BIBLIOTÉKA 2024

 

Listopadové recenze

Všechny cesty vedou k tobě

Mariana Zapata

*****

520 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Královna slow-burn romance se tentokrát pouští do příběhu Aurory, která se vrací na místo, který kdysi býval jejím domovem ve víře, že se jí podaří vyléčit rány schytané od života a konfrontovat nevyřešené věci z minulosti. Cestou osudu se jejím novým bytným stane Tobias Rhodes, lokální strážce zákona. Aurora se musí potýkat nejenom s nerudným bytným, který, jak se zdá, by ji nejraději byl nikdy nepoznal, ale také sháněním práce, učením se novému pracovnímu prostředí, navazováním vztahů s místními, opětovné seznamování se s životem v malém horském městečku, zatím co se snaží být andělem strážným a zároveň se snaží vyřešit své záležitosti.

A tak se stane, že se jí pomalu život na malém městě, místní lidé, nejbližší spolupracovníci a hlavně bytný se svým synem Amosem a jejich rodina zarývají pod kůži, ať se snaží proti tomu bojovat sebevíc. Jak se dá ale čekat, dokud nebude mít vyřešenu minulost, ta by jí mohla pěkně „kousnout do zadní části těla“.

Autorka vystavěla bohatý scénář, s autentickými postavami a příběhem. I když čtenář tak nějak podvědomě ví, jak by měl příběh skončit, lépe řečeno jak by si přál, aby skončil, četba je cesta k cíli, kterou ostatně musí podniknout spolu s hlavní hrdinkou. Čtenáře příběh chytne a nepustí. Autorka jednak píše v ich-formě, za druhé charaktery postav pěkně vybarví, a tak je velmi snadné se s příběhem sžít a prožívat životní kotrmelce spolu s nimi.

 

Vzhlédnout k nebi

Rebecca Yarros

*****

392 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Nedivila bych se, kdyby vám bylo jméno velmi povědomé, a není se co divit. Jde o autorku bestsellerové trilogie Empyreum, tzn. doposud vydaných prvních dvou dílů, Čtvrtého křídla a Železného plamene.

Vzlety a pády jsou další sérií z pera autorky. První díl Všemi smysly se zaobíral osudy Ember a Joshe. Ve volném pokračování Vzhlédnout k nebi se příběh soustředí kolem dvacetileté Paisley a jejím osudovým protihráčem je velmi charismatický Jagger, student nejprestižnější letecké školy. Kapitoly se více méně střídají ve vyprávění z pohledu obou postav. Autorka nejde v příbězích po povrchu, že by zápletkou byly špatná barva nehtů, špatný sestřih, oblečení vyšlé z módy, či snaha zapadnout a být „ta/ten populární“.

V obou případech jde o něco daleko hlubšího a temnějšího. Paisley nebude nikdy zapadat už jen výjimečnými okolnostmi. Má milující rodiče, kteří pro ni chtějí „nic než její dobro“. Má partnera, Willa, který představuje jistotu. Jenomže Paisley nemá nic jistého, naopak, odpočítává „posledních“ 220 dní. Když se její cesty osudu spojí s Jaggerovými, najednou se cítí svobodně, touhu žít, pokračovat v odškrtávání si splněných věci ze seznamu. A hlavně si musí vybrat…. a tím nemyslím výběr mezi Jaggerem a Willem. To se ukáže nakonec jako jedna z těch, dá se říci, „jednodušších“ voleb.

Všechny čeká náročná cesta a je otázkou, jestli se dokáží jeden vyrovnat s minulostí, druhý s budoucností, pochopit navzájem své společné touhy, cíle, odhodlání k rozhodnutí, stát při sobě tím nejvíce nesobeckým způsobem.

 

Mrazivé vyhlídky

Wendy Dranfield

*****

344 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Pátý díl severské detektivní série Madison Harperová. Díl se opět odehrává v oblasti Lost Creek v období mrazivých vánočních shonů. Tehdy se totiž najde v autě plačící tříletý chlapeček a matka již bohužel nejeví žádné známky života. Několik dnů na to se objeví další oběť – mladá žena se synkem kolem tří let. Vánoce, nevánoce, dárky nedárky, když se začne pohřešovat její kamarádka, reportérka Kate, spolu se svými dvěma dětmi, události nabírají na intenzitě, vážnosti a Madison rozehrává hru o čas. Vůbec nepomáhá, že jí je přidělen nový parťák a její kamarád, soukromý vyšetřovatel Nate odjel vypomáhat s jejím synem, Owenem do přátelské detektivní kanceláře. Venku hrozí silná vánice, Owen jede v autě zaměstnance, o kterém Medison neví žádné podrobnosti a navíc se Owenovi nemůže dovolat. A aby toho nebylo málo, Madison se musí vyrovnat s návratem otce do svého života a jako dědy do života Owena. A co to teprve udělá s už tak pošramocenými vztahy, když zjistí, že návrat otce nebyl až taková náhoda.

Taky cítíte ten zrychlující se tep? Není divu, po dlouhé době se stalo, že jsem končila s knížkou ve 04:00 ráno, protože nešla odložit a naprosto úplně nejvíc nutně jsem potřebovala vědět, jak příběh skončí.

Čtenář vnímá velmi intenzivně pátrání, nebezpečí, boj o čas, honění se za stopami, indiciemi, a přestože autorka píše er-formou, její skvělý styl čtenáře naprosto pohltí, emoce krásně prostupují ze stránek až do čtenářova nitra, protože jakékoliv malé výhry, prohry, slepé uličky prožívá spolu s postavami, jakoby se mu příběh odehrával před očima. Opět severská mrazivá paráda za plný počet. 

 

LOVEC KRAVEN

                     Režie : J.C. Chandor 

       Scénář: Richard Wenk, 

                     Matt Holloway,         

                     Art Marcum

Viděno v rámci ČSFD projekce 11.12.2024 v předpremiéře, jedné z mála, která je ještě dřívější, než za oceánem.

Všeobecně jsou recenze na film a vnímání vůbec negativní. Ale jak už to tak bývá, nenechávám se ovlivnit, jdu se přesvědčit na vlastní oči, jelikož to většinou vnímám přesně naopak. Hned na začátek přiznám, že na ty "univerzy" moc nejsem, nějak neřeším svět DC vs. Marvel. Film mě musí bavit, musí mít hlavu, patu, musí diváka vtáhnout, postavy musí mít oblouk, vývoj. Ideálně je, když se divák s některou z postav ztotožní, o některou se bojí, některou nenávidí, za některou stojí, s některou soucítí, některou chápe ale každopádně něco v divákovi výsledný film zažhne.

Divačky nemusí mít obavy, kvůli Kravenovi půjde žhnutí samo. až na Russela Crowa více-méně neokoukané tváře hrají uvěřitelně. Russelův ruský akcent je takový prvoplánovitý, a člověk, který jej zažil v prvním Gladiátorovi a letos se mu podařilo jej vidět živě s jeho hudebním vystoupením jen nostalgicky vzdychne, a tu svou roli si nutno říci užívá. 

Někdo může mít problém kvůli CGI, musím říci, že natáčet před klíčovacím plátnem je úplně jiný oddíl, každopádně při nějakých drastičtějších záběrech jsem až citelně zapadala do sedačky a stahovala jsem břišní svaly "před údery" a cítila bolest postav. Takže za mě splněno.

Za 127 minut jsem neměla pocit, že by nějaká scéna padala na zadek, někde se režisér bál nechat materiál ve střižně. A co je nejdůležitější, takovým spolehlivým klasickým lakmusovým papírkem na příčce baví/nebaví, případně líbí/nelíbí, který zákonitě funguje je, jestli kopou/nekopou nohy. Za celý film ani jednou.... Rozmýšlela jsem, mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, ale kvůli všemu výše zmíněnému sečteno a podtrženo čtyřmi hvězdičkami.

 

Říjnové recenze

Božští rivalové

Rebecca Yarros

****

368 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Rebeccu Yarros znají čtenáři jako autorku světoznámé fantazy trilogie Empyreum (Čtvrté křídlo, pokračování Železný plamen). Asi neminula nikoho, komu je fantasy blízké, a na třetí díl všichni s napětím vyčkáváme.

Tentokrát se autorka pustila do dvojdílné fantasy-drama-romance. První díl Božských rivalů je zasazen do válečné Evropy. Dva hlavní hrdinové, Iris a Roman se setkají v londýnské redakci časopisu. Jsou to rivalové, oba bojují o nejlepší titulek, článek, možnost vést vlastní sloupek. Mezitím oba bojují své osobní bitvy, Irisin bratr odešel na frontu a Roman se má zachovat tak, jak si přeje jeho rodina a vedení se svým srdcem je nechtěné, neřku-li zakázané. Autorka do syrových reálií promítne fantazijní prvky, kdy dopisy psané na kouzelných psacích strojích doputují k dotyčným osobám přenosem magie. Tou ostatně oplývají i určité domy. Musím se přiznat, že jsem trochu rozpolcená, příběh je na plný počet hvězdiček, ovšem zpočátku jsem měla problém propojit více méně reálný válečný konflikt s fantazijními prvky. Když jsem se přes to ale přenesla, nechala jsem se unášet stránkami a samotným příběhem.

Autorka píše velmi poutavě, linie příběhu je promyšlená, pravidla sirén jasně daná, čtenář s napětím sleduje, co se bude v životech aktérů dít dál, s jakými ranami osudu se budou muset poprat. První díl obsahuje velice autentický popis doby, nálady, místa, nechává u čtenářů dojem, že jste v zákopech, cítíte špínu, žízeň, ticho, ohlučení, tlukot srdce, charakteristické zvuky psacího stroje. Vlastně dalším hlavním aktérem jsou samotné dopisy, které jsou, nutno podotknout, velmi autentické a od srdce. Až můžete nabýt nostalgického dojmu, jaké to bývaly časy, když se čekalo na poštu, když se dopisy křížily, a člověk si tak nepřečetl odpovědi na otázky, ale objevil se nový obsah. Člověk si uvědomí, o co vše je současná generace, která toto již nezažila, ochuzena. Čtenář má pocit, že čte dopisy v reálném čase, ztotožníte se s hrdiny, bojíte se o ně, fandíte jim, případně si přejete, aby nepřátelé nevyhráli a v boji mezi stranami vedené Dacrem a na druhé straně Envy zvítězilo dobro a láska.

Ale to by nebyl život, byť fantazijní, aby to bylo tak jednoduché. Na konci Božských rivalů je takový „cliffhanger“, že máte pocit, že než vyjde druhý díl, napětím a zvědavostí nevydržíte. Tak hodně štěstí při čekání, doporučuji zpříjemnit si a vyplnit dalšími literárními díly, kterých je na světě nespočet.

Dvojí život

Jana Poncarová

****

248 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Jana Poncarová opět zpracovává poválečnou tématiku komunistického režimu, boje o svobodu, boje o místo v tom malém česko-slovenském rybníčku, boje mezi ideologií a ideemi, režimem a něčím tak nezachytitelným, nadpozemským, výmluvným až léčivým, jako je hudba.

Musím se přiznat, že je to má první dočtená kniha autorky. Při mém prvním seznámení s autorkou jsem totiž po pár stránkách musela jinou knihu odložit, avšak vím, že se k ní vrátím. Tato mě chytla od začátku. Autorka popisuje osud houslistky Jitky, a to ve třech časových osách. Ty se skvěle prolínají a navzájem propojují. Současně doplňují události a činnosti aktérů a hlavně dopad, jaký na jejich osud měly. Jelikož jsem zažila všechny tyto časové období (70. a 90 léta 20. století a první dekádu 21. století), působilo to na mě velmi silně. Pomohlo, že jsou události a životní strasti popisovány očima Jitky, čtenář se velmi snadno dokáže identifikovat s tím, čím hlavní hrdinové prochází. Další silný dojem, který jsem při čtení měla, který na mě dolehl, byl, že jde ve velké míře o velmi smutné, stresující a tragické příběhy, za které můžeme „poděkovat“ režimu. Pocit neklidu, diskomfortu a pomyslného utahování smyčky, který ve mně klíčil, jsem musela vždy po pár stránkách či kapitolách rozdýchávat, abych za chvíli s o to větší vervou pokračovala ve čtení a dozvěděla se, kam ten příběh hrdiny dovede.

*Svoboda stojí za veškeré úsilí*

*Dum spiro spero*

 

Vánoční vyznání

Karen Swan

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Od autorky znám její řadu Divoký ostrov. V tomto příběhu se autorka věnuje současnosti, opět se podíváme pod mikroskopem na problematiku lidských vztahů na příběhu hlavní hrdinky Natashy.

Hlavní příběh se odehrává v období listopadu a prosince roku 2022, napříč Anglií, rakouskou Vídní a nepálskými horami.

Natasha s Robem a dcerkou se vrací z exotické dovolené. Velmi křehkou rodinnou pohodu dokonale rozhodí ztráta dceřiného plyšáka, protože, jak známo, bez nich se těžko usíná. Po celou dobu jsou s Natashou její věrné kamarádky, které ji přesvědčí, aby k nalezení využila sociálních sítí. A ano, jedna velmi malá kladná věc na sociálních sítích je to, když jsou využity k něčemu blahosklonnému. Mú se tak najde, jenomže se „dostal“ do nepálských pohoří. S krátkodobě zástupným majitelem se nakonec Natashe podaří spojit a přistoupí na hru, kdy neznámý nálezce píše dopisy dcerce, dokud se neodmlčí. A to zrovna v době, kdy se Natashe hroutí svět před očima. A čtenář si moc přeje, aby vše dopadlo dobře, vždyť přeci přichází Vánoce a to se dějí zázraky.

Autorka si zachovává čtivý styl. Příběhy Natashiny rodiny, jejich kamarádek a přátel a neznámého nálezce plyšáka popisuje v er formě. Střídavě vede čtenáře skrze střídavé kapitoly osudových linií Natashy a neznámého cestovatele. Pohybujeme se ve dvou časových liniích, roku 2018 a 2022. Čtenář si postupně skládá ze střípků celou mozaiku. Sleduje situace, akce, reakce, rozpoložení postav, velmi lehce se s nimi ztotožňuje. Z pasáží v Nepálu se mi zatajoval dech a naprosto jsem vnímala intenzitu, kdy každý chybný krok je osudný a každá sekunda může být poslední. Co vím, autorka byla redaktorka módního časopisu. I v sérii Divoký ostrov se leze po výškách, ovšem toto je jiný level. Marně jsem hledala doslov běžně využívaný k autorově poděkování, které čtenáři napoví, kdo všechno se podílel na vytvoření díla a případně co všechno autor podstoupil při zkoumání podkladů. Tady věřím, že se to bez rešerše neobešlo a moc by mě zajímalo, jestli autorka Nepál navštívila, jako navštívila souostroví Sv. Kildu v rámci rešerše pro již zmíněnou sérii. Každopádně to na stránkách fungovalo. 

 

GLADIATOR II

                      Režie : Ridley Scott  

                      Scénář: David Scrapa, 

                                    Peter Craig,         

                                    David Franzioni

 

Ikonického původního Gladiátora jsem viděla nespočetněkrát a pokaždé na mě dokázal působit stejně silně, a to i když jsem po tolika letech viděla Russela Crowa osobně v Karlových Varech v jeho tolik neznámé pěvecké poloze. A ano, existují ještě lidi, kteří první díl neviděli. Celou dobu před projekcí, než začal film, který mě tedy celkově pohltil, jsem si neustále říkala, jestli je lepší být nepopsaný list, nebo jít na film s obrovskými očekáváními, přestože vím, že to nikdy není dobrý nápad a většinou se mi daří jakákoliv očekávání upozadit. Zde se mi to naprosto nepovedlo. Na druhé nadechnutí ale máme zkušenosti s velmi nepovedeným Napoleonem a proto jsem byla připravena i na velmi špatnou variantu.

A zahraniční recenze, které se ještě před českou předpremiérou valily na potencionálního diváka byly velmi negativní, ale nepřikládala jsem jim velkou váhu s tím, že uvidím na vlastní oči a sama si sestavím obrázek. 

Tak tedy. Režisér se snaží držet náladu, kterou nastavil u prvního dílu. Herečtí představitelé byli vybráni skvěle, pro některé bylo velké překvapení obsazení role matky Lucia stejnou herečkou, nutno podotknout, že se i tady obrazil těžký úděl ženských postav a hlavně hereček v hollywoodském rybníčku, protože byť sošná herečka, přes vyšperkovaný obličej nedokázala tváří zahrát jakékoliv emoce.  A teď právě k emocím. Strašně moc jsem očekávala výbuch emocí při setkání Lucia s matkou. V celém skoro 2.5 hodinovém filmu byly slovy dvě osobní setkání, naprosto s odlišnými emocemi, ovšem divák nedokázal obsáhnout takový posun o 180° z tak málo interakcí a byť duo Mescal a Pascal hrál jak o život, bohužel to bouřlivé setkání a odpuštění se do diváka nepromítne. Takže co se týče vztahové linie, která, dle mého názoru, by měla být nosná a fungující stejně jako v prvním díle, tady bohužel nefunguje. Naopak se potvrzuje, že hrát jednoznačně kladnou postavu (a ne, nehovořím zde o Luciovi) je velmi nevděčný úkol, ale nutno podotknout, že herec zahraje to, co mu scénář a režisér a v nepodstatné míře producenti dovolí. Joseph Quinn, kterému hezky sekunduje Fred Hechinger už asi navždy bude zařazen do šuplíčku "psycho", a osobně bych ho strašně moc ráda viděla i v jiné poloze. Postava Denzela Washingtona tahá za nitky a nezalekne se ničeho, aby dosáhla svého a Denzel se v tom vyžívá tím svým "Denzelovským" způsobem.

Divák si tentokrát rozhodně užije bitvy a řežbu, silně doprovázenou hudebním podkresem, což pan Scott bezpochyby umí, jak už nesčetněkrát dokázal. Poukazuje na pokleslou zábavu tehdejšího Říma, kdy na rozdíl od smrti mozkových buněk v současnosti, lidé v té době platili svými životy.

Režisér zakomponoval do 2.5 hodiny i pár vysvětlujících doslovných momentů z prvního dílu, takže vlastně pocit 2 v jednom. Což je škoda, protože bych raději měla zodpovězeny otázky typu, proč říkali Luciovi "Hanna", jakým způsobem získal Lucius takové vůdčí postavení. Lidé chodí do divadel a kin na příběhy, něco cítit, nechat se zasáhnout a za to panu Scottovi krátím jeden bod. A odpouštím takové nenávaznosti, jako rána na paži, nevidíme obrandování atd atp. Jinak velice sošný a zábavný film s kvalitními hereckými výkony ale jednička bude navždy srdcovější.

Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

ANORA

                      Režie : Sean Baker  

                      Scénář: Sean Baker

 

Nemůžu jinak, nejprve musím okomentovat kulturu "chození do kina". Vážení, pokud už křoupete popcorn, prosím nekřoupejte, když je v sále totální ticho. Navíc se nám tady rozmohl takový nešvar - plechové nádoby na pití/termosky jsou taky děsně otravné, když neustále cinkají vršky, skoby u vršků a vyndávání a zandávání do plechových držáků u sedadel. Ono stačí trošku přemýšlet, že? Ale chápu, to moc bolí. A oumajgaaaad, když už si musíte honit, na to jsou jiná kina a jiné screeningy TVL.  Protože to je předpokládám co se stalo při projekci pro ČSFD, protože jinak nechápu proč má někdo potřebu asi minutové polohlasné výměny názorů..... Není divu, že se opravdovým fanouškům do kin vážně už chodit nechce a prosím prosím prosím smutně koukám a moc se přimlouvám za projekce čistě pro ČSFD...

A teď když už máme tohle ze stolu, můžu recenzovat samotný film. Ocenění Zlaté palmy z festivalu, člověk nemůže než nemít laťku vysoko. Šla jsem na film bez jakýchkoliv očekávání a znalostí maximálně anotace, jako ostatně ve velké většině případů. 

Když říkám bez očekávání, nemyslím tím absenci představivosti. I přes nějaké nesrovnalosti v návaznosti obrazu, přes těžké současné téma prošpikované odlehčenou karikaturou rusko-balkánské mafie a i přes předvídatelného prince na bílém koni jsem si film užila. Závěrečná scéna vás přišpendlí do sedačky. Díky skvěle strategicky zvoleným obyčejným závěrečným titulkům v bílo-černé barvě bez jakýchkoliv zbytečností a naprosto do ticha, o to víc na člověka závěr zapůsobí. 

Oceňuji odvahu herců. U hlavní hrdinky, kterou divák mohl vidět v Once upon a time in Hollywood, kde si jí vůbec nevšimne, tady na ní stojí celý film a lze konstatovat, že je schopná jej unést. Pár scén bych jako herečka opravdu nechtěla dělat více krát než jednou a přiznám se, ani  mít takové tělo a tolik let, nevím nevím, jestli bych na roli přistoupila.

Hvězdu dolů dávám za to, že by mi k tématu vyhovovalo větší syrovější drama a ne karikaturní komedie a scénáristicky mi scházelo zachycení většího rozvoje postavy hlavní hrdinky, ne až v poslední scéně. A odpouštím uřvanou a uhádanou náladu filmu, protože to k nátuře národnosti a popisovanému prostředí patří. 

 Za mě hodnocení:  🌟🌟🌟🌟

 

Zářijové recenze

Železný plamen

Rebecca Yarros

*****

752 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Asi jako každý čtenář Rebeccy Yarros, jsem i já s netrpělivostí očekávala pokračování Čtvrtého křídla. Čekání stálo za to. Druhý díl se nese v duchu prvního, přičemž autorka nepřekračuje svůj stín, ale ani nepolevuje.

Příběh Violet, Xandera a celé skupiny letců, pěšáků, písařů, gryfů, wyveren, draků, veninů je opět plný akce, a když myslím, že autorka nepolevuje, tak myslím, že čtenář nedostane moc šancí se nadechnout. Neustálý boj o holé životy, bránění přátel, soužití s nepřáteli, vyrovnávání se se smrtí, zklamání, ztrácení a  znovudobývání důvěry, boj o lásku, o své místo ve světě, kde od mala stojíte před volbou zemřít nebo přežít. To vše nalezne čtenář i ve druhém díle. Velkou měrou se řeší energie, její získávání a přenášení, a to mi, musím říci, hodně připomíná vizuálně scény z Času čarodějnic. Další věcí, nad kterou jsem po dobu čtení myslela, byl fakt, že sice je na obou předsádkách krásně vyobrazena mapa, ovšem člověk měl příležitost se na ni dívat jen občas (ono manipulovat s knihou o 752 stranách není úplným peříčkem). Jelikož se v průběhu druhého dílu opravdu hodně cestuje mimo Basgiath, stejně tak, jako jsou na začátku každé kapitoly krátké úryvky z učebnic, překladů, dopisů, skript, docela by se mi takové mapky líbily v častější míře, hlavně v místech, kde je to adekvátní. Ale to už bych byla velký hnidopich a vyloženě vyhledávala „vady na kráse“.

No a ten konec…..ááááach….. óoooch….. Skutečný cliffhanger! Nebude asi žádným spoilerem, když napíšu, že oba dva díly jsou vyprávěny z pohledu Violet. U druhého dílu je ovšem poslední třeskuplná kapitola psána očima Xandera. A tak mě napadla hříšná myšlenka, že by se mi celkem líbilo, kdyby třetí díl byl celý napsán z pohledu právě Xandera. Protože… ale nic…. to už by opravdu bylo spoilerování 

:-D Takže přeji hezké čtení a osobně se už moc těším na třetí pokračování.

Mlha

Kristina Ohlssonová

****

504 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku.

Mlha je třetí díl ze série o vyšetřovateli Augustu Strindbergovi, který bude zároveň s policií opět vyšetřovat události, související s úmrtím na konci jednoho léta v Hovensäsetu. Časově příběh navazuje na první díl Bouři a jeho pokračování – Ledoborec. Tentokrát se jedná o údajnou sebevraždu. Opět se čtenář setká i s vyšetřovatelkou Marií Martinssonovou, jejím kolegou Ray-Rayem, a starým dobrým Gunnarem.

Přestože se zase jedná o samostatný díl, tentokráte doporučuji přečíst si oba předchozí díly, protože se čtenář bude lépe orientovat v provázanosti postav a jejich společných eskapádách. Kromě toho, že to jsou dobré příběhy a dobře se čtou, samozřejmě.

Autorka se snaží, kde je to potřeba, zapojit „oslí můstek“, zmínku, která by měla vysvětlit provázanost s událostmi minulých dílů, děje se tak ale jen nepatrnou měrou. O to více mě překvapilo, že tentokrát autorka neváhala čtenáři zopakovat události, které proběhly pár stránek před tím. A protože se to opakovalo poměrně často, už to na mě jako čtenáře působilo rušivě.

Přes vše výše zmíněné si autorka drží velmi čtivý styl, krásně popisuje lokace, náladu postav, atmosféru, hezky buduje napětí a čtenář se může těšit, co připraví obyvatelům Hovenäsetu do dalšího příběhu. 

Devatenáct schodů

Millie Bobby Brown

****

320 stran

Děkuji Albatros Media za poskytnutí recenzního výtisku. Hereččina prvotina mě lákala hlavně proto, že jsem si nedokázala představit, jak si takto mladý člověk poradí s látkou z válečné Británie. Autorka dává vědět, že sepsala příběh, který je inspirovaný její samotnou babičkou.

Z knihy je cítit, že se autorka zaměřila na příběhovou linku, kterou podává v er-formě. Hodně přímé řeči, díky tomu děj a čtení rychle ubíhá. Děj se odehrává v Londýně ve třech časových liniích. Čtenáři se otevře svět hlavních hrdinů, Nellie a její rodiny, Nellieiny kamarádky Babs a jejího bratra Billyho, a pak tu je Ray….. ach ten Ray, ten karty osudu pěkně rozvíří a někdy to je jen sekunda a nebo devatenáct schodů a život už nikdy nebude jako dřív. Válečné boje, schovávání v krytech, boj o život, každodenní přítomné ztráty na životech, tragické osudy obyvatel válečných oblastí a všech, kterých se válka dotýkala, první zaláskování, soudržnost, a taky setkání tváří v tvář nespravedlnosti nenechá asi nikoho chladným. Ze stránek vystupuje motiv žít život plnými doušky, protože nikdo nikdy neví, jak dlouho tady na tom světě budeme.

A autorka se do toho vrhá po hlavě, v knize poděkování mimo jiné věnovala i partnerovi, nyní již manželovi, přála bych jí hodně motivace a múzy, pokud se chce psaní věnovat nadále, aby to nedopadlo, že nám v 25ti předá „memoir“, jak je to dnes běžným zvykem.