Anatomie pádu

Režie : Justine Triet

Scénář: Arthur Harari, Justine Triet

Kamera: Simon Beaufils

 Od držitele Zlaté palmy člověk tak nějak čeká, že si z filmu sedne na zadek, a když sedí, tak sedí přimražený, napjatý, s pozorností až do konce.

Zde nešlo nemít očekávání, která přestože nebyla vyhajpovaná nějakou velkou a hlavně dlouhodobou PR, o to silněji mě pak zklamal celkový dojem.

Předně moji pozornost příběh nedokázal udržet. Na vztahové kriminální zápletky je mnoho lepších filmů. Pokud chcete kvalitní a hlavně dechberoucí soudní konverzační dramata - stačí sáhnout na 12 rozhněvaných mužů nebo Pár správných chlapů. Jediný PR hype, který byl vyslán k divákům bylo, že se ví, co se stalo, ovšem "velkou" otázkou je "did she or didn´t she?" 

No pro mě osobně byl výsledek jasný. Režisérka/spoluscénáristka se za mě tedy ani nesnažila na konec vypustit nějaký "cliffhanger", který by opravdu nechal diváky s otevřenou pusou a přimražené až do konce titulků. Já jsem odcházela na začátku titulků tuším podruhé, či potřetí v životě. 

Herecky film leží a běží na několika hercích, výkon hlavní herečky stojí za uznání. Scénáristicky byl příběh v pár momentech zajímavý svými prostřihy ale 2.5 hodiny je stopáž, která filmu spíše zoufale ublíží. 

Za mě hodnocení: 💥💥💥

 

The Creator/ Stvořitel

Režie : Gareth Edwards

Scénář: Gareth Edwards, Chris Weitz

Kamera: Greg Fraser, Oren Soffer 

Hudba: Hans Zimmer

 

Předpremča v rámci ČSFD projekce. Nějaké recenze už ulítly, a z nich jsem se připravovala na celkem nezajímavou sci-fi. 

Nejprve musím zmínit hned na začátku, že někde někdo proflákl, že scénář je totálně vygenerovaný AI.... No, pokud je to pravda, o to ve větším průseru my jako lidstvo jsme. Z PR pohledu je scénář připsán jen a jedině dvěma pánům (teda pokud to nejsou "boti") a během titulků, které byly teda dlouhý jako pracovní týden, se nikde o autorství AI nepíše..... No a to je přesně jeden z důvodů, proč my herci teď v USA stávkujem. 

Pro mě příjemným zjištěním bylo, že mě "nekopou nohy", což je vždycky spolehlivým ukazováčkem. Skvělá stopáž dvou hodin měla nabušeno od začátku do konce. Hudební doprovod Hanse Zimmera nezklamal - pořád mu ale nedokážu odpustit zprzněnou Dunu.....!

Johna Davida Washingtona (syna Denzela Washingtona) jsem bohužel neviděla jako jeho postavu ve filmu, dívala jsem se, jestli je svému tatínkovi vizuálně podobný, podobný mu byl ovšem jen v hereckých polohách. Dětská herečka byla naprosto skvělá. Vizuální stránka je nesporně ohromující a co si budem:  ve srovnání s tímto počinem je Bod obnovy při vší úctě nejlepší sci-fi z Wishe.

Suma sumárum, očekávala jsem průser, byla jsem příjemně překvapena. Ale teď umění a zábava stranou. Nemohla jsem se totiž zbavit nepříjemného mrazení v zádech, když jsem si uvědomila, že se díváme na naši budoucnost. Což o to, má generace to ještě nějak doklepe, já jsem osobně strašně ráda za devadesátkový dětství. Čtu jak tu spousta lidí tady má problém se scénářem: no, ono ještě aby se nám to líbilo, když se nám nastavuje zrcadlo. To ono nikdy není příjemný. Tak ještě si uvědomit, že se lidstvo musí začít chovat jinak.... a né jako tak nějak trochu, decentně jinak. O fucking 180° jinak! A začít u sebe! A až bude někdo opět jásat, jak jsou "čet boťáci" strašně suprový a jak můžeme díky tomu ulítávat životem čtvrtou kosmickou.... a bude třeba u toho jíst, tak ať se mu to jídlo v 💩 promění  😎  Howgh.

 

 

Zářijové recenze

Ani ne pět minut

Hana Radulićová

****

232 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia. V tomto příběhu se snoubí "roadmovie", touha po pravdě, poznatek, že to, že někoho známe celý život, nemusí nutně znamenat, že je „známe-známe“.

Lukáš, rozvedený otec od rodiny, po smrti matky Anny zjišťuje informace, které mu nedají spát. Stůj co stůj jim musí přijít na kloub, a tak se rozhodne vzít svou dceru na dovolenou a odjede s ní do Chorvatska, kam jej zavádí stopy pátrání.

Je to velmi čtivý a hlavně citlivý příběh, umně stylizovaný, strukturovaný, vyprávěný z pohledu hlavního hrdiny. Občas je jeho vyprávění přerušeno retrospektivami jeho matky, kdy nám pomalu skládačka začíná do sebe zapadat. Autorka nechává čtenáře rozmotávat klubko událostí spolu s pátráním hlavního hrdiny a stejně tak spolu s hlavními hrdiny cítíme bolest, překvapení, pocit zrady, trápení, smutek, lásku, odpuštění, zamyslíme se nad cestou, kterou se člověk ubírá a v neposlední řadě provádíme rekapitulaci a evaluaci priorit. Rozhodně však nenechá čtenáře chladným.

 

Deník farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Mladá, krásná, otevřená, neohroženě neomluvná, svá, ženská, laskavá farářka. Prvně jsem ji zaznamenala v taneční soutěži. Ta směsice ladnosti, krásy, síly a křehkosti se nedá jen tak přejít. A co si budeme… rudé rty a sladěný lak na nehty na první dobrou asi těžko koresponduje s představou farářky.

Svou první knihu pokrývají období od Adventu k dalšímu Adventu. V kapitolách záživně protkává vtipné historky ze života i praxe, z cest, poznání, životních setkání nejen s Papežem. Využívá k tomu své zkušenosti ze svého blogu, rozhovorů do televize, rádia, časopisů, kázání.

Věřím, že knížka Martiny Viktorie Kopecké k člověku přijde tehdy, kdy ji potřebuje, aniž by to třeba věděl. Nutí k přemýšlení, zamyšlení, zastavení, zklidnění, širšímu pohledu, či snad někdy až k jinému pohledu. Autorka své poznatky doplňuje fotografiemi a i graficky zajímavými a reader-friendly grafikami, čte se velmi pěkně, celkem rychle, i když občas myšlenky musí člověk nechat dopadnout a takzvaně „nechat je činit své.“

Už se těším, jak za pár dnů budu držet autorčin druhý počin – Zpověď farářky, která je popisována jako tentokrát ještě niternější.

A rozhodně doporučuji tuto nádhernou, naoko křehkou, avšak vnitřně silnou, bytost a její energii zažít tzv. „naživo“.

 

Zpověď farářky

Martina Viktorie Kopecká

*****

264 stran

Na Deník farářky volně navazuje Zpověď farářky. Jak avizováno, oproti předešlé knize je tato o hodně intimnější s hlubším zaměřením (nejen) na víru. Jádrem knihy je rozhovor, který postupně vedla Martina Viktorie Kopecká s Tomášem Novotným v průběhu roku. Kniha je doplněna ilustracemi Moniky Pavlovičové a esenci Martiny umně zachycuje a dokumentuje oko fotoaparátu Lukáše Bíby.

V osmi kapitolách se přirozeně protíná rozhovor plný otázek „na tělo“ v tom nejkřejčejším slova smyslu, a pasáže, kdy se Martina zamýšlí a rozepisuje na téma, které má potřebu rozvést. A tak se dotýká různých náboženství, různých druhů modliteb, duchovní práce s klienty, ženství, nalezení všeobecné lidské identity, vlastního směru, poslání, odpuštění a jak na to vše mít v sobě sílu.

Stejně jako Deník je kniha plná otázek, kladení si odpovědí, nalézání cest, člověk má při čtení velmi hřejivý pocit, přestože se zároveň člověku ubírají myšlenky do vlastního nitra, což nebývá vždy cesta jednoduchá, rychlá, bezbolestná a samozřejmá. Kniha je čtivá, ovšem přestože ji nechcete odložit, stejně mám pocit, že přirozeně člověk po určitých pasážích, otázkách, odpovědích….. má potřebu knihu zavřít a zamyslet se, rekapitulovat, zpytovat, souznít, a až pak si dovolí pokračovat. Toto není „materiál“, který by se hltal množstevně. Tedy ono by to upřímně šlo, ovšem nemělo by to ten správný účinek a ani si nemyslím, že by to autorka takto zamýšlela. Slova jsou jako struny, které hrají nádhernou melodii, tak si ji užijte.

 

3 v 1: Rok jako korálek (Demotivační diář 2024)

Veronika Arichteva

Martina Pártlová

Nikol Leitgeb

****

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

V tomto případě je trošku ošemetné provádět recenzi ještě před tím, než s diářem budeme fyzicky pracovat.

V tomto případě jsem se to rozhodla vzít čistě prakticky a pocitově:

Hvězdička za vtip, nápaditost & hravost!

Hvězdička za přiložené samolepky!

Hvězdička za barevnost zpracování!

O jedné hvězdičce bych debatovala a to z důvodu využití prostoru na většině stránek. Pokud má diář plnit i funkci praktickou kromě zábavné, trošku bych si možná představila většího rozložení (rozuměj využití) místa u dnů. Takto jsem měla u 90% stránek pocit, že na vybraný formát zrovna u kalendářních dnů nebylo využito prostoru naplno. A v neposlední řadě bych zmínila povrch, který je sice na dotek příjemný, ovšem obávám se, že používáním na něm časem budou zanechány „stopy“. A musím se taky přiznat, že bych zrovna u tohoto knižního vydání diáře ocenila vlepenou šňůrku jako záložku.

Ale jinak poznámky, návody, nápady, připomínky, poznámky jsou správně frackovitě demotivační a já se už těším, až jej budu naplno používat.

 

A Haunting in Venice / Přízraky v Benátkách

Režie : Kenneth Branagh

Scénář: Michael Green

Kamera: Haris Zambarloukos

Další z režisérských počinů Kennetha Branagha. Zde se u scénáře i kamery setkal stejný tým, jako u Smrti na Nilu. Zcela jiné prostředí, časová osa. Poirota, který již řešení záhad a zločinů pověsil na hřebí, požádá jeho známá - spisovatelka, aby s ní zašel na seanci a řekl svůj názor. Ovšem že se dostanou na zoubek tragickému a velmi citlivému případu, ani jeden z nich neplánoval.

Oproti Nilu, kde si divák užíval exotické lokace a výbuchu barev, tady se jedná o ponurý až duchařský příběh, takže kdo nemá rád lekání, nebude rád. Já tak nějak strpím jednu, dvě cílené lekací scény, ovšem zde toho bylo více, než by mi bylo po chuti, až mě to i začalo lehce iritovat. Musí se ovšem nechat panu režisérovi, že tam, kde jsem to očekávala, jsem se toho nedočkala, zato mě vždycky překvapil nepřipravenou, a to se cení. Můžete se těšit na příběh klasického Hercula Poirota, rodinných tragických příběhů, typických stereotypních charakterů, zapeklitých a neočekávaných zvratů a ještě překvapivějšího rozuzlení. Herecké výkony nezklamou, kamera taky ne, režisérsky má Sir Kenneth Branagh, dle mého, klasicky vše precizně zmáknuté. Přestože má film kratší stopáž než Nil, i tak si myslím, že ještě 15 minut by se dalo klidně vystříhat. 

Za mě hodnocení: 💥💥💥💥

 

 

Srpnové recenze

Jako tažní ptáci

Ema Šindelářová

****

248 stran

Velice niterný a opravdový náhled do života Báry. Popisuje rodinné zázemí, které ji formovalo ještě před narozením, její mládí, všechny její partnerské vztahy. To, jak obtížné je skloubit své potřeby, potřeby těch, co jsou na ni závislí, těch, co tvoří rodinu (v jakémkoliv stádiu), stejně jako pády a znovu vzlétnutí z popela, jako ostatně fénix, což se jako téma proplétá jako nitka všemi etapami Bářina života. Člověk se může s pocity, překážkami, problémy ztotožnit, úskalí může znát z osobních zkušeností. Jelikož autorka je mimo jiné i tanečnicí tanga, můžete mít jistotu, že v myšlenkách nebude nouze o niternost, vášeň, ladnost, důvěru, soulad, oddání, nechání se vést a tenké čáře balancování na hraně, kdy se to může zvrhnout na tu nezdravou stranu. Závěr není konec ve svém smyslu slova. Čtenář si jej může interpretovat podle své fantazie.

Styl autorky je čtivý, popisný. Spíše než dialogy autorka rozehrává vnitřní monology s takovou přesností, autentičností a tak nastavuje zrcadlo. Ne každý to ustojí a bude mít ochotu vydat se na takovouto cestu. Já osobně jsem očekávala trošku jiný styl a chvíli jsem myslela, že knihu nedočtu. Ale něco mi pořád vrtalo v hlavě a nutilo mě nevzdat to a jsem tomu ráda.

 

RETRIBUTION / JÍZDA SMRTI

Režie : Nimród Antal

Scénář: Christopher Salmanpour,

Originální scénář: Alberto Marini

 

Jedná se o čtvrtý remake stejného. To, že studia nejsou schopny dostat na plátna příběhy nové, ale v 99% se jedná o remaky, prequely, postquely necháme na jinou dobu. 

Osobně jsem od filmu nic neočekávala, předchozí verze jsem neviděla. Liama mám jako herce ráda a u mě stoupnul v očích ještě víc, protože si nenechal udělat umělý thymolínově zářivě bílý americký chrup. Stopáž je na to, jak film nakonec působil, akorát. Tentokrát se děj odehrává v Berlíně. Businessman souhlasí, že tentokrát odveze děti do školy. Nevlídná atmosféra mezi ním a manželkou, teenagerovským synem musí odstoupit na vedlejší kolej, protože si Matt v momentě, když sedne do auta a přinutí nakonec i syna, aby k němu a sestře nasedl, rozpoutá se boj o život, protože pod sedadlem řidiče je bomba, a ten, kdo usiluje o jejich život ví o každém jejich pohybu a nepřestane, dokud nedostane to, co chce. Bylo tam spousta filmařských i scénáristických nepřesnosti, nevyužitého potencionálu. Co si budeme, Liam nikdy nebude ten klasický akční bijec a ani o to neusiluje. Dětští představitelé mě v některých momentech i mile překvapily a konec je takový, že člověk nemá rozervanou duši napadrť. Proto jsem ani do kina na tento film nešla, šla jsem se pobavit a to se podařilo. 

A jestli se podívám na předešlá zpracování? Hmmmmm. jestli bude čas....

 

Červencové recenze

Katharinina šifra

Jørn Lier Horst

****

376 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Tento příběh z roku 2017 popisuje rozkrývání starého případu, kdy manželka Martina Haugena před 24 lety zmizela a nechala po sobě jen na stole papír se zašifrovaným vzkazem, čerstvými květinami a sbaleným kufrem. Postupně se spřátelili a na výročí zmizení WW Martina každoročně navštěvoval, nyní ovšem WW bude muset hrát roli volavky. Zároveň se naskýtá paralela s druhým starým případem a věci komplikuje fakt, že Wistingova dcera píše pro jeden známý deník, a tak detektiv musí našlapovat velice opatrně.

Mé první setkání s tvorbou JLH. Tento kriminolog, který vystudoval policejní akademii, kriminologii, psychologii a filozofii se nyní již věnuje spisovatelství na plný úvazek. Věnuje se oblasti krimi. Jeho ústřední postavu, Williama Wisting, uvedl poprvé ve svém díle z roku 1995. Ústředním tématem se jeví vždy nějaký případ z minulosti, který nebyl vyšetřen, nebo se objevily nějaké nové informace a tak je WW nucen rozplétat zapeklité kličky a nedá si spát, dokud případu nepřijde na kloub. Je vidět, že autor má v oblasti kriminalistiky obsáhlé zkušenosti. Jeho styl je příjemný na čtení, kapitoly nejsou dlouhé. Píše v er formě, do příběhu přidává velice jednoduché, krátké, ovšem přímé a obsažné popisy místa, aktivity, pocitu, že čtenář má pocit, že nasává atmosféru v bezprostřední blízkosti. Byla jsem ráda, že styl autora je věcný, nechce apriori šokovat, nenechává se staženým hrdlem a srdcem, bez dechu a s úzkostí. Výjimkou jsou situace, kde jde WW (a dovedu si představit případně komukoliv z okruhu vyšetřování) o život. Přesto velice umně dávkuje informace a rozuzlení a nevynechá momenty překvapení, takže čtenář neztratí zájem a s každou další stránkou hltá nové indicie, nové posuny ve vyšetření a rozkrývání psychologických profilů zločinců.

__________________________________________________________________________________

Otázka viny

Jørn Lier Horst

****

386 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Zatím nejčerstvější případ detektiva Williama Wistinga. Styl je opět čtivý, opět v er formě. Autor udržuje vyváženou dávku napětí. V tomto díle jeden nový případ nutí WW pátrat ve starém případu. Kapitoly věnující se případu z minulosti jsou označeny datem. Zároveň se rozplétají dvě časové linky, které naznačují čtenáři časovou osu případů a myšlenkové pochody a procesy kriminalistů i zločinců. Přestože jsem se pří závěru nemohla zbavit dojmu, že už šlo o mírně překombinované rozuzlení, nic to neměnilo na čtivosti. Příběh plynul přirozeně, nechybělo překvapení na konec. Opět se zde setkáváme s norskými reáliemi. Autor opět popisuje procesy, myšlenkové pochody, a to tak umně, až jsem si říkala, kde je hranice toho, aby detektiv neprozradil z pozadí procesů až moc a jaký je vlastně kodex. Obě čtené knihy jsou čtivé, ovšem nemohu se zbavit dojmu, že jsem nebyla emočně tak zasažená a vzorec scénáře se mi zdál u obou podobný.

Autor byl letos osobně v Praze na autogramiádě a mě moc mrzelo, že jsem se z pracovních důvodů nemohla účastnit. Člověk by tak získal ještě další rozměr.

__________________________________________________________________________________

Vězňova žena

Maggie Brookes

*****

384 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Druhá světová válka, 1944-45.

První část příběhu se odehrává ve Vrážném.

Druhá část příběhu se odehrává v Lamsdrofu.

Třetí část příběhu se odehrává v lomu v Supíkovicích

Čtvrtá část příběhu se odehrává tři měsíce z počátku roku 1945 a zaznamenává pochod vězňů směrem na západ.

Autorka byla inspirovaná příběhem české dívky a anglického chlapce, kdy se dívka provdala za tohoto chlapce a převlékla se za chlapce, aby mohla po boku manžela snést veškerá utrpení, jaké pracovní tábor skýtal.

Izzy žije na statku. Na statku zůstala pouze matka s dcerou a mladším synem. Manžel se starším synem se přidali k odboji a bojují proti nacistům. Proto zařídí, aby na statek přišli pracovat vězni. Izzy se tak seznámí s Billem, anglickým vojenským zajatcem. Padnou si do oka. Jelikož cítí, že by ráda pomohla v takové míře, jako otec s bratrem, uspořádá plán. Billa miluje, ale chce, aby vše probíhalo počestně. A tak když matka s malým bráškou odjedou k porodu vzdálené příbuzné, rozhodnout se v tajnosti a rychlosti vzít a oba utečou.

Po cestě zažívají neustálý strach o život, boj o jídlo, teplo. Jsou zajati a Izzy v převlečení za chlapce je Billovi po boku. Spolu zažívají boj nejen o sebe, ale i o svého druha. Bill ví, že sám nezvládne Izzy ochránit, a proto do jejich tajemství zasvětí jen několik osvědčených spoluvězňů. Konec války se blíží a všichni jsou podráždění, vyčerpaní, hladoví, zubožení, nemocní, bojují nejenom s nacisty, ale také i se spoluvězni kde se ukáží pravé charaktery.

Tento příběh je velice silný, ukazuje sílu a moc lásky, odvahy, víry, pospolitosti, rozumu, rozvážnosti, což v tomto případě překoná i ty nejhorší překážky.

Autorka se opravdu příběhu věnovala, projela cestu, kterou hrdinové jejího příběhu opravdu cestovali, potkávala stodoly, kde vězňové přespávali. Příběh je čtivý, styl autorky mě zaujal tím, že některé kapitoly píše v er formě, ovšem některé vidíme z pohledu Izzy.

__________________________________________________________________________________

Pád do tmy

Wendy Dranfield

****

384 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Madison Harperová, Nathaniel Monroe. Oba falešně odsouzení, Nathaniel byl osvobozen pár měsíců před vykonáním rozsudku smrti, detektiv Madison si odsedí část trestu za vraždu, kterou nespáchala a po propuštění je odhodlaná očistit svoje jméno, zjistit, kdo na ni hodil vraždu kolegy a kde se nachází její syn, který jí byl odejmut.

Bez prostředků a kontaktů to ale nepůjde a proto prosadí spolupráci s Nathanielem, soukromým vyšetřovatelem, se kterým udělá dohodu. Nate pomůže v jejím případě, a ona mu poté pomůže chytit vraha jeho přítelkyně. Po cestě ještě ale musí pomoci vyšetřit případ ztracené dívenky z letního kempu.

Autorka je bývalá asistentka koronera, tudíž případy plné vražd, krve, msty a nespravedlnosti jsou jí blízké. Má velice čtivý styl vyprávění, v úvodu se dozvíme o odsouzení Madison. Průběžně je příběh prostoupen scénami z ordinace psychiatričky, která se dozvídá podrobnosti klientky z jejího deníku a skládají se postupně dílky toho, co se stalo. Nate s Madison si nejprve musí vyjasnit své postavení, zasloužit si vzájemnou důvěru. Spolu odhalují černé zákulisí dívčiny rodiny a rozplétají příběh a nechybí závěrečné překvapivé rozuzlení. Doporučuji, kniha se četla velice rychle a autorka udržela napětí po celou dobu. Rozhodla jsem se, že ale přeci jen budu přísnější. Jednu hvězdičku jsem dala dolů kvůli překladu – ne, že by byl špatný, to není, ale od překladatele očekávám, že zná hovorové tvary a „kolokvialismy“ a speciálně u jednoho konkrétního bylo jasné, že paní překladatelka buďto nemá načteno, nežila v zahraničí, protože jinak si doslovný překlad hovorově stylizované věty nedokážu vysvětlit. Je to škoda.

__________________________________________________________________________________

Volání o pomoc

Wendy Dranfield

*****

336 stran

Za možnost spolupráce děkuji Albatrosmedia.

Druhá kniha, kde vystupuje detektiv Madison Harperová, která spolu s kolegou, soukromým vyšetřovatelem Natem po vyřešení prvního společného případu odjede do Lost Creek, bývalého bydliště Madison, kde chce pohřbít svou bývalou partnerku, kterou někdo zabil. Zároveň chce očistit ve svém rodném městečku své pošpiněné jméno a hlavně chce zjistit, kde se nachází její syn.

Kniha se dá číst samostatně, protože autorka po částech a decentně dávkuje vysvětlující informace událostí prvního dílu, takže není ochuzen, a spíše bude navnaděn. Zde oba vyšetřovatelé bojují s časem, korupcí, závistí, záští a neustále jim někdo podkopává nohy. V Lost Creek totiž v noci oslav 4.července dojde k vraždě mladé dívky. Některé kapitoly jsou vyprávěny z pohledu dívenky a událostí, které vedly k tragické události. A konec je bravurně vypointován a emoce (kdyby písmenka uměla skákat), tak lítají ze stránek J Opět doporučuji a tentokrát nemám ani poznámku k překladu, proto plný počet hvězdiček.

 

__________________________________________________________________________________

Sundat se jak fénix

Martina Babišová

****

168 stran

Dostala se mi do ruky debutová novelka herečky Martiny Babišové. Jelikož se sama pohybuji v uměleckých kruzích, docela mě zajímalo, jak se s tím autorka popere. A musím říci, že jsem byla mile překvapena. Autorka píše svižně, bez skurpulí, syrově, otevřeně, dostává se pocitům na dřeň. Možná to je i způsobeno tím, že čtenář má dojem, že čte vyloženě zápisky z deníku mladé dívky, která se snaží vymanit ze vzorců, které na člověka přenesou rodiče, společnost, člověka, který prostě jen chce žít spokojeně a šťastně. A Martina si nedělá servítky. Je o závislostech, které mohou mít různou podobu, boji o zasloužené místo na světě, úspěchu, štěstí, lásce, důstojnosti, o naději. Věnuje se tématům, které se dotýkají všech a se kterými se může ztotožnit každý, kdo v naší republice nežije zrovna „pod kamenem“. A já se ztotožnila v mnoha ohledech. Moc díky.