RETRIBUTION / JÍZDA SMRTI

Režie : Nimród Antal

Scénář: Christopher Salmanpour,

Originální scénář: Alberto Marini

 

Jedná se o čtvrtý remake stejného. To, že studia nejsou schopny dostat na plátna příběhy nové, ale v 99% se jedná o remaky, prequely, postquely necháme na jinou dobu. 

Osobně jsem od filmu nic neočekávala, předchozí verze jsem neviděla. Liama mám jako herce ráda a u mě stoupnul v očích ještě víc, protože si nenechal udělat umělý thymolínově zářivě bílý americký chrup. Stopáž je na to, jak film nakonec působil, akorát. Tentokrát se děj odehrává v Berlíně. Businessman souhlasí, že tentokrát odveze děti do školy. Nevlídná atmosféra mezi ním a manželkou, teenagerovským synem musí odstoupit na vedlejší kolej, protože si Matt v momentě, když sedne do auta a přinutí nakonec i syna, aby k němu a sestře nasedl, rozpoutá se boj o život, protože pod sedadlem řidiče je bomba, a ten, kdo usiluje o jejich život ví o každém jejich pohybu a nepřestane, dokud nedostane to, co chce. Bylo tam spousta filmařských i scénáristických nepřesnosti, nevyužitého potencionálu. Co si budeme, Liam nikdy nebude ten klasický akční bijec a ani o to neusiluje. Dětští představitelé mě v některých momentech i mile překvapily a konec je takový, že člověk nemá rozervanou duši napadrť. Proto jsem ani do kina na tento film nešla, šla jsem se pobavit a to se podařilo. 

A jestli se podívám na předešlá zpracování? Hmmmmm. jestli bude čas....

 

Červencové recenze

Katharinina šifra

Jørn Lier Horst

****

376 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Tento příběh z roku 2017 popisuje rozkrývání starého případu, kdy manželka Martina Haugena před 24 lety zmizela a nechala po sobě jen na stole papír se zašifrovaným vzkazem, čerstvými květinami a sbaleným kufrem. Postupně se spřátelili a na výročí zmizení WW Martina každoročně navštěvoval, nyní ovšem WW bude muset hrát roli volavky. Zároveň se naskýtá paralela s druhým starým případem a věci komplikuje fakt, že Wistingova dcera píše pro jeden známý deník, a tak detektiv musí našlapovat velice opatrně.

Mé první setkání s tvorbou JLH. Tento kriminolog, který vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii se nyní již věnuje spisovatelství na plný úvazek. Věnuje se oblasti krimi. Jeho ústřední postavu, Williama Wisting, uvedl poprvé ve svém díle z roku 1995. Ústředním tématem se jeví vždy nějaký případ z minulosti, který nebyl vyšetřen, nebo se objevily nějaké nové informace a tak je WW nucen rozplétat zapeklité kličky a nedá si spát, dokud případu nepřijde na kloub. Je vidět, že autor má v oblasti kriminalistiky obsáhlé zkušenosti. Jeho styl je příjemný na čtení, kapitoly nejsou dlouhé. Píše v er formě, do příběhu přidává velice jednoduché, krátké, ovšem přímé a obsažné popisy místa, aktivity, pocitu, že čtenář má pocit, že nasává atmosféru v bezprostřední blízkosti. Byla jsem ráda, že styl autora je věcný, nechce apriori šokovat, nenechává se staženým hrdlem a srdcem, bez dechu a s úzkostí. Výjimkou jsou situace, kde jde WW (a dovedu si představit případně komukoliv z okruhu vyšetřování) o život. Přesto velice umně dávkuje informace a rozuzlení a nevynechá momenty překvapení, takže čtenář neztratí zájem a s každou další stránkou hltá nové indicie, nové posuny ve vyšetření a rozkrývání psychologických profilů zločinců.

__________________________________________________________________________________

Otázka viny

Jørn Lier Horst

****

386 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Zatím nejčerstvější případ detektiva Williama Wistinga. Styl je opět čtivý, opět v er formě. Autor udržuje vyváženou dávku napětí. V tomto díle jeden nový případ nutí WW pátrat ve starém případu. Kapitoly věnující se případu z minulosti jsou označeny datem. Zároveň se rozplétají dvě časové linky, které naznačují čtenáři časovou osu případů a myšlenkové pochody a procesy kriminalistů i zločinců. Přestože jsem se pří závěru nemohla zbavit dojmu, že už šlo o mírně překombinované rozuzlení, nic to neměnilo na čtivosti. Příběh plynul přirozeně, nechybělo překvapení na konec. Opět se zde setkáváme s norskými reáliemi. Autor opět popisuje procesy, myšlenkové pochody, a to tak umně, až jsem si říkala, kde je hranice toho, aby detektiv neprozradil z pozadí procesů až moc a jaký je vlastně kodex. Obě čtené knihy jsou čtivé, ovšem nemohu se zbavit dojmu, že jsem nebyla emočně tak zasažená a vzorec scénáře se mi zdál u obou podobný.

Autor byl letos osobně v Praze na autogramiádě a mě moc mrzelo, že jsem se z pracovních důvodů nemohla účastnit. Člověk by tak získal ještě další rozměr.

__________________________________________________________________________________

Vězňova žena

Maggie Brookes

*****

384 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Druhá světová válka, 1944-45.

První část příběhu se odehrává ve Vrážném.

Druhá část příběhu se odehrává v Lamsdrofu.

Třetí část příběhu se odehrává v lomu v Supíkovicích

Čtvrtá část příběhu se odehrává tři měsíce z počátku roku 1945 a zaznamenává pochod vězňů směrem na západ.

Autorka byla inspirovaná příběhem české dívky a anglického chlapce, kdy se dívka provdala za tohoto chlapce a převlékla se za chlapce, aby mohla po boku manžela snést veškerá utrpení, jaké pracovní tábor skýtal.

Izzy žije na statku. Na statku zůstala pouze matka s dcerou a mladším synem. Manžel se starším synem se přidali k odboji a bojují proti nacistům. Proto zařídí, aby na statek přišli pracovat vězni. Izzy se tak seznámí s Billem, anglickým vojenským zajatcem. Padnou si do oka. Jelikož cítí, že by ráda pomohla v takové míře, jako otec s bratrem, uspořádá plán. Billa miluje, ale chce, aby vše probíhalo počestně. A tak když matka s malým bráškou odjedou k porodu vzdálené příbuzné, rozhodnout se v tajnosti a rychlosti vzít a oba utečou.

Po cestě zažívají neustálý strach o život, boj o jídlo, teplo. Jsou zajati a Izzy v převlečení za chlapce je Billovi po boku. Spolu zažívají boj nejen o sebe, ale i o svého druha. Bill ví, že sám nezvládne Izzy ochránit, a proto do jejich tajemství zasvětí jen několik osvědčených spoluvězňů. Konec války se blíží a všichni jsou podráždění, vyčerpaní, hladoví, zubožení, nemocní, bojují nejenom s nacisty, ale také i se spoluvězni kde se ukáží pravé charaktery.

Tento příběh je velice silný, ukazuje sílu a moc lásky, odvahy, víry, pospolitosti, rozumu, rozvážnosti, což v tomto případě překoná i ty nejhorší překážky.

Autorka se opravdu příběhu věnovala, projela cestu, kterou hrdinové jejího příběhu opravdu cestovali, potkávala stodoly, kde vězňové přespávali. Příběh je čtivý, styl autorky mě zaujal tím, že některé kapitoly píše v er formě, ovšem některé vidíme z pohledu Izzy.

__________________________________________________________________________________

Pád do tmy

Wendy Dranfield

****

384 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Madison Harperová, Nathaniel Monroe. Oba falešně odsouzení, Nathaniel byl osvobozen pár měsíců před vykonáním rozsudku smrti, detektiv Madison si odsedí část trestu za vraždu, kterou nespáchala a po propuštění je odhodlaná očistit svoje jméno, zjistit, kdo na ni hodil vraždu kolegy a kde se nachází její syn, který jí byl odejmut.

Bez prostředků a kontaktů to ale nepůjde a proto prosadí spolupráci s Nathanielem, soukromým vyšetřovatelem, se kterým udělá dohodu. Nate pomůže v jejím případě, a ona mu poté pomůže chytit vraha jeho přítelkyně. Po cestě ještě ale musí pomoci vyšetřit případ ztracené dívenky z letního kempu.

Autorka je bývalá asistentka koronera, tudíž případy plné vražd, krve, msty a nespravedlnosti jsou jí blízké. Má velice čtivý styl vyprávění, v úvodu se dozvíme o odsouzení Madison. Průběžně je příběh prostoupen scénami z ordinace psychiatričky, která se dozvídá podrobnosti klientky z jejího deníku a skládají se postupně dílky toho, co se stalo. Nate s Madison si nejprve musí vyjasnit své postavení, zasloužit si vzájemnou důvěru. Spolu odhalují černé zákulisí dívčiny rodiny a rozplétají příběh a nechybí závěrečné překvapivé rozuzlení. Doporučuji, kniha se četla velice rychle a autorka udržela napětí po celou dobu. Rozhodla jsem se, že ale přeci jen budu přísnější. Jednu hvězdičku jsem dala dolů kvůli překladu – ne, že by byl špatný, to není, ale od překladatele očekávám, že zná hovorové tvary a „kolokvialismy“ a speciálně u jednoho konkrétního bylo jasné, že paní překladatelka buďto nemá načteno, nežila v zahraničí, protože jinak si doslovný překlad hovorově stylizované věty nedokážu vysvětlit. Je to škoda.

__________________________________________________________________________________

Volání o pomoc

Wendy Dranfield

*****

336 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Druhá kniha, kde vystupuje detektiv Madison Harperová, která spolu s kolegou, soukromým vyšetřovatelem Natem po vyřešení prvního společného případu odjede do Lost Creek, bývalého bydliště Madison, kde chce pohřbít svou bývalou partnerku, kterou někdo zabil. Zároveň chce očistit ve svém rodném městečku své pošpiněné jméno a hlavně chce zjistit, kde se nachází její syn.

Kniha se dá číst samostatně, protože autorka po částech a decentně dávkuje vysvětlující informace událostí prvního dílu, takže není ochuzen, a spíše bude navnaděn. Zde oba vyšetřovatelé bojují s časem, korupcí, závistí, záští a neustále jim někdo podkopává nohy. V Lost Creek totiž v noci oslav 4.července dojde k vraždě mladé dívky. Některé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu dívenky a událostí, které vedly k tragické události. A konec je bravurně vypointován a emoce (kdyby písmenka uměla skákat), tak lítají ze stránek J Opět doporučuji a tentokrát nemám ani poznámku k překladu, proto plný počet hvězdiček.

 

__________________________________________________________________________________

Sundat se jak fénix

Martina Babišová

****

168 stran

Dostala se mi do ruky debutová novelka herečky Martiny Babišové. Jelikož se sama pohybuji v uměleckých kruzích, docela mě zajímalo, jak se s tím autorka popere. A musím říci, že jsem byla mile překvapena. Autorka píše svižně, bez skurpulí, syrově, otevřeně, dostává se pocitům na dřeň. Možná to je i způsobeno tím, že čtenář má dojem, že čte vyloženě zápisky z deníku mladé dívky, která se snaží vymanit ze vzorců, které na člověka přenesou rodiče, společnost, člověka, který prostě jen chce žít spokojeně a šťastně. A Martina si nedělá servítky. Je o závislostech, které mohou mít různou podobu, boji o zasloužené místo na světě, úspěchu, štěstí, lásce, důstojnosti, o naději. Věnuje se tématům, které se dotýkají všech a se kterými se může ztotožnit každý, kdo v naší republice nežije zrovna „pod kamenem“. A já se ztotožnila v mnoha ohledech. Moc díky. 

 

Červnové recenze

Zvrácený

Jodi Ellen Malpas

****

544 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s tvorbou JDM proběhlo při její trilogii This man a autorka si rozhodně nehraje na to, že by měla jiné ambice než kopírovat náladu 50 shades. V edici Tajemný hříšník je po Podmanivém na řadě Zvrácený.

Zde se setkáváme s bývalou policistkou Beau a mafiánským „bad boyem“ Jamesem, u něhož poslední, co by potřeboval, je se zamilovat. A možná si myslí, že si to nezaslouží, nebo že toho už není schopen. Beau má za sebou traumatický zážitek a jediné co chce je dokázat, že smrt matky nebyla náhoda a skvělá policistka v ní chce přijít na vraha a postavit jej před spravedlnost.

Kniha je obsažná, každá kapitola je na střídačku psána z pohledu hlavních protagonistů.

Charaktery jsou popsány skvěle, žhavější scény neiritují a jsou napsány tak, jak je to v daném případě pro hlavní postavy charakteristické z hlediska vývoje jejich postav.

Scénář pěkně plyne, napětí autorka dávkuje tak, že je lehké číst dál a dál a pokud přeci jen plánujete přerušit čtení, kapitoly mají příjemnou délku. Zápletka je dostatečně zauzlovaná a při tom není překombinovaná.

Doporučuji, když potřebuje člověk vypnout, styl psaní autorky je příjemný a paradoxně oddychový i přes drastické téma.

__________________________________________________________________________________

Kde jsi, když nejsi

Radka Třeštíková

*****

400 stran

Mé první setkání s tvorbou Radky Třeštíkové. Jelikož autorka viditelně rozpolcuje čtenářskou komunitu, byla jsem na její styl zvědavá. Hlavně kvůli rozporuplným recenzím. Ale jak už to tak bývá, když něco rozvibrovává strunu a nenechává to čtenáře klidným, tak to o něčem svědčí.

Jsem mile překvapena, Radka má velice příjemný čtivý styl psaní. Má velký dar práce se slovy. V této knize navíc velmi zajímavě pojala děj scénáristicky. V případě, že je zvykem skákat v časové lince, většinou známe kapitoly označené daty. Zde Radka překvapivě zaujala taktiku „zpřeházených“ kapitol. Nejprve jsem se zamýšlela, zda chce čtenáře vyvést z klasického čtení od začátku do konce, aby byl nucen jít a hledat kapitoly po kapitolách, aby se trošku vytrhl z klasického formátu. A tuto verzi jsem, přiznám se, nezkoušela, takže pokud to někdo takto pojme, ráda bych věděla, co na to říká. Osobně jsem i po přečtení recenzí jela od začátku do konce a opravdu čtenář se nemusí bát. Radka pěkně navazuje, udržuje si dějovou linku, a jelikož je nám záhy jasné, co se stalo, hypnoticky čteme kapitoly a s velkým nekomfortním pocitem a napětím sledujeme, jak se věci vlastně udály.

Čtení je to těžké, ve smyslu téma není vůbec odlehčené, jedná se o téma rozvodu, kdy jsou toho bohužel součástí děti. Tím, že je román psán v ICH formě, mám pocit, že je to ještě intenzivnější. Musím souhlasit s několika recenzentkami, podle kterých s příběhem může „souznít“ osoby až v určitém věku. A když píši souznít, tak tím myslím, že čtenář/ka dokáže hlavní hrdinku chápat, mít pochopení pro její stavy, chování, rozhodování v daných situacích, důvody…

Hodně recenzentek se zlobilo, že je knížka „sprostá“. Radka píše velmi spisovně. Pravda, s některými věcmi si v postavě hlavní hrdinky nedělá servítky, ovšem ano, mužské postavy hovoří sprostě a vyjadřují se vulgárně. Ovšem dělat, že to stejné neslyšíme od náctiletých na zastávkách, před školou, u hřišť či v MHD by bylo hodně pokrytecké. Hovoří totiž stejně, a ne že ne!

Takže suma sumárum, opravdu mě rozpolcenost recenzí původně odrazovala, ovšem jsem moc ráda, že jsem se nedala a přečetla na vlastní oči. A rozhodně mám v plánu si přečíst předešlá Radčina díla.

 

Květnové recenze

Poslední léto

Karen Swan

*****

456 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Tento příběh Karen Swan čtenářům představí Vnější Hebridy, konkrétně souostroví St. Kilda. Zde v roce 1930 žije 36 obyvatel v těžkých ostrovních podmínkách, bez elektřiny, odkázáni na své síly, společné prožívání strastí. Muži zastávají silné práce, loví ptáky, případně jejich vejce, a to vna těžko dostupných místech místních skalisk, zatímco ženy se starají o stáda ovcí, předou vlnu, sklízejí úrodu, tkají látky, a to vše odvádí jako jejich platbu za možnost žít na ostrově. To vše k nim pravidelně jezdí zkontrolovat a převzít faktor, takový správce.

Effie Gilliesová žije již jen s otcem, její mladší bratr nešťastnou náhodou zemřel, matka také. A aby se zvládli uživit, Effie zastává mužské práce. Je to takový Tom-boy. Je energická, odvážná, vášnivá. Jednou k nim zavítá jeho lordstvo se svým synem Sholtem. Chce rozšířit svou sbírku ptačích vajec. A jelikož Effie prokáže, že při lezení po skaliskách a provazech se nejenom vyrovná, ale dokonce předčí své mužské protějšky, a muži zrovna musí odjet lodí na pár dní na vedlejší ostrov, kde se musí postarat o ovce, a je nasnadě, že to bude právě ona, která se ujme provádění jejich lordstva. Zaujme nejenom svou šikovností, znalostmi, ale i svou živelností a není se co divit, že zaujme syna Sholta. Jenomže přísný otec i faktor je sledují skoro na každém kroku. Nehodí se, aby prosté děvče bylo viděno ve společnosti jeho lordstva. Nakonec nadejde ten neslavný den, kdy lord i se svým synem musí odcestovat zpět na pevninu, a tím i z Effieho života. V tom roce dojde k dlouho očekávanému kroku a společenství je nakonec přesídleno na pevninu. To se samozřejmě neobejde bez tragických událostí. Když už se nad Effie sužují veškeré mraky, dostane příležitost pracovat pro lorda, kdy mu má katalogizovat jeho veškeré poznatky, zápisky a vzorky a týkající se jeho obdivuhodné sbírky vajec, která bude poté vystavena. A taky to znamená, že bude blíž Sholtovi…

Podaří se Effie najít své místo pro život, a žít si život beze zbytku takový, jaký si přeje a s kým si přeje, nebo se bude muset podrobit matriarchálnímu zřízení společnosti za cenu osobního strádání?

Autorka píše poutavě. Přiznám se, že zpočátku jsem byla skeptická a neuměla jsem se pořádně do příběhu začíst od prvních stránek. A většinou to v takovém případě zcela vzdám. Ovšem něco mi říkalo, že mám vydržet a opravdu, po začátku trošku náročnějším na pozornost se příběh neskonale rozběhl, postavy jsou vylíčeny velmi skvěle, aniž by autorka prozradila momenty překvapení. Ostatně popisné je dílo velmi, proto těch 456 stran. Vysvětloval by to fakt, že autorka do míst sama osobně odjela, a proto je schopna vše krásně popsat a čtenáři tak nabídnout strukturu pro představivost. Normálně sáhodlouhé popisy v dílech nemusím, ale zde po nějaké době popisný styl do příběhu zapadl a vůbec nevadil, ba naopak, podal čtenáři nejen charaktery, vizualizaci míst (aniž by odebral čtenářově imaginaci). V příběhu se postupně odkrývají důležitosti a důvody jednotlivých setkání a odkrývají se charaktery. Aha momentů či momentů překvapení se čtenář také dočká a bohužel i syrových výjevů, jakých je na tak syrovém místě zřejmě plno. A když už si myslíme, že příběh směřuje ke svému konci, autorka v posledním výjevu rozehraje půdu pro pokračování příběhu, na které si budeme my čtenáři muset počkat. A jelikož se má jednat o první z pětidílné série, máme se nač těšit.  :)

__________________________________________________________________________________

Zatmění

Jo Nesbø

*****

516 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Mé první setkání s Jo Nesbøem v knižní podobě. Sněhuláka jsem viděla ve filmovém zpracování, tudíž jsem věděla, do čeho jdu a že si autor nebere žádné servítky. Čtivost mě nezklamala. Přirovnala bych to s dobře rešeršovaným pozadím příběhu a čtivostí autora Lee Childa. Rozdíl je v tom, že u Jacka Reachera čtenář ví většinou celkem brzy po kom Reacher půjde a zajímá ho, jakým způsobem záporáka/záporáky Reacher dostane. V případě příběhů Harryho Holea je to o něčem jiném. Tady je čtenář do poslední chvíle schválně autorem strategicky odváděn ze stezky, v příběhu se prolíná několik postavových propletenců a čtenáři je viditelně podávána částečná informace, kdy na závěr nevěřícně kroutíme hlavou, jakýže to scénaristicky-dějový oříšek na nás autor přichystal. Knížka není nic oddechového, Jo se nebojí dotknout se náročných témat. Postavy a příběh vám zůstává v hlavě a chcete co nejdříve zjistit, jak se zauzlenec rozplete a jestli odhadujete zláče správně. A jako třešničku na dortu Jo do příběhu elegantně naservíruje semínko pro příští detektivní případ Harryho.

Jo rozepsal velkou škálu charakterů, hlavní hrdina není žádný svatoušek, má na krku vymahače, prožil si peklo, na světě mu toho proč žít moc nezůstává, chce se upít, ale stále má svou integritu, svůj brilantní úsudek, své znalosti a zkušenosti, které z něj činí nejlepšího soukromého detektiva, který je jedinou možností jak případ vyřešit. Dá dohromady skromný tým zkorumpovaného policisty, psychologa, který umírá na rakovinu a bývalého taxikáře, prodejce drog. V tomto případě je nejenom čas největší nepřítel, ovšem stejně tak policejní oddělení, pro které by byla ostuda případ vražd nevyřešit a stejně tak jsou Harrymu a případné oběti v patách krvechtiví a senzacechtiví redaktoři a čtenáři novinových plátků.

Případ se mi líbil a uvažuji o tom, že bych si přečetla předcházející případy Harryho. Trošku mě osobně vadí styl, kdy vědomě a bez skurpulí autor naznačí například nastalý rozhovor, ve kterém se dotyční baví, abychom my čtenáři zjistili obsah až posléze v rámci autorova načasování. Já to respektuji, a celkem jsem si vždy i řekla „no tak to jsem zvědavá, co zase vymňoukli“, tak se to dozvím později. Ovšem při častějším využívání takovéhoto stylu by mě to asi přestalo bavit. Proto například Lee Child a Reacherovy příběhy mě nikdy neomrzí číst. Ale na to mám Jo Nesboa až příliš málo načteného. A i přesto mohu vřele doporučit.

__________________________________________________________________________________

Únik z Osvětimi

Jonathan Freedland

*****

520 stran. 

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Příběh žida Rudolfa („Rudiho“) Vrby, který jako Walter Rosenberg, utekl z lágru v Novákách, aby jej čekal pokud se to tak dá nazvat, důležitější útěk a boj za to, aby se informace o holocaustu dostaly na správná místa a podařilo se zachránit skupinu 200 000 maďarských židů před jistou cestou na smrt.

Rudolfova inteligence, jeho spojení s Fredem Wetzlerem, odhodlání postavit se zlu, bezpočet náhod, které jej dělily od jisté smrti stojí základem příběhu o lidské odvaze, odhodlání čelit zlu, informování o zvěrstvech, vybírání si svého okruhu lidí, kterým se dá věřit, boj o to, aby se informace dostaly od hluchých a nevěřících uší až k místům, kde s informacemi náležitě naloží a došlo k záchraně nevinných lidských životů.

Walter po válce přijal slovenské jméno, zatímco Fred Wetzler si po celý život své jméno ponechal. Mnozí měli Rudimu za zlé, že po válce nesčetněkrát o zvěrstvech hovořil věcně, jako by odosobněně, dokonce snad jako by se usmíval, ovšem možná to byl jediný mechanismus, díky kterému se Rudi dokázal vrátit k normálnímu životu, a když se to tak vezme, možná pro jeho vyzrálost a fakt, že nebyl zbrklý, dokázal si spočítat pro a proti, a vůbec díky jeho naturelu dokázal holocaust přežít.

Jonathan Freedland podává neskutečně čtivý, věcný příběh kdy se seznamujeme s příběhem Rudiho, co stálo na začátku jeho mladého života, což jej připravilo na budoucí strasti. Popisuje fázi života v lágru (Lágr), osudné chvíle, které jej poznamenaly, pomohly mu přežít a stáli u zrodu odhodlání za každou cenu utéci a podat zprávu světu. Poté se autor věnuje útěku (Útěk), přípravám na něj, doslova vteřinami, které rozhodovaly o životě či smrti, úspěchu či neúspěchu celé mise. Ale jelikož útěkem vše nebylo ještě vyhráno, popisují se momenty po útěku, kdy se Rudi s Fredem snaží podat zprávu (Zpráva) na příslušná místa a i na relativní svobodě jim šlo o život. Poslední část Stín popisuje život Rudiho po válce až do jeho smrti.

Příběh byl i zfilmován Petrem Bebjakem v roce 2020 pod názvem Zpráva. Kniha je obsáhlá, čtivá, čtenáře nenechá v klidu. Pořád přemýšlíte, jak je možné toto vše vydržet, zakusit a pokud má člověk štěstí a přežije, jak je schopen dál fungovat a nebýt například zahořklý. To ostatně obdivuji u každého přeživšího holocaustu, se kterým sleduji rozhovory. Cítím obdiv, úctu, neschopnost pochopit, jak je vůbec lidská bytost vůbec schopna takových zhůvěřilostí vůči druhému protějšku, pokud je ovšem můžeme za lidské bytosti považovat. A ještě jedna věc, dávala bych to za povinnou četbu již na druhém stupni základní školy, protože co vidím kolem sebe, vracíme se opět tam, kdy buďto jsme k takovým příběhům hluší, schválně je ignorujeme jakoby snad ani nebylo možné, aby se staly, až do bodu, kdy by si snad někdo i takovouto část historie dokonce dovolil popírat.

 

Květnové recenze - grafické romány

Atentát

Yasmina Khandra

*****

152 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Téma Blízkého Východu, rozkolu náboženství, fanatismu, utrpení zúčastněných, akce sebevražedných atentátníků. To vše obsahuje grafický román podle románu Yasminy Khandry. Hlavní postava – doktor Amin Džaafari se dozví, že jeho manželka spáchala sebevražedný atentát a zdrcený vdovec se vydává po stopách, aby zjistil, co vlastně jeho žena dělala, když si myslel, že je na víkend u rodiny. Sám se vydává hledat Imáma, který ji měl zfanatizovat. Cestuje do Betléma, do Palestiny, několikrát bude hledět do hlavně zbraně. Stráví čas potřebný k pochopení a odpuštění u rodiny, kde se nakonec nevyhne svému osudu.

Bohužel takové příběhy nejsou ojedinělé, a byť se nám zdá, že se to děje někde „od nás“, musíme být hodně ostražití a neusnout na vavřínech nesmíme si myslet, že se nás to netýká.

Grafický román byl rozvržen velmi přehledně, kresby byly opět všeříkající, ovšem občas jsem u bublin měla problém poznat, kdo věty říká, člověk musel odhadovat z kontextu. V takových případech to se jednalo o osobu nakresleno zády k čtenáři, a jelikož druhá osoba měla zavřená ústa, šlo to vylučovací metodou. Ale opravdu to bylo v řádu jednotek a není důvod strhávat hvězdu.

__________________________________________________________________________________

Fotograf z Mauthausenu

Rubio Salva

Ilustrátor: Pedro Colombo

*****

112 stran

Opět další syrový avšak velice reálný příběh z období holocaustu o statečnosti, odvaze, odhodlání a vytrvalosti. Příběh Francisca Boixe, který je odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen, kde jakožto bývalý redaktor časopisu se takticky snaží a získá místo hlavního pomocníka nacistického velitele, pro kterého má jedinou cenu, jelikož je jako fotograf schopný a svému řemeslu rozumí, zastává pozici člověka, který vyvolává filmy, které nemá spatřit světlo světa, jsou pouze pro nacistické pohlaváry a jejich rodinné příslušníky. Nacista zaznamenává smrt jako zvrácenou formu „umění“. A Francisco se rozhodne za každou cenu uchovat kopie materiálu jako důkazný materiál.

I když pomohl při Norimberských procesech usvědčit pohlavára ze zvěrstev, bohužel brzy po návratu domů v pouhých 31 letech umírá. Z cca 20 000 negativů jich doposud 19 000 nebylo objeveno.

V roce 2018 byl příběh zfilmován.

__________________________________________________________________________________

V šedých tónech

Ruta Sepetysová

Ilustrátor: Dave Kepka

Coloring: Brann Livesayová

 

*****

160 stran

Grafický román Ruty Sepetysové. Od Rychlých Šípů jsem komiks neměla v ruce a přiznám se, zde jsem vizuálně měla někdy chvíli potřebu přemýšlet o posloupnosti. Občas byly stránky rozvrženy jinak a člověk se musel přizpůsobit a tempo a kontinuita se trochu porušila, ovšem stejně člověk občas pozastavil a přemýšlel o příběhu a nebylo to něco, proč bych měla potřebu dát o hvězdu horší hodnocení. Příběh lidského utrpení, nacistické nestvůrnosti a nelidského chování k bližnímu svému je rozdělen tematicky do tří kapitol: Zloději a šlapky; Mapy a hadi a Led a popel, podle toho, jak příběh postupoval.

Lina měla perspektivu jako talentované děvče umělecké školy. Bohužel to, že Litva byla připojena k tehdejšímu Sovětskému svazu, ji a mnoho ostatních předurčilo k vystavení všudypřítomné  smrti, nemoci, hladu, špíně, ztrátě, jaké my si ani neumíme představit. V podmínkách pracovního tábora na Sibiři zjistí, proč byla její rodina odvlečena. Snaží se spolu s bratrem a matkou přežít, její umělecké sklony ji dovedou do cesty nacistického vůdce, který je zaslepen sebeláskou a chce, aby jej kreslila. A i v těch nejtěžších chvílích měla naději a provázela ji láska. Lina si umane, že nakreslí vše, čeho byla svědkem, všechny zvěrstva konané na lidských bytostech, aby podala a zachovala svědectví pro ostatní. Je až k nepochopení, že i v současné době se najde někdo, kdo má tendence tyto příběhy zlehčovat, či snad s nedůvěrou vyvracet. A je důležité, aby se příběhy neustále dostávaly k veřejnosti, protože národy velmi snadno zapomínají a to vede k tomu, že jsou nuceni si historii opakovat!

Původní román jsem ještě nečetla, ovšem po dojmech z knihy jsem si pustila filmovou adaptaci z roku 2018 a taky vřele doporučuji.

 

Dubnové knižní recenze

 

Drahý Aarone

Mariana Zapata

****

456 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Pro mě první seznámení se stylem autorky. Sice se u nás jedná o "novinku" ovšem dílo je již z roku 2017. Autorka romantických bestsellerů se tentokrát zabývá slow burn romancí mezi Ruby, obyčejnou holkou z texaského Houstonu a Aaronem – vojákem na misi. Oba jsou zařazeni v programu, kdy si vojáci dopisují s přidělenými civilisty, což má zvednout morálku, rozptýlit vojáky při jejich těžkém povolání.

Autorka píše čtivě, na příběh se díváme optikou Ruby. Autorka se dokáže se vcítit do myšlení dospívajících a v případě Aarona a z principu jeho povolání i člověka, který musí až příliš brzy dospět. Přiznám se, že číst komunikaci bylo, jako kdybyste se někde na půdě probírali dopisy, které si vyměňovala vaše babička s dědečkem, jen se to vše děje v modernější době. A i když jsem nebyla úplně cílová skupina, užila jsem si to postupné oťukávání mladistvých pocházejících každý ze zcela odlišného domácího/ekonomického prostředí. První část se odehrává ve formě emailů, které pozvolna přejdou v chatovací konverzaci přes Skype a poté dojde po určité době i na osobní setkání. Jak bude probíhat, se už dočtete sami ;o)

Velice čtivá oddychová romantika ideální tloušťky na letní dovolenou. Završení byť tempem rychlým a obsahově krátkým epilogem čtenáře/ky určitě uspokojí.

__________________________________________________________________________________

Moje roky v Izraeli

David Borek

*****

256 stran

David Borek je stálým zpravodajem ČT na Blízkém východě. Sám se brání označování válečného zpravodaje, byť se často objevuje v situacích, kdy jde člověku o život a obklopuje jej všudypřítomná „vůně války“. Paradoxně nejvíce se o svůj život obával, když si v květnu 2000 při tamním svátku vyrazil do synagogy a dostal se do lidské tlačenice. V podobné na stejném místě, opět při oslavě svátku, v roce 2021 umírá při tlačenici 45 osob.

Pan Borek zná tamní svět velice dobře. Jako někdo, kdo na Blízký východ ani nezavítal (hlavně asi prozatím nemám potřebu), jsem byla velmi ráda za podrobný popis kultury, přiblížení tamní mentality a podrobné až rozpitvání politického rozpoložení a osobní zkušenosti autora v rozpětí let 1986 až po současnost. Získáváme tak barvité, nestranné informace a pohled skrze průzor účastníka-pozorovatele-dokumentaristy-zpravodaje.

Je to kniha, při které jsem, přiznám se, vyšla z komfortní zóny. Vůbec toho ale nelituji. Oproti například románu ovšem tuto knihu nelze číst a takzvaně nepustit ji z ruky, dokud nevíme, jak příběh skončí. Osobně jsem si ji musela kouskovat a informace vstřebávat. Pan David Borek přibližuje popisované situace, místní naturel a myšlenkové pochody velmi podrobně. Historické milníky doprovází fotografiemi ať již ze svého rodinného alba, či tzv. z místa činu. Kniha je rozdělená do etap a tematických okruhů. Ovšem i jak sám autor v určitém místě poznamená – u cigarety si utřiďuje myšlenky pro další informace. Pro mě osobně bylo obtížné udržet si pozornost i přes velmi zajímavé pohledy a rozbor. Proto to „kouskování“. Nicméně v autorově stylu oceňuji jeho sarkastický tón poznámek, či tlumočených vtipů a při daných situacích mnohdy jeho až černý humor.

Pro někoho, kdo se chce seznámit s Blízkým východem, podává autor zajisté cenné informace, jejichž dokumentování je cenné i pro další generace.

__________________________________________________________________________________

Disney – 100 pohádek

*****

104 stran

Ke 100. výročí Disney vyšla tato edice Disney 100 pohádek, kde se děti mohou setkat se známými postavami příběhů z pera Walta Disneye. Avšak v těchto 100 příbězích na hrdiny čekají různá dobrodružná setkání a zápletky a jiné zapeklité situace. Velice dobře se příběhy čtou i malým drobečkům (doporučený je věk od 4 let), jelikož délka na 1 stranu je pro případně unavené rodiče tak akorát. Dospěláci mohou, hlavně zpočátku, být překvapeni, že nečtou příběh, který už tak sami notoricky znají. Ale děti mohou na známé kreslené kamarády zažít v bezpočtu (přesně ve sto) příbězích, které tak příhodně i pro rodiče mohou skýtat příjemná překvapení a neotřelost. Asi nebude žádný velký spoiler a překvapení, že každý příběh má rozuzlení a jak se na správné pohádkové příběhy sluší a patří, je zde i skryto morální ponaučení bajkovského typu a zároveň mají příběhy vždy šťastný konec. Ostatně kdo by také před spaním chtěl číst, případně slyšet příběhy, které neskončí dobře J

A proto doporučují děti i dospěláci všemi pěti pohádkovými hvězdami

 

Březnové knižní recenze

Ty chladné oči

Scarlett Wilková

****

288 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Na styl Scarlet Wilkové, kterou znám spíše jako redaktorku, jsem byla hodně zvědavá. Její prvotinu jsem nečetla, o to více jsem byla zvědavá na toto dílo.

Velmi umně nás autorka provází příběhy, které jsou rozděleny do tří období (40. +50. léta / 60.+70. léta / 80.+90. léta). Ústřední postava Rusky Neonily čtenáři v er formě přibližuje útrapy, úskalí, syrové až kruté podmínky válečné doby a také syrové až chladné rozhodnutí, které život postavám díla postavil do cesty. Co se týče cestování, v průběhu románu se dostaneme ze Smoleska do podhůří Beskyd (což je pro mě obzvlášť citlivé, jelikož jsem v té oblasti vyrůstala). Příběh nám na osudech tří generací představuje vztahové, odbojové, ideové křižovatky, kdy není vše jen černé či bílé, že lidé dělali rozhodnutí z přesvědčení, že to dělají ve prospěch rodiny. Že se člověk nezavděčí nikdy všem, že se vždy objeví lidé, kteří z hloubi duše chtějí pomoci, a to nejenom svému okolí, kteří ani na chvíli nezaváhají, na důsledky hledí až v druhé řadě. Někdy si osud zahrává tak, že i pře nejlepší úmysly se objeví někdo, kdo bude činit dobro ze zištných důvodů, někdo, kdo je schopen se během chvíle z přítele stát nepřítelem. A třebas to může být z vedlejších úmyslů.

Autorka rozhodně umí proplést osudy. Příběh byl čtivý, jen jsem se nemohla zbavit nepříjemného pocitu, když si člověk snaží obsáhnout dobu, důvody, které stojí za určitými životními kroky. Nečekejte nějakou love-story. Scarlet popisuje příběhy jakoby odosobněným až dokumentárním způsobem, i přes občas zmíněné tužby jsem si nedokázala najít bližší napojení na postavy. A notně si nemyslím, že je to špatně. Protože o to více se ve mně pral pocit pochopení, racionálního rozebrání situace s myšlenkou, co by sám člověk, být v takové pozici, udělal. Není se ani čemu divit. Věřím, že doba, kterou díky své práci Scarlet podrobně studovala, byla takováto - mrazivá - a člověk se musel až, dá se říci, odosobnit, upozadit mnohé touhy a snažit se přežít. A rozhodně se takovéto příběhy musí připomínat pro generace, které dobu minuly. Byť se náš národ doposud, dle mého názoru, nedokázal s historií vyrovnat, pro generace narozené například již v tomto století se můžou takováto vyprávění zdát jako sci-fi a to si naši předci, kteří za naši svobodu bojovali, nezaslouží.

__________________________________________________________________________________

V lásce a válce

Maggie Brookes

****

392 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Až na prolog z roku 1921 se příběh odehrává mezi lety 1936 a 1938. Sledujeme její život v Hertfordshiru kdy už jako 16tiletá poznává intenzivní přátelství, které ji pojí s kamarády, bratry Jamiem a Tomem. Oba se rozhodnou jít rukovat, každý ovšem z protichůdných důvodů.

Sledujeme hrůzy války, odhodlání, díky kterému se Lucy vydává do Španělska, kde jako dobrovolnice pomáhá těm nejzranitelnějším a všude tam, kde je to nejvíce potřeba. Z hloubi duše si nepřeje nic jiného, než aby se jí podařilo přemluvit oba bratry, aby se vrátili domů. Čtenář vnímá, jak křehký život je, že ne vždy co si přejeme se vyplní v přesných obrazcích, tak, jak si člověk třeba vysní. Jak je cesta osudu vratká. Jak pocit nádhery, spokojenosti a radosti ze života může okamžitě nahradit pocit zmaru, špíny, hladu, nemoci. Jak úctyhodné je, když i přes to vše se člověk přenese, otřepe se a věnuje veškerou svou vůli, čas a energii něčemu vyššímu, pomoci jiným, pomoci komunitě.

Povinnosti, nekonečný kopec práce, neustálý strach o život, nová přátelství na život a na smrt, na které Lucy narazí a které ji ovlivní, ji natolik pohlcují, že někdy i starost o své kamarády musí do pozadí. Osud tomu chce, a Lucy se přeci jen s oběma bratry během války setká, každé setkání bude mít ovšem různá vyústění, tak jako den a noc, stejně tak jako byli i oba bratři rozdílní. Koneckonců, život jde dál, a na Lucy spoléhá příliš mnoho osob.

Autorka píše příběh Lucy v er formě. Tři čtvrtiny knihy jsem přemýšlela, zda-li je to nějaký handicap. Přirozeně si myslím, proto, že vyprávění nebylo skrze Lucyiny oči, měla jsem jako čtenář pocit, že se mi odehrává před očima film. Neměla jsem pocit, že by člověk byl účasten příběhu. Ovšem autorka je skvělá v popisování situace, prostoru, lokací, emoce popisuje také dokonale, byť jsem měla pocit, jakoby z rychlíku. Každopádně velice čtivé, člověka nenechá chladným, jak tato životní etapa hrdinky nakonec dopadne. A nelze než jen cítit obdiv a úctu k takovým silným příběhům a všem, kdo se rozhodli bojovat se zlem.

__________________________________________________________________________________

Umění nemoci

Jan Vojáček

*****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Pan doktor, Jan Vojáček, se po Umění být zdráv a Rozhodni se být zdráv, vydává ve své třetí knize Umění nemoci na cestu bližšího prozkoumání tématu nemoci, odkud se bere, jak na nás působí, jak se k ní můžeme postavit. První dvě knihy jsem nečetla, ovšem mám v plánu se jimi dozásobit a věřím, že všechny informace jsou popsány tak smysluplně, že vše do sebe zapadne jako puzzle. Každopádně už jen tato kniha dá informace k zamyšlení.

V knize se postupně zamýšlíme nad tím, že našemu „biostroji“ se vytváří předpoklady už v prenatálním stádiu, a vše jej ovlivňuje – od toho, čím „krmíme“ svou mysl, s kým se stýkáme, naše postoje, životní biorytmy, v jakém prostředí se nacházíme (dlouhodobě), jakou práci vykonáváme (dlouhodobě). Dlouhodobě zmiňuji záměrně, protože se mi líbilo pravidlo, popsané panem doktorem, a to pravidlo 72% : 28%. Tzn. určité procento (28%) vychýlení (krátkodobé) nevadí, když však 72% bude v souladu. Celou knihou prostupuje skvělá myšlenka, že naše tělo je neskutečně skvělá „mašina“, která dělá vše proto, aby vše fungovalo na 100%. A pokud po nějaké době je tělo nuceno jet jinak/nesynchronně a dělat vše proto, aby vše bylo dobré, a ono už nemůže jinak, vyšle nám signál = nemoc, chcete-li. A je na nás, jestli to budeme vnímat, jak to budeme vnímat a zda-li tzv. rekalibrujeme náš život naše nastavení, náš biorytmus, kdy zjistíme nejenom co je špatně, ale také jak ve finále takovou informaci pojmeme, abychom dosáhli harmonie.

Určitě jsou v knize informace, které se nad kterými někdo může pozvednou obočí s tím, že se jedná o velké „ezo“, že je to neuchopitelné, nehmatatelné. Hlavně jde o to, že vše jde od základu z nás a od nás. Jde o to, jestli chceme něco změnit, co jsme ochotni pro zdraví své, své rodiny, svých nejbližších a milých, udělat, jak jsme schopni reflektovat věci, které při sebereflexi zjistíme a co s danou informací uděláme.

Kniha je smysluplně rozdělena to tematických kapitol, v druhé části jsou pak popsány případy „ze života“, kde vidíme dříve popsané věci tzv. v praxi, kdy svá zjištění a změny popisují konkrétní osoby.

Už teď vím, že se ke knížce budu vracet, abych si obsažné a cenné informace občerstvila a pokud někde polevím, abych si případně připomněla původní záměr. Vřele doporučuji.

__________________________________________________________________________________

Jak svět doopravdy funguje

Vaclav Smil

*****

400 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Vaclav Smil je autorem více než 30ti knih o životním prostředí, energii, potravě a historii technologického pokroku.

Musím připustit, že vědomě toto bylo vystoupení z mé komfortní zóny. Ostatně člověk má pravidelně číst informace z oblastí, ve kterých se nepohybuje, či se jimi nezabývá, nestuduje či v nich nepracuje. Anotace knihy nabízí čtenáři pohled na to, jak náš komplikovaný svět funguje. Pravda, data v knize se na první pohled mohou jevit jako ohromující, ovšem kniha je napsána smysluplně, jednotlivé kapitoly jsou tematicky rozděleny:

•        Energie
•        Produkce potravin
•        Materiální svět
•        Globalizace
•        Riziko
•     Životní prostředí
•        Budoucnost

Autor přehledně představuje problematiku, na jejímž základě svět funguje a dokáže data dát do takových souvislostí, že i člověk ze zcela jiného oboru začíná mít alespoň představu, jak jsou určité záležitosti spolu vzájemně propojené. A věřte mi, jsou to informace, které se dotýkají každého jednotlivého z nás, ať si to již připouštíme, či ne.

Už nikdy nebudete jíst kuře bez toho, aniž byste si představili adekvátní množství ropy představující energii, jaká je potřeba k tomu, než se kuře dostane na váš stůl. Pro vaši představu - 1kg kuřecího masa na jídelním stole znamená energii 300-350 ml ropy (polovina láhve vína, u méně efektivních výrobců až láhev celá).

Představa, respektive informace médií, že veganská strava znamená úsporu energetických nákladů je mylná. Je tomu právě naopak.

Globalizace není ekvivalentem přírodních sil, ale panuje shoda, že jde o lidský výtvor, který v určitých směrech zašel příliš daleko a je třeba jej korigovat.

Obydlení Marsu je v tuto chvíli pouze sci-fi teorie, protože k tomu bychom potřebovali být jako lidstvo geneticky upravení a mít vlastnosti pozemských želvušek, abychom vůbec mohli na Marsu existovat.

Že lidé až z 30-40% plýtvají potravinami.

Co se týče problematiky globalizace - že o vzduch se až zas tak bát nemusíme, ovšem velmi reálný je do budoucna nedostatek vody a jedním z důvodu je její nerovnoměrné rozšíření.

A že již v roce 1861 a do konce století Svante Arrhenius publikoval první hodnoty zvýšené teploty zemského povrchu vyplývající z případného zdvojnásobení atmosférického CO2 (+4°C). Od té doby potvrzují další výpočty nárůst v rozmezí 1,5°C – 4,5°. Kromě toho, že se tyto výzkumy musí zaplatit a za těžké peníze se vytváří různé „committee“, které maximálně potvrdí potvrzené, se ve výsledku neděje nic. Lidstvo má v rukách hodnotná data a je jen na nás, jak je využijeme nejen pro záchranu nás, ale i dalších generací.