Říjnové recenze

Bouře

Kristina Ohlssonová

*****

480 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Skvěle napsaný první díl detektivních příběhů, kde hlavní roli má hrát August Strindberg, stockholmský finančník, který se rozhodl přehodnotit svůj dosavadní život a otevřít si vetešnictví v ospalé pobřežní vesničce. Jenomže jeho příjezd zrovna koliduje s čerstvým zmizením oblíbené paní učitelky Agnes. Případ vyšetřuje Marie Martinssonová s kolegou Ray-Rayem.

Celá vesnička je vzhůru nohama, August se snaží rozkoukat, spřátelit se s místními, poznat místní zvyklosti, být k užitku, ale jeho nový obchod postupně odhaluje, že může být víc propojen s případem, než by se mu bývalo líbilo.

Autorka píše velmi poutavě, v úvodu jsem zmínila, že postava Augusta by měla být ústřední, ovšem autorka rozehrává příběh tak umně a s tolika postavami, které zdánlivě nemají spolu nic dočinění, se před očima rozehraje šachovnici tak, že má čtenář pocit, že všechny postavy jsou hlavní a velmi ochotně přistoupí na hru, kdo asi má ze všech potencionálních pachatelů důvod a jakou mírou byl kdo do případu zapleten. Rozuzlení si autorka nechává samozřejmě až na samotný závěr.

Bouře popisuje hutné příběhy obyvatel vesničky a potenciál dalších příběhů na čtenáře nenechává dlouho čekat ve formě pokračování s názvem Ledoborec.

 ________________________________________________________________________________

Ledoborec

Kristina Ohlssonová

*****

520 stran

Druhý díl úspěšné autorky severské kriminální literatury opět skvěle rozehrává příběh Augusta Strindberga půl roku po jeho přestěhování ze Stockholmu do Hovenäsetu. Zdá se, že místní si již na něj zvykly, jeho obchod se rozjíždí slibně, koupil si nový byt, převzal organizační aktivity čtenářského kroužku, a když už to vypadalo, že si všichni oddychnou od události, co vesničku zasáhla při jeho příjezdu, musí řešit oheň v chatkové oblasti, jehož součástí byla i jeho pronajatá chatka. Ta bohužel lehla popelem kvůli ohni, který sežehl vedlejší dům. A zároveň Marie musí řešit smrt místního starousedlíka Axela.

Marii zase pronásleduje temný mrak nedávné minulosti. Všichni chtějí přijít na kloub případu, ovšem ne všichni říkají pravdu, či celou pravdu, alibi se nakonec nezdají tak neprůstřelná, jako napoprvé, ovšem policie tuší, že jim unikají souvislosti a zúčastněné osoby dělají vše proto, aby to tak zůstalo.

Oproti minulému dílu nás čtenáře zde autorka nechává nahlédnout v několika kapitolách skrze korespondenci historicky do minulosti a do hlavy konkrétním osobám, což tvoří další střípky do skládačky. Ještě bych zmínila ke stylu autorky: u obou knih, i když jsou obsažné, nejsou kapitoly očíslované. Knihy sestávají z několika kapitol, které jsou rozvrženy na základě data a v rámci těchto „kapitol“ jsou jednotlivé podkapitoly celkově kratší, střídají se z pohledu jednotlivých aktérů ovšem za zachování er-formy a na začátku jsou odděleny jen tím, že začátek „kapitoly“ je posazen níže na stránce. Vůbec to nerušilo, a každopádně mě to vizuálně zaujalo.

Kniha se četla jedním dechem. Je ještě hutnější, než první díl. Lze číst samostatně, čtenář bude uveden do souvislostí, případně mu absence příběhu minulého nebude vadit k pochopení aktuálně řešeného případu. Jen párkrát, a to opravdu jen párkrát jsem měla lehký dojem, že informace jsou zopakovány v rámci této knihy dvakrát, ovšem bylo to opravdu v minimální míře a na dojmu to nic nezkazí. Čtenář je napnutý od začátku až do konce. Jsem ráda, že styl autorky je spíše než na popis drastických a krvavých scén zaměřen na psychologii, rozložení příběhu, sestavování příběhových linek tak, aby vše na konci dávalo smysl a divák po celou dobu měl několik variant, co mu paralelně běží v hlavě, co se mohlo stát, kdo v příběhu může být ten, po kom policie pátrá. A tentokrát na konci nechyběl strach/boj o život a boj s časem.

Oproti prvnímu dílu Bouře, kde jsem chápala výběr názvu knihy, v případě Ledoborce marně přemýšlím, proč autorka zvolila právě tento (což se mi doposud u žádné knihy ještě nikdy nestalo). Bohužel při osobním setkání na křtu jsem ještě neměla knihy načteny, jinak bych se byla bývala autorky zeptala, a tak to zůstává na mé (a čtenářově) představivosti.

Desetkrát a dost

Scarlett Wilková

****

264 stran

Kniha se zabývá tématem, které se vymyká autorčinu obvyklému zaměření, ovšem i zde je zakomponováno téma holocaustu a války do historické linky jedné z postav.

Nahlédneme do oblasti seznamek pro osoby starší 50ti let. Ústřední postava pána, který se po rozvodu přes seznamku snaží navázat vztah. Autorka zároveň postupně představuje další tři ženské ústřední postavy a sleduje navazování kontaktu přes seznamku zase z jejich strany. Autorka nám postupně představuje charaktery postav, co je přiměje k rozhodnutím, která činí a postupně si tak čtenář skládá mozaiku příběhu. Samozřejmě další neopomenutelnou „postavou“ v knize představuje malebné řecké městečko Parga.

O tom, jak toto místo souvisí s postavami a jak jsou postavy spolu propojeny navzájem si už čtenář musí přečíst sám. Každopádně kniha byla zajímavá, čtivá, člověk musel při představování postav dávat pozor a informací je hodně, přesto čtenář nenarazí na hluchá místa. Osobně jsem si trochu představovala, že rozuzlení bude trochu větší „bomba“, ovšem závěr nechává na samotném čtenáři, aby uznal, kdo vlastně nakonec z příběhu vychází jako vítěz anebo poražený, pokud vůbec příběh má vítěze a poraženého.

Všechny cesty vedou do Santiaga

Ladislav Zibura

*****

336 stran

K dílu Ladislava Zibury jsem se dostala až při jeho šesté knize a musím říci, že mě mrzí, že to nebylo dříve. Každopádně určitě mám zmeškání a svou "mezeru ve vzdělání" v plánu napravit. I když asi vše má svůj čas a vše se děje tak jak má :o) Už několik let jej sleduji na sociálních sítích, takže jsem šla celkem na jistotu, že mě kniha bude bavit a styl vyprávění Ladislava mě jako čtenářku strhne. Oproti jeho předešlým knihám, kde popisuje cesty po bezmála dvaceti zemích, včetně Česka, ve své nejnovější čtenářům přiblíží cestu do Santiaga de Compostela Je to již jeho druhé "zdolání" cesty. Po desetileté pauze si pochod zopakoval a do vydání knihy zvládl cestu ještě do třetice spolu s partnerkou a nemyslím si, že zůstane u "třikrát a dost".

Ještě že si Ladislav příběhy zapisuje, protože je jich na 336ti stránkách nakupeno tolik. A jeden je zajímavější než druhý. Čtenář má pocit, jako by byl na cestě s Ladislavem včetně zvuků, vůně, struktury, chutě. Nemohu nevyzdvihnout také spolupráci se studiem Tomski&Polanski, nutno podotknout úspěšnou, jelikož trvá v tuto chvíli po šestou publikaci. Výtvarná stránka knihy je příběh sám o sobě od velmi chytrého propojení mapky s kapitolami až po pravidelné (za to děkuje má OCD část ve mně) ztvárnění jednotlivých nosných linek jednotlivých kapitol.

Příběhy plynou tak, jak plyne cesta. A pokud se s konkrétní postavou Ladislav opět setká v průběhu cesty, velmi umně připomene čtenáři danou situaci a příběh. A že to jsou hutné příběhy. Nad většinou se srdečně rozesmějeme spolu s Ladislavem, či jeho dobrosrdečnými a vtipně pubertálně zákeřnými spolucestovateli a spolunocležníky, u některých se čtenář zastaví a zadrží dech. U některých zamrazí. Navíc autor skvěle dávkuje předávání užitečných informací, včetně představení toho, co se na cestě může přihodit. Se srdečností vlastní se snaží přiblížit čtenáři své zkušenosti, své niterné pocity. Přestože člověk ví, že osobní zkušenost je nepřenosná, a pro každého bude taková cesta v mnohém jiná, svá, včetně důvodu proč se na cestu vydává, nepochybuji, že po přečtení této knihy bude pro nejednoho motivací se na (takovou) cestu (a může mít různé podoby) vydat. Přála bych knize spoustu čtenářů a lidem a lidstvu jako takovému mnoho takových cest do svého nitra. Mám takové tušení, že by se všem na této planetě žilo lépe. Díky, Ladislave!

 

Anatomie pádu

Režie : Justine Triet

Scénář: Arthur Harari, Justine Triet

Kamera: Simon Beaufils

 Od držitele Zlaté palmy člověk tak nějak čeká, že si z filmu sedne na zadek, a když sedí, tak sedí přimražený, napjatý, s pozorností až do konce.

Zde nešlo nemít očekávání, která přestože nebyla vyhajpovaná nějakou velkou a hlavně dlouhodobou PR, o to silněji mě pak zklamal celkový dojem.

Předně moji pozornost příběh nedokázal udržet. Na vztahové kriminální zápletky je mnoho lepších filmů. Pokud chcete kvalitní a hlavně dechberoucí soudní konverzační dramata - stačí sáhnout na 12 rozhněvaných mužů nebo Pár správných chlapů. Jediný PR hype, který byl vyslán k divákům bylo, že se ví, co se stalo, ovšem "velkou" otázkou je "did she or didn´t she?" 

No pro mě osobně byl výsledek jasný. Režisérka/spoluscénáristka se za mě tedy ani nesnažila na konec vypustit nějaký "cliffhanger", který by opravdu nechal diváky s otevřenou pusou a přimražené až do konce titulků. Já jsem odcházela na začátku titulků tuším podruhé, či potřetí v životě. 

Herecky film leží a běží na několika hercích, výkon hlavní herečky stojí za uznání. Scénáristicky byl příběh v pár momentech zajímavý svými prostřihy ale 2.5 hodiny je stopáž, která filmu spíše zoufale ublíží. 

Za mě hodnocení: 💥💥💥

 

The Creator/ Stvořitel

Režie : Gareth Edwards

Scénář: Gareth Edwards, Chris Weitz

Kamera: Greg Fraser, Oren Soffer 

Hudba: Hans Zimmer

 

Předpremča v rámci ČSFD projekce. Nějaké recenze už ulítly, a z nich jsem se připravovala na celkem nezajímavou sci-fi. 

Nejprve musím zmínit hned na začátku, že někde někdo proflákl, že scénář je totálně vygenerovaný AI.... No, pokud je to pravda, o to ve větším průseru my jako lidstvo jsme. Z PR pohledu je scénář připsán jen a jedině dvěma pánům (teda pokud to nejsou "boti") a během titulků, které byly teda dlouhý jako pracovní týden, se nikde o autorství AI nepíše..... No a to je přesně jeden z důvodů, proč my herci teď v USA stávkujem. 

Pro mě příjemným zjištěním bylo, že mě "nekopou nohy", což je vždycky spolehlivým ukazováčkem. Skvělá stopáž dvou hodin měla nabušeno od začátku do konce. Hudební doprovod Hanse Zimmera nezklamal - pořád mu ale nedokážu odpustit zprzněnou Dunu.....!

Johna Davida Washingtona (syna Denzela Washingtona) jsem bohužel neviděla jako jeho postavu ve filmu, dívala jsem se, jestli je svému tatínkovi vizuálně podobný, podobný mu byl ovšem jen v hereckých polohách. Dětská herečka byla naprosto skvělá. Vizuální stránka je nesporně ohromující a co si budem:  ve srovnání s tímto počinem je Bod obnovy při vší úctě nejlepší sci-fi z Wishe.

Suma sumárum, očekávala jsem průser, byla jsem příjemně překvapena. Ale teď umění a zábava stranou. Nemohla jsem se totiž zbavit nepříjemného mrazení v zádech, když jsem si uvědomila, že se díváme na naši budoucnost. Což o to, má generace to ještě nějak doklepe, já jsem osobně strašně ráda za devadesátkový dětství. Čtu jak tu spousta lidí tady má problém se scénářem: no, ono ještě aby se nám to líbilo, když se nám nastavuje zrcadlo. To ono nikdy není příjemný. Tak ještě si uvědomit, že se lidstvo musí začít chovat jinak.... a né jako tak nějak trochu, decentně jinak. O fucking 180° jinak! A začít u sebe! A až bude někdo opět jásat, jak jsou "čet boťáci" strašně suprový a jak můžeme díky tomu ulítávat životem čtvrtou kosmickou.... a bude třeba u toho jíst, tak ať se mu to jídlo v 💩 promění  😎  Howgh.

 

 

Zářijové recenze

Ani ne pět minut

Hana Radulićová

****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia. V tomto příběhu se snoubí "roadmovie", touha po pravdě, poznatek, že to, že někoho známe celý život, nemusí nutně znamenat, že je „známe-známe“.

Lukáš, rozvedený otec od rodiny, po smrti matky Anny zjišťuje informace, které mu nedají spát. Stůj co stůj jim musí přijít na kloub, a tak se rozhodne vzít svou dceru na dovolenou a odjede s ní do Chorvatska, kam jej zavádí stopy pátrání.

Je to velmi čtivý a hlavně citlivý příběh, umně stylizovaný, strukturovaný, vyprávěný z pohledu hlavního hrdiny. Občas je jeho vyprávění přerušeno retrospektivami jeho matky, kdy nám pomalu skládačka začíná do sebe zapadat. Autorka nechává čtenáře rozmotávat klubko událostí spolu s pátráním hlavního hrdiny a stejně tak spolu s hlavními hrdiny cítíme bolest, překvapení, pocit zrady, trápení, smutek, lásku, odpuštění, zamyslíme se nad cestou, kterou se člověk ubírá a v neposlední řadě provádíme rekapitulaci a evaluaci priorit. Rozhodně však nenechá čtenáře chladným.

 

Deník farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Mladá, krásná, otevřená, neohroženě neomluvná, svá, ženská, laskavá farářka. Prvně jsem ji zaznamenala v taneční soutěži. Ta směsice ladnosti, krásy, síly a křehkosti se nedá jen tak přejít. A co si budeme… rudé rty a sladěný lak na nehty na první dobrou asi těžko koresponduje s představou farářky.

Svou první knihu pokrývají období od Adventu k dalšímu Adventu. V kapitolách záživně protkává vtipné historky ze života i praxe, z cest, poznání, životních setkání nejen s Papežem. Využívá k tomu své zkušenosti ze svého blogu, rozhovorů do televize, rádia, časopisů, kázání.

Věřím, že knížka Martiny Viktorie Kopecké k člověku přijde tehdy, kdy ji potřebuje, aniž by to třeba věděl. Nutí k přemýšlení, zamyšlení, zastavení, zklidnění, širšímu pohledu, či snad někdy až k jinému pohledu. Autorka své poznatky doplňuje fotografiemi a i graficky zajímavými a reader-friendly grafikami, čte se velmi pěkně, celkem rychle, i když občas myšlenky musí člověk nechat dopadnout a takzvaně „nechat je činit své.“

Už se těším, jak za pár dnů budu držet autorčin druhý počin – Zpověď farářky, která je popisována jako tentokrát ještě niternější.

A rozhodně doporučuji tuto nádhernou, naoko křehkou, avšak vnitřně silnou, bytost a její energii zažít tzv. „naživo“.

 

Zpověď farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Na Deník farářky volně navazuje Zpověď farářky. Jak avizováno, oproti předešlé knize je tato o hodně intimnější s hlubším zaměřením (nejen) na víru. Jádrem knihy je rozhovor, který postupně vedla Martina Viktorie Kopecká s Tomášem Novotným v průběhu roku. Kniha je doplněna ilustracemi Moniky Pavlovičové a esenci Martiny umně zachycuje a dokumentuje oko fotoaparátu Lukáše Bíby.

V osmi kapitolách se přirozeně protíná rozhovor plný otázek „na tělo“ v tom nejkřejčejším slova smyslu, a pasáže, kdy se Martina zamýšlí a rozepisuje na téma, které má potřebu rozvést. A tak se dotýká různých náboženství, různých druhů modliteb, duchovní práce s klienty, ženství, nalezení všeobecné lidské identity, vlastního směru, poslání, odpuštění a jak na to vše mít v sobě sílu.

Stejně jako Deník je kniha plná otázek, kladení si odpovědí, nalézání cest, člověk má při čtení velmi hřejivý pocit, přestože se zároveň člověku ubírají myšlenky do vlastního nitra, což nebývá vždy cesta jednoduchá, rychlá, bezbolestná a samozřejmá. Kniha je čtivá, ovšem přestože ji nechcete odložit, stejně mám pocit, že přirozeně člověk po určitých pasážích, otázkách, odpovědích….. má potřebu knihu zavřít a zamyslet se, rekapitulovat, zpytovat, souznít, a až pak si dovolí pokračovat. Toto není „materiál“, který by se hltal množstevně. Tedy ono by to upřímně šlo, ovšem nemělo by to ten správný účinek a ani si nemyslím, že by to autorka takto zamýšlela. Slova jsou jako struny, které hrají nádhernou melodii, tak si ji užijte.

 

3 v 1: Rok jako korálek (Demotivační diář 2024)

Veronika Arichteva

Martina Pártlová

Nikol Leitgeb

****

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

V tomto případě je trošku ošemetné provádět recenzi ještě před tím, než s diářem budeme fyzicky pracovat.

V tomto případě jsem se to rozhodla vzít čistě prakticky a pocitově:

Hvězdička za vtip, nápaditost & hravost!

Hvězdička za přiložené samolepky!

Hvězdička za barevnost zpracování!

O jedné hvězdičce bych debatovala a to z důvodu využití prostoru na většině stránek. Pokud má diář plnit i funkci praktickou kromě zábavné, trošku bych si možná představila většího rozložení (rozuměj využití) místa u dnů. Takto jsem měla u 90% stránek pocit, že na vybraný formát zrovna u kalendářních dnů nebylo využito prostoru naplno. A v neposlední řadě bych zmínila povrch, který je sice na dotek příjemný, ovšem obávám se, že používáním na něm časem budou zanechány „stopy“. A musím se taky přiznat, že bych zrovna u tohoto knižního vydání diáře ocenila vlepenou šňůrku jako záložku.

Ale jinak poznámky, návody, nápady, připomínky, poznámky jsou správně frackovitě demotivační a já se už těším, až jej budu naplno používat.

 

A Haunting in Venice / Přízraky v Benátkách

Režie : Kenneth Branagh

Scénář: Michael Green

Kamera: Haris Zambarloukos

Další z režisérských počinů Kennetha Branagha. Zde se u scénáře i kamery setkal stejný tým, jako u Smrti na Nilu. Zcela jiné prostředí, časová osa. Poirota, který již řešení záhad a zločinů pověsil na hřebí, požádá jeho známá - spisovatelka, aby s ní zašel na seanci a řekl svůj názor. Ovšem že se dostanou na zoubek tragickému a velmi citlivému případu, ani jeden z nich neplánoval.

Oproti Nilu, kde si divák užíval exotické lokace a výbuchu barev, tady se jedná o ponurý až duchařský příběh, takže kdo nemá rád lekání, nebude rád. Já tak nějak strpím jednu, dvě cílené lekací scény, ovšem zde toho bylo více, než by mi bylo po chuti, až mě to i začalo lehce iritovat. Musí se ovšem nechat panu režisérovi, že tam, kde jsem to očekávala, jsem se toho nedočkala, zato mě vždycky překvapil nepřipravenou, a to se cení. Můžete se těšit na příběh klasického Hercula Poirota, rodinných tragických příběhů, typických stereotypních charakterů, zapeklitých a neočekávaných zvratů a ještě překvapivějšího rozuzlení. Herecké výkony nezklamou, kamera taky ne, režisérsky má Sir Kenneth Branagh, dle mého, klasicky vše precizně zmáknuté. Přestože má film kratší stopáž než Nil, i tak si myslím, že ještě 15 minut by se dalo klidně vystříhat. 

Za mě hodnocení: 💥💥💥💥

 

 

Srpnové recenze

Jako tažní ptáci

Ema Šindelářová

****

248 stran

Velice niterný a opravdový náhled do života Báry. Popisuje rodinné zázemí, které ji formovalo ještě před narozením, její mládí, všechny její partnerské vztahy. To, jak obtížné je skloubit své potřeby, potřeby těch, co jsou na ni závislí, těch, co tvoří rodinu (v jakémkoliv stádiu), stejně jako pády a znovu vzlétnutí z popela, jako ostatně fénix, což se jako téma proplétá jako nitka všemi etapami Bářina života. Člověk se může s pocity, překážkami, problémy ztotožnit, úskalí může znát z osobních zkušeností. Jelikož autorka je mimo jiné i tanečnicí tanga, můžete mít jistotu, že v myšlenkách nebude nouze o niternost, vášeň, ladnost, důvěru, soulad, oddání, nechání se vést a tenké čáře balancování na hraně, kdy se to může zvrhnout na tu nezdravou stranu. Závěr není konec ve svém smyslu slova. Čtenář si jej může interpretovat podle své fantazie.

Styl autorky je čtivý, popisný. Spíše než dialogy autorka rozehrává vnitřní monology s takovou přesností, autentičností a tak nastavuje zrcadlo. Ne každý to ustojí a bude mít ochotu vydat se na takovouto cestu. Já osobně jsem očekávala trošku jiný styl a chvíli jsem myslela, že knihu nedočtu. Ale něco mi pořád vrtalo v hlavě a nutilo mě nevzdat to a jsem tomu ráda.

 

RETRIBUTION / JÍZDA SMRTI

Režie : Nimród Antal

Scénář: Christopher Salmanpour,

Originální scénář: Alberto Marini

 

Jedná se o čtvrtý remake stejného. To, že studia nejsou schopny dostat na plátna příběhy nové, ale v 99% se jedná o remaky, prequely, postquely necháme na jinou dobu. 

Osobně jsem od filmu nic neočekávala, předchozí verze jsem neviděla. Liama mám jako herce ráda a u mě stoupnul v očích ještě víc, protože si nenechal udělat umělý thymolínově zářivě bílý americký chrup. Stopáž je na to, jak film nakonec působil, akorát. Tentokrát se děj odehrává v Berlíně. Businessman souhlasí, že tentokrát odveze děti do školy. Nevlídná atmosféra mezi ním a manželkou, teenagerovským synem musí odstoupit na vedlejší kolej, protože si Matt v momentě, když sedne do auta a přinutí nakonec i syna, aby k němu a sestře nasedl, rozpoutá se boj o život, protože pod sedadlem řidiče je bomba, a ten, kdo usiluje o jejich život ví o každém jejich pohybu a nepřestane, dokud nedostane to, co chce. Bylo tam spousta filmařských i scénáristických nepřesnosti, nevyužitého potencionálu. Co si budeme, Liam nikdy nebude ten klasický akční bijec a ani o to neusiluje. Dětští představitelé mě v některých momentech i mile překvapily a konec je takový, že člověk nemá rozervanou duši napadrť. Proto jsem ani do kina na tento film nešla, šla jsem se pobavit a to se podařilo. 

A jestli se podívám na předešlá zpracování? Hmmmmm. jestli bude čas....