkům (doporučený je věk od 4 let), jelikož délka na 1 stranu je pro případně unavené rodiče tak akorát. Dospěláci mohou, hlavně zpočátku, být překvapeni, že nečtou příběh, který už tak sami notoricky znají. Ale děti mohou na známé kreslené kamarády zažít v bezpočtu (přesně ve sto) příbězích, které tak příhodně i pro rodiče mohou skýtat příjemná překvapení a neotřelost. Asi nebude žádný velký spoiler a překvapení, že každý příběh má rozuzlení a jak se na správné pohádkové příběhy sluší a patří, je zde i skryto morální ponaučení bajkovského typu a zároveň mají příběhy vždy šťastný konec. Ostatně kdo by také před spaním chtěl číst, případně slyšet příběhy, které neskončí dobře J

A proto doporučují děti i dospěláci všemi pěti pohádkovými hvězdami

 

Březnové knižní recenze

Ty chladné oči

Scarlett Wilková

****

288 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Na styl Scarlet Wilkové, kterou znám spíše jako redaktorku, jsem byla hodně zvědavá. Její prvotinu jsem nečetla, o to více jsem byla zvědavá na toto dílo.

Velmi umně nás autorka provází příběhy, které jsou rozděleny do tří období (40. +50. léta / 60.+70. léta / 80.+90. léta). Ústřední postava Rusky Neonily čtenáři v er formě přibližuje útrapy, úskalí, syrové až kruté podmínky válečné doby a také syrové až chladné rozhodnutí, které život postavám díla postavil do cesty. Co se týče cestování, v průběhu románu se dostaneme ze Smoleska do podhůří Beskyd (což je pro mě obzvlášť citlivé, jelikož jsem v té oblasti vyrůstala). Příběh nám na osudech tří generací představuje vztahové, odbojové, ideové křižovatky, kdy není vše jen černé či bílé, že lidé dělali rozhodnutí z přesvědčení, že to dělají ve prospěch rodiny. Že se člověk nezavděčí nikdy všem, že se vždy objeví lidé, kteří z hloubi duše chtějí pomoci, a to nejenom svému okolí, kteří ani na chvíli nezaváhají, na důsledky hledí až v druhé řadě. Někdy si osud zahrává tak, že i pře nejlepší úmysly se objeví někdo, kdo bude činit dobro ze zištných důvodů, někdo, kdo je schopen se během chvíle z přítele stát nepřítelem. A třebas to může být z vedlejších úmyslů.

Autorka rozhodně umí proplést osudy. Příběh byl čtivý, jen jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, když si člověk snaží obsáhnout dobu, důvody, které stojí za určitými životními kroky. Nečekejte nějakou love-story. Scarlet popisuje příběhy jakoby odosobněným až dokumentárním způsobem, i přes občas zmíněné tužby jsem si nedokázala najít bližší napojení na postavy. A notně si nemyslím, že je to špatně. Protože o to více se ve mně pral pocit pochopení, racionálního rozebrání situace s myšlenkou, co by sám člověk, být v takové pozici, udělal. Není se ani čemu divit. Věřím, že doba, kterou díky své práci Scarlet podrobně studovala, byla takováto - mrazivá - a člověk se musel až, dá se říci, odosobnit, upozadit mnohé touhy a snažit se přežít. A rozhodně se takovéto příběhy musí připomínat pro generace, které dobu minuly. Byť se náš národ doposud, dle mého názoru, nedokázal s historií vyrovnat, pro generace narozené například již v tomto století se můžou takováto vyprávění zdát jako sci-fi a to si naši předci, kteří za naši svobodu bojovali, nezaslouží.

__________________________________________________________________________________

V lásce a válce

Maggie Brookes

****

392 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Až na prolog z roku 1921 se příběh odehrává mezi lety 1936 a 1938. Sledujeme její život v Hertfordshiru kdy už jako 16tiletá poznává intenzivní přátelství, které ji pojí s kamarády, bratry Jamiem a Tomem. Oba se rozhodnou jít rukovat, každý ovšem z protichůdných důvodů.

Sledujeme hrůzy války, odhodlání, díky kterému se Lucy vydává do Španělska, kde jako dobrovolnice pomáhá těm nejzranitelnějším a všude tam, kde je to nejvíce potřeba. Z hloubi duše si nepřeje nic jiného, než aby se jí podařilo přemluvit oba bratry, aby se vrátili domů. Čtenář vnímá, jak křehký život je, že ne vždy co si přejeme se vyplní v přesných obrazcích, tak, jak si člověk třeba vysní. Jak je cesta osudu vratká. Jak pocit nádhery, spokojenosti a radosti ze života může okamžitě nahradit pocit zmaru, špíny, hladu, nemoci. Jak úctyhodné je, když i přes to vše se člověk přenese, otřepe se a věnuje veškerou svou vůli, čas a energii něčemu vyššímu, pomoci jiným, pomoci komunitě.

Povinnosti, nekonečný kopec práce, neustálý strach o život, nová přátelství na život a na smrt, na které Lucy narazí a které ji ovlivní, ji natolik pohlcují, že někdy i starost o své kamarády musí do pozadí. Osud tomu chce, a Lucy se přeci jen s oběma bratry během války setká, každé setkání bude mít ovšem různá vyústění, tak jako den a noc, stejně tak jako byli i oba bratři rozdílní. Koneckonců, život jde dál, a na Lucy spoléhá příliš mnoho osob.

Autorka píše příběh Lucy v er formě. Tři čtvrtiny knihy jsem přemýšlela, zda-li je to nějaký handicap. Přirozeně si myslím, proto, že vyprávění nebylo skrze Lucyiny oči, měla jsem jako čtenář pocit, že se mi odehrává před očima film. Neměla jsem pocit, že by člověk byl účasten příběhu. Ovšem autorka je skvělá v popisování situace, prostoru, lokací, emoce popisuje také dokonale, byť jsem měla pocit, jakoby z rychlíku. Každopádně velice čtivé, člověka nenechá chladným, jak tato životní etapa hrdinky nakonec dopadne. A nelze než jen cítit obdiv a úctu k takovým silným příběhům a všem, kdo se rozhodli bojovat se zlem.

__________________________________________________________________________________

Umění nemoci

Jan Vojáček

*****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Pan doktor, Jan Vojáček, se po Umění být zdráv a Rozhodni se být zdráv, vydává ve své třetí knize Umění nemoci na cestu bližšího prozkoumání tématu nemoci, odkud se bere, jak na nás působí, jak se k ní můžeme postavit. První dvě knihy jsem nečetla, ovšem mám v plánu se jimi dozásobit a věřím, že všechny informace jsou popsány tak smysluplně, že vše do sebe zapadne jako puzzle. Každopádně už jen tato kniha dá informace k zamyšlení.

V knize se postupně zamýšlíme nad tím, že našemu „biostroji“ se vytváří předpoklady už v prenatálním stádiu, a vše jej ovlivňuje – od toho, čím „krmíme“ svou mysl, s kým se stýkáme, naše postoje, životní biorytmy, v jakém prostředí se nacházíme (dlouhodobě), jakou práci vykonáváme (dlouhodobě). Dlouhodobě zmiňuji záměrně, protože se mi líbilo pravidlo, popsané panem doktorem, a to pravidlo 72% : 28%. Tzn. určité procento (28%) vychýlení (krátkodobé) nevadí, když však 72% bude v souladu. Celou knihou prostupuje skvělá myšlenka, že naše tělo je neskutečně skvělá „mašina“, která dělá vše proto, aby vše fungovalo na 100%. A pokud po nějaké době je tělo nuceno jet jinak/nesynchronně a dělat vše proto, aby vše bylo dobré, a ono už nemůže jinak, vyšle nám signál = nemoc, chcete-li. A je na nás, jestli to budeme vnímat, jak to budeme vnímat a zda-li tzv. rekalibrujeme náš život naše nastavení, náš biorytmus, kdy zjistíme nejenom co je špatně, ale také jak ve finále takovou informaci pojmeme, abychom dosáhli harmonie.

Určitě jsou v knize informace, které se nad kterými někdo může pozvednou obočí s tím, že se jedná o velké „ezo“, že je to neuchopitelné, nehmatatelné. Hlavně jde o to, že vše jde od základu z nás a od nás. Jde o to, jestli chceme něco změnit, co jsme ochotni pro zdraví své, své rodiny, svých nejbližších a milých, udělat, jak jsme schopni reflektovat věci, které při sebereflexi zjistíme a co s danou informací uděláme.

Kniha je smysluplně rozdělena to tematických kapitol, v druhé části jsou pak popsány případy „ze života“, kde vidíme dříve popsané věci tzv. v praxi, kdy svá zjištění a změny popisují konkrétní osoby.

Už teď vím, že se ke knížce budu vracet, abych si obsažné a cenné informace občerstvila a pokud někde polevím, abych si případně připomněla původní záměr. Vřele doporučuji.

__________________________________________________________________________________

Jak svět doopravdy funguje

Vaclav Smil

*****

400 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Vaclav Smil je autorem více než 30ti knih o životním prostředí, energii, potravě a historii technologického pokroku.

Musím připustit, že vědomě toto bylo vystoupení z mé komfortní zóny. Ostatně člověk má pravidelně číst informace z oblastí, ve kterých se nepohybuje, či se jimi nezabývá, nestuduje či v nich nepracuje. Anotace knihy nabízí čtenáři pohled na to, jak náš komplikovaný svět funguje. Pravda, data v knize se na první pohled mohou jevit jako ohromující, ovšem kniha je napsána smysluplně, jednotlivé kapitoly jsou tematicky rozděleny:

•        Energie
•        Produkce potravin
•        Materiální svět
•        Globalizace
•        Riziko
•     Životní prostředí
•        Budoucnost

Autor přehledně představuje problematiku, na jejímž základě svět funguje a dokáže data dát do takových souvislostí, že i člověk ze zcela jiného oboru začíná mít alespoň představu, jak jsou určité záležitosti spolu vzájemně propojené. A věřte mi, jsou to informace, které se dotýkají každého jednotlivého z nás, ať si to již připouštíme, či ne.

Už nikdy nebudete jíst kuře bez toho, aniž byste si představili adekvátní množství ropy představující energii, jaká je potřeba k tomu, než se kuře dostane na váš stůl. Pro vaši představu - 1kg kuřecího masa na jídelním stole znamená energii 300-350 ml ropy (polovina láhve vína, u méně efektivních výrobců až láhev celá).

Představa, respektive informace médií, že veganská strava znamená úsporu energetických nákladů je mylná. Je tomu právě naopak.

Globalizace není ekvivalentem přírodních sil, ale panuje shoda, že jde o lidský výtvor, který v určitých směrech zašel příliš daleko a je třeba jej korigovat.

Obydlení Marsu je v tuto chvíli pouze sci-fi teorie, protože k tomu bychom potřebovali být jako lidstvo geneticky upravení a mít vlastnosti pozemských želvušek, abychom vůbec mohli na Marsu existovat.

Že lidé až z 30-40% plýtvají potravinami.

Co se týče problematiky globalizace - že o vzduch se až zas tak bát nemusíme, ovšem velmi reálný je do budoucna nedostatek vody a jedním z důvodu je její nerovnoměrné rozšíření.

A že již v roce 1861 a do konce století Svante Arrhenius publikoval první hodnoty zvýšené teploty zemského povrchu vyplývající z případného zdvojnásobení atmosférického CO2 (+4°C). Od té doby potvrzují další výpočty nárůst v rozmezí 1,5°C – 4,5°. Kromě toho, že se tyto výzkumy musí zaplatit a za těžké peníze se vytváří různé „committee“, které maximálně potvrdí potvrzené, se ve výsledku neděje nic. Lidstvo má v rukách hodnotná data a je jen na nás, jak je využijeme nejen pro záchranu nás, ale i dalších generací.

 

RENFIELD

Režie : Chris McKay

Scénář: Ryan Ridley

          

 

Milá hororová komedie, kde vás všechny postavy baví. Každá je svým způsobem trhlá a má své skryté i neskryté bolesti.

Nicolas Cage si roli Drákuly užívá aniž by přehrával či přestával bavit. Ahhhhhh, Nick, Nick .... jemu by to slušelo i v pytli od brambor, jak se u nás říkávalo v minulém století. Není na škodu, že jej kamera má dost ráda. Jelikož mám to štěstí s ním pracovat, tak musím říci, že neztrácí své charisma ani mimo plátno. Našel si svůj archetyp a ten mu padne jako --- na hrnec.

Přála bych si, aby pouto mezi jeho a postavou Awkwafiny jiskřilo, ale o tomhle to v tomto případě rozhodně není. Zato je pěkné pozorovat jejich cestu, kdy se navzájem léčí. Příběh má zápletku, vyústění, jedno lekavé místo, dost vtipných poznámek, oproti krvavé lázní Tarantina se zde necháváte vézt na komediální vlně a jen si užíváte. Zažijete zlo, dobro, proměnu člověka, doufání v dobro, boj o dobro. Některá sdělení mohou vyznít vtipně, ovšem slyšet je určitě neublíží a rozhodně není od věci se zamyslet, zda by se určité věci nedaly aplikovat v rámci "mental well-being".

Scénář se zbytečně nenatahuje, jak bývá čím dál častějším zvykem při maratonových stopážích tří hodin. Krásně to uteče, nic neschází, nepřebývá, za mě spokojenost.

Za mě hodnocení: 💥💥💥💥

 

Únorové knižní recenze

Šťastně až navěky?

F.T. Lukens

****

328 stran

Za možnost přečíst si reading copy děkuji Albatrosmedia.

Autor, jenž používá zájmeno „oni“, se zaměřuje na YA queer fantasy a za svá díla sbírá ocenění.

Do rukou se mi dostala reading copy jejich nejnovějšího románu, jehož vydání se v České republice plánuje na 13.3. 2023

Příběh království Ere v Cizrnové říši je vyprávěn z pohledu 17tiletého Areka, který se svými přáteli (a můžeme je nazývat kamarády, stejně jako stoupenci nebo družinou) osvobodí království od dekád tyranie. Zároveň se tím však spustí odpočet času do naplnění proroctví. Všichni zúčastnění napínají své síly k tomu, aby nedošlo k tomu nejhoršímu.

Nepatřím sice mezi typickou cílovou skupinu, ale jsem ráda, že jsem vyzkoušela literaturu mně zatím neprozkoumaných vod. Byla jsem mile překvapena. Román je přirovnáván k takovým „feel-good“ literárním počinům, jako jsou třeba Heartstopper (Srdcerváči). Proto jsem ani neváhala. Srdcerváče jsem sledovala téměř na jeden zátah v seriálové podobě a byla jsem nadšená. Zatímco ovšem Srdcerváči pojednávají o současných úskalích a problémech mladé generace, F.T. Lukens vystavili dá se říci historický příběh se zapojením fantazie, magie, čar, mágů a proroctví. Autor píše poutavě. Když už čtenář očekává, kam se příběh může ubírat, autor perfektně načasuje moment, kdy čtenáře překvapí liniemi, kterými příběh dospěje do svého konce. Po celou dobu jsem měla příjemný pocit naděje, že přestože čtenář nahlédne pod pokličku fantazie, příběh mu představí problémy a hodnoty, se kterými se každý člověk setká i v reálném světě. A to hodnoty morálky, důvěry, lásky, přátelství, pospolitosti a důležitosti komunikace. Cítím to jako důležité obzvlášť v současné době, kdy pro spoustu lidí představuje nejvyšší formu úspěchu a spokojenosti vlastnit nejnovější model jakéhokoliv zboží, youtuberský profil, ideálně virální video a miliony sledujících na sociálních sítích. A proto tuto knihu mohu jen doporučit.

__________________________________________________________________________________

Deníček Camille G

Camille G

*****

192 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Do rukou se mi dostal třetí soubor příspěvků české bloggerky popisující zážitky z různých etap života. Kamila nic nepředstírá, píše tak, jak ji „zobák narost“, nedělá si servítky, úderných slov je tu „jak hnoja“. Ne že bych sama občas nepoužila ostré výrazy, ovšem vidět to takto pohromadě v písemné formě je jiné kafčo.

S některými popsanými situacemi se čtenář (někdy spíše čtenářka) dokáže ztotožnit. V pár případech nastává výbuch smíchu. V hodně případech nevěřícně kroutíte hlavou, jak toto někdo mohl přežít a v některých si dokážete představit krutou realitu tak živě, že vám obličej začne sám bezděčně ožívat různými grimasami. V jednom příspěvku sama autorka píše, že zde až zas tak nepřeháněla (parafrázuji), takže mi při čtení neustále vyskakovala otázka, kolik z toho, co vkládá autorka do příběhů, je autentického, vymyšleného, přibarveného nebo naopak odpozorováno, odposlechnuto, vypůjčeného, chcete-li převzato, říkejte tomu, jak chcete.

Osobně věřím na sílu slov, a to ať již při hovoru či psaném projevu. Při velmi častém označení sama sebe se autorka popisuje hodně negativně a já trávím již několik let tím, že si dávám velký pozor byť jen na to, jakým negativním myšlenkám či slovům dávám průchod.

Toto byla zábavná zkušenost, kdy na jednu stranu obdivuji upřímnost, otevřenost a nadhled, s jakým zvěčňuje popsané historky. Knížka je doprovázená velmi sugestivními a zdařilými kresbami Ivety Matouškové, ty jsou však, spolu s názvy kapitol, tak výrazné, že jsem si knížku otevřela při cestování jednou, zbytek jsem raději nechala na soukromí.

Osobně vidím formu psaní autorky jako určitou psychohygienu a k tomu jí držím pěsti a fandím.

__________________________________________________________________________________

Stane se zázrak

Katarína Belejová

****

32 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Příběh Zuzany Štelbaské pro ty nejmenší, kteří neumějí ještě číst, i ty děti, které se pomalu číst učí, provází pohádkové ilustrace Adriána Macha. Ty byly ostatně ceněny vysoko. Děti se seznamují se světem človíčka, který je pilný, pracovitý a činorodý avšak jednoho dne, když zjistí, že pro danou chvíli vše postavil, obhospodařil, nakrmil a obešel, zastaví se, zamyslí se, co teď a najednou se to stane – co, ptáte se? Zázrak! Zázrak se stane.

Jak to tak přijde a jestli to byla náhoda, nebo človíček na takový zázrak může narazit vícekrát, se děti dočtou či dozví v této velmi krásné čtivé, barevné a pozitivní knížce. Nejenom, že příběh v dětech podněcuje představivost, dává také čas a prostor na zamyšlení a díky obrázkům si děti mohou případně vytvořit paralelně spoustu dalších příběhů.

Rozhodně si z toho mohou odnést něco i dospěláci, obzvláště v dnešním hektickém světě. Tvůrci skvěle pracovali s vědomím, že knížku budou ve velké míře dospělí dětem předčítat, a tak jak se to mnohdy úspěšně povede u filmů z dílny Disney či Pixar, při čtení se mohou bavit jak děti, tak i dospělí a obě generace si ze zážitku odnáší to své. Podle zkušenosti dalšího dospěláka to má na něj ovšem větší dopad, zatímco u akčního předškolního dítě příběh nedokázal udržet pozornost…(PS: další hodnocení budu postupně přidávat).

Dospěláci (vizuální stránka/příběh)

*****/****

*****/****

Děti:

***